Ivan David
5. 4. 2014
Mezinárodní smlouvy jsou od toho, aby je plnili slabší. Karel Čapek
Britské listy se snad především vlivem Karla Dolejšího v poslední době dopracovaly zvláštních postojů. Jistě je možné publikovat zajímavá stanoviska s nimiž se publikující neztotožňuje, ale nemyslím, že by článek „Ruská anexe Krymu „vůbec není jako Mnichov 1938“ byl ten případ.
Klíčové slovo je ono „oficiálně“. Slovník cizích slov zde význam tohoto pojmu vykládá: „úředně, oficiálně, formálně“. To si dovoluji vyložit jako „stanoveno úřadem, tedy autoritou, kterou je třeba respektovat“. V případě citovaného článku je onou uznávanou autoritou „Mnichovská dohoda, kterou podepsaly Británie, Francie, Itálie a Německo“. Dále se pak konstatuje: „Ať už byl či nebyl Mnichov 1938 morální, správný či legální, převod sudetských území byl v té době oficiálně schválen, na rozdíl od krymského referenda a anexe Krymu. Dokonce i Protektorát Čechy a Morava uznalo před vypuknutím druhé světové války v září 1939 relativně velké množství jiných zemí, včetně Velké Británie, která uznávala Mnichovskou dohodu jako legálně platnou až do začátku devadesátých let dvacátého století.“ Britské listy zřejmě stojí na tomto britském stanovisku. Tím zacházejí ještě dále než paní ministryně Válková viz.
Autoritou byli tedy pro autora citovaného článku představitelé velmocí Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain, zatímco na stanovisku Československa nezáleželo. Většina obyvatel Sudet chtěla k Říši, plebiscitem se nikdo nezdržoval. Stačilo, že Mnichovská dohoda odtržení Sudet „úředně“ schválila. Naproti tomu v případě Krymu šlo o sprostou anexi, protože žádnou dohodou podobnou Mnichovské odtržení Krymu schváleno nebylo.
Vidím to jinak. Mezinárodní autorita Rady bezpečnosti uznávaná po válce dostala na frak tím, že Clinton klidně nechal bombardovat Srbsko a G.W. Bush dokonce přímo vyhlásil, že Rada bezpečnosti je „irrelevantní“ když rozhodl o napadení Iráku. Možná, že Radu bezpečnosti nemáme brát tak vážně jako Mnichovskou dohodu. Jak je to doopravdy? Rozhoduje síla. Síla vnucuje „mezinárodní právo“. Může to být síla vítězných mocností jako po 2. světové válce, nebo vůle USA, které nechtějí nikoho respektovat. Hitler se spoléhal na respekt Spojeného království, Francie a fašistické Itálie ke své síle. Ve skutečnosti diktátor vnutil „dohodu“ ostatním signatářům Mnichovské dohody. Na začátku devadesátých let měly Spojené státy možnost vnutit Rusku „dohodou“ přijetí svých podmínek. K těm patřilo předání (uznáním Chruščevova gesta) tradičně ruského Krymu Ukrajině, která pak byla předmětem importu „oranžové revoluce“ a následně „Majdanu“. Od Ruska se očekávalo, že bude územní celistvost takto vytvořené Ukrajiny respektovat, zatímco plnění příslibu nerozšiřování NATO k hranicím Ruska nebylo pro silnější smluvní stranu jaksi závazné. I ČR byla v roce 1999 do NATO vstoupena, když bylo třeba, aby spolupracovala na bombardování Srbska. Rusko ovšem poněkud zesílilo a USA relativně oslabily. Rusko tak pokládalo za irrelevantní dohodu mu vnucenou za vlády alkoholika Jelcina. Krym je teď ruský bez posvěcení oficiální autoritou podobnou Mnichovské dohodě. Spory historiků a propagandistů jsou jen plané řeči. To vše do doby, kdy i „silnější“ začnou být ochotni plnit mezinárodní smlouvy.
