Literární noviny
3. 4. zdroj zde
Americký Senát potvrzuje, že mučení bylo zbytečné, ale nechce vědět, proč CIA na mučení vůbec trvala, a nepožaduje ani potrestání viníků.
Už v půli března Rada OSN pro lidská práva vyzvala Spojené státy, aby mezinárodnímu společenství předaly zprávu svého senátního výboru pro zpravodajské služby o mučení, ale nepochodila. Nyní dokonce i vyhlášený jestřáb, senátor John McCain, ale připouští, že utajovaný text je „místy až mrazivý“. Musí to být nejspíš opravdu „silná káva“, když i McCain zničehonic tvrdí, že sám nikdy na smysluplnost mučení nevěřil. „Když někoho mučíte, řekne vám cokoli, co chcete slyšet, jen aby bolest už skončila,“ ví McCain. „Proto jsem nikdy, nikdy ničemu z toho nevěřil,… že by waterboardingem někdy z někoho dostali nějakou informaci.“
Takto nepokrytou snahu distancovat se od politiky, jíž je už tradičně McCain nedílnou součástí, vyvolal článek deníku Washington Post, který potvrdil to, co si mnozí mysleli už roky – tedy že CIA o svém mučicím programu, který spustila po 11. září, Kongresu i veřejnosti lhala, obzvláště pak v tom, že překrucovala informace, které získala běžnými způsoby výslechu a vydávala je za produkt mučení. Podle deníku stále ještě utajovaná senátní zpráva obsahuje dlouhý seznam „nepodložených tvrzení“, s nimiž vedení CIA udržovalo v chodu globální mučicí režim, byť z něj nezískávalo prakticky žádné hodnotné zpravodajské informace. „CIA svůj program ministerstvu spravedlnosti i Kongresu opakovaně popsala jako nástroj k získávání unikátních, jinak nedosažitelných zpravodajských informací, které pomohly při maření teroristických spiknutí a zachránily tisíce životů,“ cituje list vládního činitele, který je s obsahem zprávy seznámen. „Byla to pravda? Odpověď zní ne.“
Senátní zpráva shrnuje interní audity CIA, které zahrnovaly na 6,2 milionu stran e-mailů, operativních depeší a dalších tajných dokumentů. Obsahuje zatím 6 300 stran a je tajná; o jejím odtajnění a zpřístupnění dalších 400 stran, jemuž se Obamova administrativa podle všeho brání, bude senátní výbor hlasovat ve čtvrtek 3. dubna.
Washington Post přitom cituje anonymní zdroje, podle nichž z milionů záznamů CIA vyplývá, že tajná služba byla s to získat hodnotné informace proti Al Kajdě, a to včetně údajů o místu pobytu Usámy bin Ládina, i bez použití mučicích praktik.
Nicméně, deník poukazuje i na to, že mučení vyvolávalo v samotné CIA značné napětí. V jednom případě například lidé ze CIA odešli z tajné věznice v Thajsku, protože nebyli s to snášet tamní brutální metody výslechů. Jindy zase „činitelé ve štábu CIA požadovali pokračovat v mučení i poté, co analytici už byli přesvědčeni, že vězni už nemají žádné informace, které by ještě mohli poskytnout“. Například jistý Abú Zubajdá byl v Pákistánu obětí waterboardingu hned 83krát. CIA ho oficiálně vydávala za „významného operativce Al Kajdy“, i když ve skutečnosti to byl jen obyčejný pěšák, který převáděl rekruty Al Kajdy do výcvikových táborů.
Na příkladu Alího Abdala Azíze Alího, který byl zajat v dubnu 2003 v Pákistánu, zase zpráva ilustruje celkové postupy CIA. Z Pákistánu byl Alí převezen do Afghánistánu, kde byl v tajné mučírně zvané Salt Pit opakovaně topen v ledové vodě. Vyšetřovatelé mu drželi hlavu pod hladinou, opakovaně ho bili „čímsi jako pendrekem“ a mlátili mu hlavou o zeď, popisuje zpráva. Mučení pokračovalo i poté, co se Alí podvolil a začal spolupracovat. Následně byl převezen do tajné mučírny v Rumunsku a poté, v roce 2006, do amerického vězeňského tábora v Guantánamu. Jeho obhájci tvrdí, že má v důsledku mučení chronické zranění hlavy, nicméně armáda jejich loňskou žádost o zdravotní prohlídku a vydání lékařských záznamů zamítla.
Osud lidí z Guantánama
Zdroje, které Washington Post cituje, konstatují, že se senátní zpráva nezabývá otázkou, proč vedení CIA trvalo na pokračujícím mučení, byť k ničemu nevedlo, a dokonce kvůli tomu i lhalo Kongresu a veřejnosti. Senát navíc ani nepožaduje, aby bylo zahájeno nové vyšetřování a následné potrestání viníků. Ministerstvo spravedlnosti USA přitom už své vlastní šetření uzavřelo a za mučení nepotrestalo žádného vysoce nebo alespoň středně postaveného činitele CIA.
Přesto může mít odtajnění celé zprávy významný dopad na kontroverzní vojenské tribunály, které v současnosti rozhodují o osudech vězňů v Guantánamu. Jejich projednávání americká vláda více méně bojkotuje s poukazy, že vězni jsou drženi mimo území USA, a tak se na ně americké zákonodárství nevztahuje. Právě kvůli tomuto postoji byly USA terčem tvrdé kritiky při jednání Rady OSN pro lidská práva. Američtí zástupci kritiku odmítli s tím, že Mezinárodní pakt OSN o lidských a politických právech příslušníkům amerických ozbrojených sil v zahraničí neukládá žádné lidskoprávní povinnosti, přičemž odmítli i to, jakým způsobem OSN pakt interpretuje. Právní poradce ministerstva zahraničí USA komisi vysvětlil, že „Spojené státy věří, že interpretace, podle níž se pakt vztahuje jen na jedince jak v rámci území, tak i v rámci jurisdikce, nejvíce odpovídá jazyku paktu a historii jeho dojednávání,“ konstatoval The New York Times. Na tento názor reagoval švýcarský profesor ústavního a mezinárodního práva a člen komise OSN Walter Kalin: „Svět není bezpečné místo. A nebude snad ještě nebezpečnější, když jakýkoli stát prohlásí, že mu mezinárodní právo nezabrání v porušování lidských práv v zahraničí?“
„Americká vláda dělá vše pro to, aby utajila důkazy o zločinech – zločinech spáchaných americkými představiteli,“ shrnuje situaci jeden z obhájců vězňů z Guantánama, major Jason Wright. „Pokud by byly informace Senátu zveřejněny, zcela by to zrušilo klasifikaci, o niž se nyní tribunály opírají.“
