Nikola Čech
23. 4. 2014 Levá perspektiva
Neklidná situace na Ukrajině se prostřednictvím neustálých zásahů Spojených států, Evropské unie a Ruska vedoucím k jejímu jitření přenesla i do mezinárodních vztahů.
Česká politická reprezentace, vždy věrná tradici lokajíčkování svým momentálně „na věčné časy“, „na tisíc let“ či „hvězdným a pruhovaným“ velmocenským vzorům a spojencům, se již pilně zapojila do organizování protiruských desetiminutovek nenávisti. Zatímco nad některými projevy hysterie se lze shovívavě pousmát a zaťukat si na čelo (navrhované vyřazení Rusko-českého konsorcia ze zakázky na dostavbu JET), u jiných nelze než si odplivnout (Putin-Hitler visící z liberecké radnice). Kupodivu však v míře nevkusu, do níž může z vyšších pater řízená šovinistická kampaň dojít, stále zaostáváme za svými sousedy.
Na Slovensku se před časem o rozruch postaral primátor města Liptovský Mikuláš, Alexander Slavkovský (Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana), když prohlásil za nežádoucí účast vojenského přidělence ruského velvyslanectví na oslavách 70. výročí osvobození města rudou armádou za 2. světové války. Prý jde o to, že Rusko dnes vystupuje jako agresor a nedodržuje mezinárodní dohody.
S tímto rozhodnutím primátora vyjádřilo nesouhlas slovenské ministerstvo zahraničí, ředitel Muzea SNP v Banské Bystrici i představitelé Zväzu protifašistických bojovníkov. Ti nakonec spolu s veterány bojů, při nichž zemřelo během dvou měsíců bezmála 5000 sovětských a československých vojáků, pozvali zástupce Ruska na položení věnce alespoň v rámci neoficiální části.
Slovenského primátora ovšem vzápětí „trumfl“ německý bulvár, konkrétně nejčtenější německé (a šesté nejčtenější světové) noviny Bild a s nimi spojený tabloid Berliner Zeitung, které přišly 15. dubna s peticí a výzvou za odstranění dvou tanků T-34 z památníku osvobození Berlína rudou armádou a vojenského hřbitova ve čtvrti Tiergarten (asi půl kilometru od Braniborské brány ve středu města). Čtenáři byli vyzváni k podepsání petice a zaslání protestních dopisů a e-mailů poslancům do Bundestagu (dolní komora německého parlamentu). Ve zdůvodnění Bildu stálo, že „v době, kdy ruské tanky ohrožují svobodnou a demokratickou Evropu, nechceme u Braniborské brány žádné ruské tanky“.
Ponechme nyní stranou fakt, že ruské tanky dnes sotva ohrožují „svobodnou a demokratickou Evropu“: z ruského tanku zatím nepadl na Evropu jediný výstřel – ostatně při obsazení Krymu nebyly žádné tanky vůbec použity – a o tom, kdo koho ohrožuje, výmluvně svědčí například tři rusky mluvící neozbrojení občané zavraždění uplynulý víkend ultrapravicovými radikály na silničním kontrolním bodě u Slavjansku nebo zachycené výroky Julie Tymošenkové o postřílení a jaderném bombardování ukrajinských Rusů.
Alarmující je především to, že se rusofóbní hysterie nezastaví ani před zneuctěním památky lidí, kteří položili své životy za osvobození Evropy od nacismu. Pouze v bitvě o Berlín padlo na 80 tisíc sovětských vojáků. A s jejich památníkem, v podobě v jaké stojí od roku 1945, se má podle Bildu manipulovat, jen proto, že se v roce 2014 Rusko zapojilo do velmocenské hry o Ukrajinu, kterou beztak rozpoutal sám Západ.
Jak by to asi podle této absurdní a zvrhlé logiky dopadlo s památníky padlých amerických vojáků z 2. světové války, když Spojené státy v roce 2003 podnikly vojenskou agresi a invazi do Iráku, která si vyžádala statisíce mrtvých?! Jak odporně by působila manipulace například s židovskými symboly na pietních místech bývalých koncentračních táborů odůvodňovaná tím, že stejné symboly používá izraelská armáda při agresi vůči Palestincům?!
Německý bulvár se patrně inspiroval nedávnými případy, z nichž by někteří chtěli udělat precedent: 6. ledna ve městě Hlyniany ve Lvovském regionu zničili nacionalisté sochy připomínající 32 na místě pohřbených sovětských vojáků z 2. světové války. 22. února došlo z rozhodnutí radnice města Stryj ležícího zhruba 60 kilometrů jižně od Lvova ke stržení pomníku Sovětského vojáka, který byl postaven v roce 1965 na připomenutí obětí všech příslušníků rudé armády padlých při osvobození země od nacistické okupace. Pomník pak skončil na městské skládce. A o týden později zhanobili nacionalisté ve městě Sumy věčný oheň – památník obětem 2. světové války – tím, že jej celý zaházeli odpadky.
Ano, jsou takové případy, kdy se z rusofóbních (a fašistických) pohnutek ničí a odstraňují památníky a hroby lidí, kteří padli v boji proti nacismu. A podle jejich datace k nim pachatelé nepotřebují ani záminku v podobě ruského obsazení Krymu. Ovšem takové nechutnosti se odehrávají na (západní) Ukrajině – v zemi, kde se nacisté poprvé od konce 2. světové války dostali v Evropě k moci!
Na závěr je třeba zdůraznit, že stejně tak jako na Slovensku nenašel primátor Liptovského Mikuláše mnoho pochopení pro svůj segregační počin, tak ani německá vláda nepřijala petici a výzvu Bildu s otevřenou náručí a naopak ji spolu s řadou německých intelektuálů před pár dny rezolutně odmítla. Zatahovat památku obětí 2. světové války do současných sporů skrze znesvěcování pomníků – a je lhostejno zda odstraňováním tanků nebo třeba jejich přebarvováním na růžovo – se totiž bez ohledu na různé intelektuální zaobalování takových aktů může odehrát pouze tam, kde se k moci vydrápala lůza.
