Martin Hekrdla
8. 4. zdroj zde
Potlesk lidu z podhradí se opět vzdouvá k Miloši Zemanovi, který v rozhlasových Hovorech z Lán v neděli zpochybnil ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem navrženou erární miliardu pro společnost OKD pro útlum nerentabilní těžby černého uhlí.
Přece, když si Zdeněk Bakala a spol. vyplatili šest miliard na dividendách, nač do nich nalévat ještě jednu? Ať sáhnou do rezerv, mají-li jaké! Tedy, měli by mít.
Mezitím popularita ministra financí Andreje Babiše, majitele soukromé korporace, hvězd se skoro dotýká, když trvá na nepřípustnosti nalévání státních peněz do – soukromé korporace. Pro jistotu přitom mává smlouvou o prodeji OKD, v níž je státní podpora při útlumu těžby zapovězena pod hrozbou sankcí. Logické, populární, takříkajíc neprůstřelné…
Jak se to vezme. Ten údiv hlavy státu i ministra financí nad užitím nejjednoduššího nástroje k oslabení hrozící sociální katastrofy se hodně podobá jinému údivu Bohuslava Sobotky. Toho politika, jehož podpis straší na smlouvě z roku 2004 dávající OKD do frcu a který se teď upřímně diví, že Babišova Mladá fronta Dnes proti němu, premiérovi jednomu, vystartovala. Jako by platilo, že svůj majetek – a noviny dnes jsou, prosím za prominutí, pouhou komoditou na trhu – nesmíme jako vlastníci užívat. A jako by naopak neplatilo – v tomto případě pro novináře – heslo Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Odkdy není loajalita k firmě, která mne zaměstnává, samozřejmostí? Navíc je privatizace OKD za ministra financí Sobotky (a tehdejšího předsedy rozpočtového výboru Miroslava Kalouska, šéfa tenkrát s ČSSD spoluvládnoucích lidovců) kontroverzní. Novináři tedy sotva kontroverzními články na toto téma narušují dobré mravy všeobecně a profesní etický kodex zvláště.
Podiv nad tím, že stát vůbec dostal nápad – jaká hrůza! – finančně pomoci soukromé firmě, je už mírou pokrytectví takřka šokující. Zvláště v zemi, kde tekly proudem navždy ztracené bankovní úvěry ze státních peněžních ústavů (Klausův slavný “bankovní socialismus”) na sebepitomější, ba až anekdotické privátní investice. Anebo na čiré zlodějny, přičemž dluh byl pak účetně ukrýván v Konsolidační agentuře. Ty groteskní investice a prosté zlodějny byly však zakladatelským aktem samotného vzniku vlastnické třídy u nás, která zčásti dokonce reprodukovala starou mocenskou elitu. Byla to pak vláda Miloše Zemana, která účelově vytunelované banky neméně účelově sanovala z veřejných peněz a jejich privatizací dovršila budování kapitalismu v Česku.
Mládek dodnes říká, že otcem zakladatelem kapitalismu není u nás žádný Klaus, ale Zeman. A dodnes si vřele gratulujeme, jak jsme bezděčně předjímali finanční krizi a jak vzorně jsme na ni náš bankovní systém připravili. Celý “vyspělý svět” totiž až v jejím průběhu zachraňoval soukromé banky (nebo automobilky) obrovskými transfery, měnovými manipulacemi a dočasným znárodněním k jejich “ozdravení” z veřejných zdrojů (a opětovnou privatizací). A vůbec: nebylo by soukromých vlastníků kapitálu bez státních zákázek, bez těch nádherně a skoro vždycky zkorumpovaných tendrů. Ani bez západních poválečných vln nacionalizací, odlehčujících soukromým investorům v odvětvích, v nichž cesta k zisku byla riskatním během na dlouhou trať. Nebylo by jich bez privaticí těchže odvětví (a ještě i dalších, včetně našich státem spravovaných a solidárně konstruovaných úspor na důchody), když bylo nutné po ropných šocích 70. let pustit znovu víc k lizu soukromé investory. Tehdy nutně potřebovali zastavit klesající míru zisku. Je to jejich stát, i když se nám zase tvrdí, že “je to nás všech”. A že je sice zrovna náhodou zle, ale to nevadí, protože bude líp…
Lomit rukama nad snahou sociálních demokratů být sociálními demokraty a zabránit masivní explozi ještě dřív, než zápalné šňůry dohoří k sudům prachu, je pokrytectví nejhrubšího zrna. Od toho sociální demokraté – a odborové svazy – na světě jsou, aby zabránili nejhoršímu a profit se mohl točit nerušeně dál. Jan Mládek správně připomíná, že nejde jen o dva tisíce horníků, ale o dalších tři tisíce míst v navazujících a závislých výrobách. Snížená koupěschopnost těchto lidí a jejich rodinných příslušníků (bratru počítáno dvacet tisíc občanů s větrem v kapsách) zasáhne pak další desítky tisíc lidských osudů. Co když svůj “úděl” už nepřijmou?
Kdysi vznikl bonmot, že v krizových situacích bývá pokrytectví zorganizováno. Obávám se, že u některých našich “představitelů”, kteří špiček svých nosů nedohlédnou, je tohle pokrytectví zcela spontánní a naprosto zaslepené. Vlastně to tedy pokrytectví v pravém slova smyslu není. To jen slepí roztleskávači vedou jásající slepé. Jistěže opět do jámy.
