Ivan David
21. 4. 2014
Vzhledem ke stále se opakujícím nepravdivým tvrzením o souhlasu Vlády ČR s bombardováním v Srbsku, pokládám za vhodné po 15 letech popsat skutečný průběh a okolnosti jednání.
Na jaře 1999 působila v ČR tři čtvrtě roku Zemanova jednobarevná menšinová vláda sociální demokracie. Její jmenování předcházela dohoda Miloše Zemana s Václavem Klausem (ČSSD a ODS) o „stabilním politickém prostředí“, tedy o rozdělení nejvyšších postů v ČR, později známá jako „opoziční smlouva“. Této dohodě je zejména pravdoláskaři naprosto nesmyslně připisován počátek politické korupce. Deklarovaným cílem ODS při umožnění vlády ČSSD bylo „dát ČSSD příležitost, aby se znemožnila“. Tomu odpovídala i do té doby nevídaná protivládní mediální kampaň.
Vláda tradičně zasedá ve středu mimo týdny, kdy probíhá plenární zasedání Poslanecké sněmovny. V takových případech zasedá v pondělí. Zasedání má na pořadu až několik desítek bodů jednání a trvá od 9.00 do odpoledních, výjimečně až večerních hodin. Vedle toho celkem ojediněle zasedá i v jiné dny, pokud se tak dohodne, například když zůstalo po minulém jednání jeden nebo více bodů, které se nepodařilo projednat, nebo hrozí nebezpečí z prodlení. Jednání vlády jsou zásadně neveřejná, ale pořizuje se z nich záznam. Jednání se vedle členů vlády, které mohou zastupovat náměstci účastní také někteří zaměstnanci Úřadu vlády, Prezidentské kanceláře, Bankovní rady a některých dalších významných úřadů. V některých případech se výjimečně vláda dohodne na „tajném zasedání“ vlády. Tehdy se jednání účastní pouze členové vlády a z jednání se nepořizuje zápis.
12. 3. 1999 byla Česká republika náhle překvapivě vstoupena do NATO, když předcházelo mnoho výroků od českých i západních politiků, že ČR není na vstup připravena a dosud si nezaslouží tu čest.
Ve třetí čtvrtině března probíhalo ve večerních hodinách „tajné jednání vlády“. Proč bylo tajné si už nepamatuji. Asi ve 22 hodin zazvonil ministru zahraničí Janu Kavanovi telefon. Bylo mu sděleno, že Vláda ČR se má do půlnoci vyjádřit k otázce přeletů letadel NATO přes území ČR a k tzv. „collateral effects“ při leteckých útocích. Tento termín znamená ztráty mimo vojenské cíle, zejména na civilním obyvatelstvu. Volající nemohl předpokládat a také zřejmě nepředpokládal, že právě zasedá vláda. Zjevně předpokládal, že se vláda v tak krátké době nebude moci sejít a proto stanovisko vlády vyjádří sám ministr zahraničí případně po konzultaci s předsedou vlády a možná s ministrem obrany. Jenže vláda právě zasedala…
Na tajné zasedání vlády tak přibyly dva nové body jednání. Jednání řídil předseda vlády Miloš Zeman. Postupně se svými stanovisky vystupovali snad všichni přítomní členové vlády s výjimkou Miloše Zemana, který nesdělil svoje stanovisko a na vystoupení členů vlády nijak nereagoval. Rozhodně není pravda, že byl „souhlas vynucený premiérem“, tím méně „pohrůžkami odvolání“, jak bylo uvedeno zde. Členové vlády se vyjadřovali k možným důsledkům kladného nebo záporného stanoviska. Je potřeba si uvědomit, že člen vlády má jinou odpovědnost za svá rozhodnutí než náhodný host kavárny, který se vyjadřuje k politice. Nejde tedy jen o jeho vlastní preference, pocity a dojmy, ale o důsledky pro republiku a také pro politickou stranu a samozřejmě i pro jeho další politickou kariéru člena vlády.
Pouze ministr kultury Pavel Dostál ve svém mimořádně emotivním vystoupení vytkl celé vládě, že k bodu vůbec diskutuje, když je povinností České republiky k NATO souhlasit s jejími návrhy. Ostatní členové vlády se vyjadřovali velmi zdrženlivě. Protože se půl hodiny před půlnocí diskuse stále nechýlila ke konci, byl ministr zahraničí pověřen, aby sdělil, že si Vláda ČR nárokuje další hodinu navíc, aby mohla dospět k usnesení.
Po půlnoci došlo konečně k hlasováním. V prvním hlasování hlasovali proti ministr školství Eduard Zeman, ministr zdravotnictví Ivan David a ministr práce a sociálních věcí a 1. místopředseda vlády Vladimír Špidla. Hlasování se zdrželi ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, ministr zemědělství Jan Fencl a ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Ostatní hlasovali pro návrh, tedy aby Vláda ČR vyjádřila souhlas s přelety přes území ČR. V následujícím hlasování o „collateral effects“ hlasovali proti titíž ministři jako v předchozím, nikdo se nezdržel hlasování. K Vladimíru Špidlovi mám z dlouhé řady důvodů negativní vztah, přesto je třeba v zájmu pravdy říci, že hlasoval proti. Ptal jsem se ho, proč tak činí, protože mě to překvapilo, pokládal jsem ho už tehdy za bezskupulózního kariéristu. Sdělil mi, že tak hlasuje proto, že vojenská akce NATO přinese Srbsku na dlouhá léta tragický vývoj.
K tomu je třeba dodat, že není tak těžké hlasovat proti, když je zřejmé, že návrh stejně projde. Z toho nevyplývá, že v opačném případě by členové vlády hlasovali jinak. Ministr zahraničních věcí Jan Kavan sice hlasoval „pro“, ale následně vyjednal tzv. „česko-řeckou iniciativu“, která měla z diplomatického hlediska svoji cenu. Bylo zřejmé, že orgány NATO neměly v úmyslu dát ČR skutečnou šanci se odpovědně vyjádřit a počítaly s formálním souhlasem. Bylo vysoce pravděpodobné, že nálety v Srbsku se zřejmě budou konat i bez formálního souhlasu a to s jakoukoli vhodnou záminkou (jak se později potvrdilo při jiných příležitostech). V následujících dnech mnozí komentátoři tepali Vládu ČR za to, že si dovolila návrhy vůbec projednávat a nesouhlasila bezprostředně. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že rakouská vláda údajně s přelety nesouhlasila. Dodnes jsem přesvědčen, že vláda měla návrhy odmítnout, když už k tomu byť omylem dostala příležitost. Veřejná podpora české veřejnosti tomuto kroku by se blížila nule, i když bylo jasné, že bombardování Srbska se obyvatelům ČR velkou většinou nelíbí. Když jsem o několik týdnů později cestoval do Atén, uvízl jsem na letišti, protože doprava byla zablokována miliónovou demonstrací solidarity se Srbskem. Lidé cítili, že jde o Srbsko, ale nejen o Srbsko.
