13. 4. 2014 Literárky
Titulky v českých mainstreamových médiích čtvrteční dopis Vladimira Putina lídrům EU pojaly jako otevřenou pohrůžku zastavením dodávek zemního plynu do Evropy. Putin ale řekl něco zcela jiného.
Co konkrétně ruský prezident Evropě vzkázal, si lze ujasnit v překladu ČTK. Nebude zřejmě náhoda, že dopis přišel v době, kdy se na potlačení proruských protestů na východě Ukrajiny šikovala ukrajinská armáda s tanky a obrněnými transportéry a kdy Rada Evropy zbavila Rusko kvůli anexi Krymu hlasovacího práva (ale jen do konce letošního roku). Mimochodem, Rusové nesměli v Radě hlasovat už v roce 2000 (kvůli porušování lidských práv v Čečensku) a v roce 2009 se o stejné sankci hlasovalo kvůli Jižní Osetii, tehdy ale většina Rusko podržela. Možná i to měl na mysli Miloš Zeman, když řekl, že podobná „bububu, tytyty“ nic neřeší a Unie se tím jen ztrapňuje. Český prezident by proto rád Rusko „preventivně zastrašil“, byť není jasné, co si pod tím představuje a jestli do toho hodlá jít sám v čele české armády. (Do kategorie „bububu“ podle všeho spadají i satelitní snímky, jimiž NATO dokazuje soustředění ruské armády u ukrajinských hranic. Podle ruského generálního štábu jsou to ale obrázky ze srpna 2013. Je až neuvěřitelné, jak moc to vše připomíná americké „satelitní“ snímky neexistujících iráckých zbraní hromadného ničení předkládané v Radě bezpečnosti OSN v roce 2003…)
Nicméně, Putinův dopis v této kulise nejenže nepohrozil tím, že by Gazprom nedodržel své smluvní závazky vůči Evropě, on totiž ve skutečnosti zašel mnohem dál. Jeho konstatování, že „Rusko je rozhodně připraveno i k účasti na stabilizaci a obnově ukrajinské ekonomiky, ne ovšem jednostranně, ale v podmínkách parity s našimi evropskými partnery,“ de facto znamená, že Kreml pod záminkou naléhavého zahájení rozhovorů o budoucnosti ukrajinské ekonomiky ve skutečnosti nutí Západ k jednáním o politické budoucnosti Ukrajiny a svým způsobem i o politické budoucnosti celé Evropy. Naznačil Evropě, že za svá rozhodnutí nese zodpovědnost — buď bude souhlasit s federalizací Ukrajiny, nebo se bude dál slepě držet Spojených států a přijde o 30 procent energetických dodávek.
Část dopisu je pak adresována novému ukrajinskému vedení coby připomínka reality, v níž podle Putina Rusko Ukrajině od roku 2009 na různých slevách poskytlo de facto nevratné dotace ve výši 35 miliard dolarů: „A co evropští partneři? Místo reálné podpory Ukrajiny jen deklarace o záměrech. Sliby bez reálných skutků. Evropská unie využívá ukrajinské hospodářství jako zdroj potravinářských surovin, kovů a minerálních zdrojů a zároveň jako trh pro odbyt hotové produkce ve vysokém stupni zpracování (strojírenství, chemie).“
Faktem je, že udržování Ukrajiny nad hranou bankrotu se rovná vědomému vyhazování peněz, což Rusko z geopolitických důvodů donedávna činilo, a do čehož se EU (hlavně z logických finančních důvodů) nechce, a to ani kvůli „posilování demokracie“. Čísla jsou totiž tvrdá: podle ukrajinských odhadů spolyká korupce v zemi na 30 miliard dolarů ročně, Mezinárodní měnový fond soudí, že k prostému přežití bude Kyjev v příštích dvou letech potřebovat nejméně 27 miliard dolarů, Světová banka tvrdí, že podmínky MMF zničí ukrajinskou ekonomiku, ale sama letos poskytne Ukrajině jen tři miliardy dolarů. Kyjev už dopředu ujišťuje, že z prvního tranše peněz od MMF nebude Rusku uhrazovat dluhy za plyn a nechá to raději na Bruselu, který už souhlasil, že ukrajinské dluhy vůči Gazpromu zaplatí sám (tedy z peněz evropských daňových poplatníků). „Není důvod k panice“ kvůli dodávkám ruského plynu do Evropy, uklidnil voliče v Unii eurokomisař pro energetiku Guenther Oettinger. A za tohoto balancování nad státním bankrotem se na Ukrajině „ztratilo“ 13 miliard kubíků zemního plynu, přičemž šéf kyjevské „vlády“ Arsenij Jaceňuk coby potrefená husa ujišťuje, že on je fakt nevzal…
A nastalo ticho. Skupina G20 prý monitoruje ukrajinskou ekonomickou situaci a Brusel na Putinovy návrhy k jednání i ukrajinských dluzích a ekonomické situaci mlčí.
