Nikola Čech
27. 4. Levá perspektiva
Církev si zatím vesele a drze vedle polí, luk a lesů začala nárokovat i umělecké předměty.Jedná se o předměty ve vlastnictví státu. Ovšem tyto „nuance“ jsou současnému režimu úplně ukradené. Ten se drží hesla: co bylo lidu ukradeno (robota a nevolnictví, desátky, odpustky, aktivní účast katolické církve na pobělohorské genocidě obyvatel Čech) a co si lid vzal později zpátky, musí být zloději vráceno!
Nečasův režim vydal v roce 2012 proti vůli 80 % občanů církvím obrovský majetek patřící státu. Šlo o nemovitosti za 75 miliard korun a rovněž finanční „náhrady“ ve výši dalších 59 miliard Kč každoročně valorizované o inflaci. Sociální demokracie šla do parlamentních voleb v roce 2013 s jasným slibem, že dosáhne revize této zlodějiny. Ale od ustavení pracovní skupiny složené z vládních politiků ČSSD a hnutí ANO a zástupců církví uplynulo několik měsíců a výsledek kde nic tu nic! A církev si zatím vesele a drze vedle polí, luk a lesů začala nárokovat i umělecké předměty.
Zatímco skutečnost, že se nominální vláda státu rozhodla připravit stát o jeho hospodářskou základnu v podobě obrovské rozlohy lesů, polí, luk, rybníků a řady hospodářských i obytných nemovitostí, je poměrně známa, zatímco se otevřeně hovoří o vytunelování veřejných rozpočtů, málo se ví o tom, že tzv. restituce zahrnují i vydávání movitého majetku, zejména řady předmětů umělecké hodnoty. Jedná se o předměty ve vlastnictví státu, které podle církví patří, resp. mají patřit do nemovitostí, které církve vlastní, nebo které si nárokují. O které předměty se jedná?
Obrazy, sochy, hudební nástroje, archeologické vykopávky…
Národní galerie dostala od církví 34 žádostí na vydání celkem 519 uměleckých předmětů z jejích sbírek. Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě si nárokuje Vyšebrodský oltářní cyklus – devět deskových maleb neznámého autora (Mistra vyšebrodského oltáře) pravděpodobně z doby kolem roku 1350 (podle některých historiků byl určen ke korunovaci Karla IV. 1347) který jako vrchol české gotické malby představuje jeden z nejcennějších exponátů ve sbírkách Národní galerie. Římskokatolická farnost Veverská Bítečka požádala o dílo Madona z Veveří, která je připisována malíři z okruhu Mistra vyšebrodského oltáře rovněž kolem roku 1350, a katolická farnost Roudnice nad Labem zase chce Roudnickou madonu, práci Mistra třeboňského oltáře z doby po roce 1380. Augustiniáni vznesli nárok na nesmírně cenné obrazy vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense Umučení sv. Tomáše a Svatý Augustin. Rubensovy obrazy i Vyšebrodský oltář již Národní galerie vydala církvi (dohodou za dlouhodobou zápůjčku).
S žádostmi na vydání vzácných uměleckých předmětů z Národní galerie se na tuto instituci dále obrátili například Křížovníci s červenou hvězdou (Puchnerova archa, Křížovnický oltář), Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích (14 obrazů), Konvent řádu bosých augustiniánů Lnáře (10 plastik), Klášter dominikánů v Ústí nad Labem (9 plastik a tři obrazy), Královská kanonie premonstrátů na Strahově (42 plastik a 7 obrazů), Česká katolická charita a Arcibiskupství pražské (35 obrazů, 54 plastik, 6 kreseb, 72 grafik, 1 pastel), Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově (30 obrazů, 19 plastik, 61 kreseb, 29 grafik) a řada dalších subjektů.
Církve se ovšem po majetku nepídí pouze v Praze. Na Vysočině katolická církev jako sup kroužila kolem několika cenných exponátů poboček Muzea Vysočiny, konkrétně kolem plastik Madony a Svaté Kateřiny z lipového dřeva z 15. století uložených v pobočce muzea v Pelhřimově a také kolem korouhví uložených v Třebíči. V Brně si církev u Moravského zemského muzea nárokuje dva soubory not týkající se duchovní hudby. Celkem 11 tisíc (!) obrazů, soch a historických listin požadují církevní organizace ze sbírek kulturních institucí jihočeského kraje. Ve středních Čechách požádala Českomoravská provincie Římské unie řádu svaté Voršily o vydání asi dvou tisíc předmětů (obrazy, sochy, nábytek, nádobí) z Českého muzea stříbra v Kutné Hoře.
Olomoucké arcibiskupství požádalo o sto položek z muzeí v Olomouckém kraji. Mimo jiné jde například o dvacet egyptských vykopávek, které měly tvořit součást soukromé sbírky arcibiskupa Leopolda Prečana. Katolická církev dále nárokuje sochy svatých, konkrétně sochu svaté Barbory z roku 1490 a sochu Madony z 16. století, které se v současnosti nacházejí v Muzeu Prostějovska. Z depozitáře Muzea umění v Olomouci dále církev požaduje čtyři obrazy manželského páru neznámého mistra z roku 1612.
