Martin Hekrdla
3. 4. zdroj zde
Rozjíždějící se tuzemská kampaň pro volby do Evropského parlamentu ještě nevstoupila do oficiální „horké” fáze, ale to základní víme již dnes: pro Česko Evropa neexistuje. Dokonce ani tehdy, zuří-li boj o křesla ve Štrasburku přímo na domácí půdě.
Naše média zajímá, jestli i v preferencích evropského klání Andrej Babiš předběhl Bohuslava Sobotku (tj. lídr kandidátky ANO Pavel Telička Jana Kellera, na něhož si vsadila ČSSD). A jaké by to mohlo mít vnitropolitické důsledky pro současné vládnutí a pro nějaké příští – tentokrát už zajímavé, protože ryze české – volby.
Dozvídáme se, kolik milionů ty ošklivé partaje na tak zbytečný volební mejdan (neplést s ukrajinským „Euromajdanem”!) zase vyhodily. A že „nejrozhazovačnější” jsou samozřejmě opět ti „socialisté”, kteří prý hodlají vyčerpat na hecování lidí až 30 milionů korun. Teprve potom se řeší jakýs takýs evropský rozměr eurovoleb. Rejdy „bruselské byrokracie” proti „národním zájmům”. Nebo naopak pikle nacionalistů proti integrované Evropě, nejlepšímu ze všech možných světů. Dělají se seznamy proklínaných i velebených eurohujerů a europaličů. Někdo asi chce, abychom na konci května všichni odjeli na víkend.
Pokud ale naši dobyvatelé Evropy – budoucí europoslanci, především ti proevropští – vskutku chtějí vzbudit zájem obyvatelstva, doporučuji začít poukazem na dvě základní skutečnosti.
První může být pro mnohé šokující: žádná „bruselská byrokracie” a žádní eurokomisaři politiku Evropské unie nevytvářejí. To, co přichází z Bruselu (ať je to cokoli), je dílem dohod učiněných v Evropské radě ve shromáždění 28 hlav států a premiérů. Ti však odvozují svoji moc jen a jen z národních voleb, potažmo – všichni to mají v ústavách – ze suverenity svých „lidů”. Co jste si, milánkové, doma navolili, to vás také z Bruselu atakuje. Není to snad tak složité pochopit právě v Česku, kde si takovou vládní politiku volíme rádi a nutkavě.
Ano, je tu problém velkých a malých hráčů; když se český premiér vymlouvá na Brusel (pokud – jako Sobotka – s radostí nepřijímá údajné tamní nápady, například „pakt rozpočtové stability”), zní to o něco méně hloupě, než když se poukazem na Evropu doma vykrucuje třeba François Hollande. Kancléřka Merkelová to nedělá, takové lži jsou pod její úroveň. A hlavně: evropskou politiku linkuje zejména Německo, opřené o svoji hospodářskou sílu a aktivní obchodní bilanci, zkrátka: o konkurenceschopnost, která válcuje nejen evropský jih, ale i onu sladkou „socialistickou” Francii. Natož Itálii, jejíž nový levicový premiér Matteo Renzi opakuje, kudy chodí na adresu paktu stability starý bonmot svého krajana, expremiéra a eurobyrokrata Romana Prodiho: pakt stupidity. Jestli má někdo něco proti tržní ekonomice, postavené na líté soutěži privátních korporací, ať to řekne, jde si po svých a nezaclání!
Základní skutečnost druhá, z valné části z té první vyplývající: neexistuje žádný „evropský sociální model”, o němž se hrdě píše v prohlášení ČSSD k eurovolbám. Existují jen konkrétní podoby evropských sociálních států. A každý – německý nebo italský, španělský či dánský – je jiný ve způsobech i míře sociální ochrany lidí, kteří v planoucím ohni trhu propadli roštem. A ještě mnohem víc se děje: všechny tyto sociální státy jsou v Evropě od konce sedmdesátých let minulého století přizpůsobovány potřebám ekonomické efektivity, potřebám ziskovosti. Toto přizpůsobování „výzvám globalizace” probíhalo a probíhá v Evropě – nyní pod heslem „vyjití z krize, ze stagnace a z dluhů” – právě v těch formách, kterým předvolební prohlášení našich sociálních demokratů slibuje učinit přítrž. To když vystupuje proti „otrokářským praktikám na pracovním trhu”, proti „zničujícímu honu za co nejnižšími náklady na práci” a „proti daňovým rájům a finančním spekulacím”.
Jenže právě tohle všechno nynější velkou Evropu charakterizuje. Na pravici je Kalouskova TOP 09 proevropská, protože věří, že probíhající evropský trend je nezvratný. Fialova (a Zahradilova) ODS je protievropská, protože je přesvědčena, že lidi lze klamat „socialistickým Bruselem” libovolně dlouho. Jde už vlastně jen o to, aby se tento klam vyráběný pravicí nestal sebeklamem levice. Teprve když se řekne pravda, lidé se seběhnou, aby naslouchali a už jen tím vdechli svým mluvčím sílu. A může se konečně přistoupit k vážné úvaze o tom, co s onou tvrdou realitou – až bude jednou (nikoli letos) mocensky dobyta – opravdu uděláme.