Lavrov filosofující
Karty jsou tedy rozdány: Západ a NATO straší zbrojením a plonkovými sankcemi, k nimž nově přibyla opatření namířená proti sedmi lidem z Krymu a jedné tamní firmě, Rusko straší ekonomikou a obchodem. První kolo čtyřstranných jednání USA, Ruska, EU a Kyjeva by se mělo konat 17. dubna v Ženevě, nicméně jejich mantinely už nastavila proslulá „fuckovací“ náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová s tím, že Rusko nemá právo požadovat federalizaci Ukrajiny, neb nová ústava má být „výsostně právem Ukrajiny“, čili Kyjeva, čili jen západu země a vlády, která se moci v Evropě 21. století chopila pučem.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na to vysvětlil, že Kreml zhoršení vztahů se Spojenými státy kvůli Ukrajině pojímá „filosoficky“. „Pokud mám mluvit o skutečných reakcích americké administrativy, mluvil bych o zmatku, touze po pomstě, chcete-li. Jsou to reakce, které nevycházejí z hluboké analýzy situace,“ prohlásil pro ruskou agenturu Interfax v rozhovoru, který nabízí důležitý vhled do uvažování Kremlu a který česká média vesměs „přehlédla“. „Asi jde o jakýsi reflex, který politické síly v USA nutí udělat cokoli, aby nebyla zpochybněna bezpodmínečná vůdčí role USA ve světě, nepřipustit ani na chvíli to, že se něco děje jinak, než si to ve Washingtonu naplánovali. Obrovské množství faktů ale ukazuje, že lidé, kteří v Kongresu zastávají nejostřejší pozice, ve skutečnosti chtějí podkopat pozici Baracka Obamy a připravit půdu pro další prezidentské volby. Vidíme to. Bereme to filosoficky. Nereagujeme kvůli každému jejich nervovému záchvatu. Mám za to, že život vše zase srovná.“ K válečnickému harašení NATO Lavrov řekl: „Vypadá to nějaký druh paniky, kterou chtějí uměle vyvolat některé východoevropské země, jež se – po vstupu do NATO – nestačily vůči hrozbám ze strany Ruska zklidnit. Vedení NATO nás přitom ujišťovalo, že se zklidní. Nestalo se, a s viditelnou pomocí Washingtonu začaly v rámci NATO objednávat muziku a využívat pravidla NATO a EU o solidaritě, aby spolupráci NATO s Ruskem udrželi na co nejmenším možném společném jmenovateli. Ten je často protiruský. To pod jejich tlakem nyní NATO musí řešit otázky rozmístění sil a prostředků na územích přímo u hranic s Ruskem – v rozporu se všemi dohodami. Pokud se chtějí těchto dohod zříci jen pro to, aby uspokojily zcela neopodstatněný strach, fobie a ambice menšin svých členských států, tak je asi na místě mluvit o tom, kam tato procedura vede. V principu se veřejná vyjádření natovců natolik vzdálila reálným, přirozeným a zásadním zájmů národů, které jsou členy NATO, že je to pro mě až nepochopitelné. Podkopávat základy stability v Evropě, které byly položeny po zániku SSSR a Varšavské smlouvy, a základy, které nám ještě donedávna umožňovaly efektivně spolupracovat třeba v Afghánistánu, v boji proti terorismu, proti obchodu s drogami, námořním pirátstvím, které nabízely dobré možnosti i pro spolupráci v jiných oblastech – to vše značí, že pro NATO je rusofobie mnohem důležitější než problémy související s vlastní bezpečnostní i bezpečností celého světa.“
Jaceňuk zachraňující
To Arsenij Jaceňuk nejspíš Putinův dopis pochopil – bez východu Ukrajiny by přestal existovat i Kyjev. V pátek vypršelo ultimátum, které kyjevský ministr vnitra Arsen Avakov stanovil k vyřešení „po dobrém či po zlém“ blokád a okupací správních budov ve východoukrajinských městech, ale místo ozbrojenců se v Doněcku zjevil právě Jaceňuk. A slíbil ruskojazyčným demonstrantům četné ústupky, počínaje možností užívat ruštinu jako oficiální jazyk v regionu a podporou zákona o referendu konče. Prohlásil, že jeho vláda chce pro regiony větší autonomii, a to v míře opravdu nebývalé, tedy až po zrušení úřadu z Kyjeva jmenovaných gubernátorů. Jaceňukovy sliby jsou obratem o 180 stupňů a de facto splňují požadavky demonstrantů, kteří chtěli právo referenda o regionální autonomii, na což kyjevská vláda až dosud odmítala přistoupit. Neznamená to ale, že by se situace v Doněcku, kde těsně nadpoloviční většina obyvatel dává přednost uchování jednotné Ukrajiny, Charkově či Luhansku nějak významně zklidňovala, protože mnozí demonstranti Jaceňukovým slibům nevěří. I tak se ale přece jen nabízí možnost vyřešit napětí na východě bez toho, že by hrozil rozpad Ukrajiny ve dví a připojení jedné poloviny k Rusku. Vladimir Putin sice nyní tvrdí, že původně nebylo v plánu ani připojení Krymu, ale…