Od Severočeského muzea v Liberci již katolická církev získala vzácné obrazy nedozírné hodnoty. Jedná se o oltářní obraz Oslavení sv. Jana Nepomuckého pocházející z Rovenska pod Troskami. Toto dílo barokního malíře Václava Vavřince Reinera z 18. století již desítky let zdobí vestibul muzea. Liberecká farnost si dále z muzea odveze dva soubory dřevěných deskových obrazů na motivy tance smrti – jeden o osmi obrazech původem z márnice z Kryštofova údolí (1760) a druhý, poškozenější z Liberce-Rochlic.
Takto církev získává nebo si nárokuje umělecké poklady nedozírné historické ceny.
Církve lačně natahují ruce po majetku – i po tom, který už dostaly!
Ačkoliv více než 80 % občanů odmítlo vydávat majetek v rukou státu a jeho organizací církvím coby soukromým subjektům podle zákona schváleného Nečasovým režimem, přesto se objevovaly a stále objevují hlasy, že církve „přece“ mají na výše uvedené předměty nárok, že jim „byly ukradeny“ a navíc, že prý bude i dobře, pokud skončí v rukou církví, které se o ně budou starat a nikam je neodvezou.
Jde bohužel v lepším případě o hlasy nepoučitelných naivků a ignorantů, v horším pak o klasické šálení veřejnosti, v níž má ostatně církev mnohasetletou praxi. Fakta hovoří jasně v tom, že podle přijatého zákona a smluv neexistuje vůbec žádná záruka, že církve vydaný majetek, v tomto případě umělecky cenné movitosti často nevyčíslitelných hodnot, někomu neprodají, nevyvezou, nebo nezamknou pod zámek. Mohou si s ním prostě dělat, co chtějí, což mimochodem vůbec neodpovídá praxi vázaného a panovníkem (státem) kontrolovaného nakládání s majetkem spravovaným církvemi, a to již od dob Karla IV. Není ani pravda, že vydaný majetek má zaručit dokončení důsledné odluky církve od státu. Naopak – církve neskrývají, že má zejména sloužit rozvoji církevního ŠKOLSTVÍ, tedy pronikání církví do oblasti, která by měla patřit výlučně do kompetence sekulárního státu.
A zadruhé, ukazuje se, že církve i na takto k nim benevolentní zákon více méně kašlou a nárokují si prostě cokoliv, co je napadne, v naději, že státní organizace a úřady jednající v časové tísni vydají i něco, na co by církve neměly mít podle zákona nárok, nebo se prostě „spletou“ (aneb jak Voršilky kdysi k Národnímu divadlu přišly).
Tak již zmíněný Vyšebrodský oltářní cyklus nemohl být vydán podle výčtového zákona z 90. let, protože v rozhodné době jednak vůbec nebyl v klášteře ve Vyšším Brodě a rovněž nebylo vůbec jasné, zda byl stále ve vlastnictví Cisterciáckého opatství (a nebyl například zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945). Nárok opatství na tento majetek v minulosti odmítl Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí následně potvrdil i Ústavní soud. V souvislosti s žádostí o obrazy na základě zákona z roku 2012 pak působí sporně deklarovaná funkční souvislost Vyšebrodského oltáře s klášterem, kdy zákon hovoří o příslušenství určité stavby, nikoliv o jejím vybavení nebo výzdobě (oltář se mimochodem nenalézal v klášterním kostele). Bez ohledu na to Národní galerie již tento cyklus církvi vydala.
Na mnoho jiných žádostí oproti tomu dostaly církve zápornou odpověď. Tak u katolickou církví nárokované Madony z Veveří Národní galerie prokázala, že se dostala do vlastnictví státu již v roce 1925, u Roudnické madony zase církve neprokázaly souvislost údajného původního vlastníka (kapucíni) s právní osobou žadatele (farnost v Roudnici nad Labem). U řady nárokovaných děl se nejedná o „vlastnictví“ církve ale o osobní vlastnictví jednotlivců, které bylo zkonfiskováno pro trestné činy, kterých se tito jednotlivci měli dopustit. Negativně se k žádostem o vydávání uměleckých předmětů postavila muzea na Vysočině, v jižních Čechách i Středočeském kraji, protože nárokovaná díla považují za vlastnictví krajů, a to se na rozdíl od vlastnictví státních organizací nevydává.
A asi nejvíce úsměvně, byť hořce, působí skutečnost, že Národní galerie u více než poloviny z 519 nárokovaných předmětů zjistila, že už je církve dávno – v letech 1993-94 – dostaly. Prokázalo se opět, že církve v touze po majetku chmatají po všem kolem hlava nehlava.
Ovšem tyto „nuance“ jsou současnému režimu úplně ukradené. Ten se drží hesla: co bylo lidu ukradeno (robota a nevolnictví, desátky, odpustky, aktivní účast katolické církve na pobělohorské genocidě obyvatel Čech) a co si lid vzal později zpátky, musí být zloději vráceno!
