Seminář na konci slepé ulice

Knihy Jana Kellera jsou živé a vtipné, prosté těžkopádnosti jíž někteří jeho kolegové prozrazují nedostatek nadhledu. Analýzy jsou jasné, přesvědčivé a nezadržitelně vedou k chmurným prognózám. Před pár lety jsem se u piva ptal Jana Kellera, co dál? Řekl, že pokládá za svůj úkol popisovat a analyzovat, ostatně nevidí příznivá a současně reálná východiska. Není velikánem pro počet přečtených, dokonce ani pro počet napsaných knih, ale pro mimořádně vyvinutou schopnost kritického náhledu a jasného vyjadřování. Jeho popularita je obrovská. Ne náhodou například existuje hojně navštěvovaná facebooková diskusní skupina „Podporujeme myšlenky Prof. PhDr. Jana Kellera, CSc.“. Současně jde o krásnou ukázku nedorozumění. Skupina by se snad měla jmenovat „Podporujeme Jana Kellera“, nebo ještě přesněji „Máme rádi Jana Kellera“ nebo „Obdivujeme Jana Kellera“. Obdivuhodný je jeho kritický úsudek. Na myšlenkách popisujících, co vše se vyvíjí nepříznivě, není nic k obdivování.

Dosud se Jan Keller pohyboval v akademické sféře, v níž se bádá a analyzuje, v níž se však netvoří projekty společenských změn tím spíše, že v ČR na rozdíl od jiných zemí je akademikům „politika“ zapovězena. Politika ovšem zásadně ovlivňuje akademickou sféru už jenom tím, že velmi rozhoduje o tom, „na co budou peníze“. Tak může vzniknout luxusně dotovaná „vědecká instituce“ ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů), kde se pěstuje špičkový obor společenských věd, který by bylo možné nazvat „vědecký antikomunismus“. Šíří se vysokými školami podobně jako pro roce 1933 v Německu katedry rasové hygieny a stejně tak pomáhá v kariéře nejen akademické.

Jan Keller se ovšem nebojí psát o tom, o čem v zájmu kariéry mlčí většina jeho kolegů. Nyní však kandidaturou do Evropského parlamentu vstupuje do politiky. Je otázkou nakolik tento jeho krok prospěje ČSSD a nakolik uškodí Janu Kellerovi, neboť bude tlačen k obhajobě neobhajitelného.

Jan Keller se propracoval ke kritice poválečné levice zapomínající na obhajobu sociálních práv, které byly výdobytkem předchozích generací a nikoli darem z nebes, a zejména ke kritice „postmoderny“. Konstatuje, že změna důrazů a zájmů na levici velmi prospěla zpočátku téměř nepozorovanému nástupu neoliberalismu. Zatímco Jaroslav Fiala tentokrát v souladu s převládajícím míněním kavárenských myslitelů a čistě knihovnových vědců pokládá Kellerovu kritiku postmoderny za „příliš ukvapenou a poněkud ahistorickou“ zde, sám bych za odvedení pozornosti, svedení z cesty a tím škodu způsobenou společenské kohezi přitvrdil a mluvil o užitečných idiotech neoliberalismu.

Politicky nejvlivnější část levice se odklonila od hájení zájmů svých voličů, je jimi opouštěna a její funkcionáři, které politika živí tak musí hledat voliče vpravo. Tato „neoliberální levice“ zde nemá žádný plán k zabránění zejména sociálním důsledkům neoliberální politiky, které tak přesvědčivě popisuje Keller. Její představitelé však vždy mají plán svého přežití od voleb k volbám. Je stále zřejmější nejen v souvislosti s ukrajinskou krizí, že tato levice je připravena hovořit o fašistických bojůvkách jako o bojovnících za demokracii a zavírat oči před jejich aktivizací, je vždy připravena k užívání dvojího metru při podpoře lidských práv všude tam, kde leží na srdci představitelům USA a přehlížet jejich porušování ve státech řízených „nepřáteli našich nepřátel“. Pro tuto levici nestojí za zmínku ani konstatování poklesu reálných příjmů zaměstnanců v ČR o 3% v loňském roce. Musí tuto informaci přejít bez komentáře, protože pro stagnaci a v posledních dvou letech i pokles životní úrovně má mít řešení, ale nemá ho. Tato levice není zárukou vyřešení problémů, které přinesl neoliberalismus, ale tato levice je součástí problému. Politici této levice chtějí stát na straně vítězů, nikoli společně se svými voliči na straně poražených.

Problém nevyřeší ani ti, kteří čekají na výstřel z Aurory. Pro Evropu nemají žádný projekt řešení, žádný dlouhodobý program.

Nic nevyřeší ani kavárenská levice, která je dědičkou myšlenek levičáckých filosofů odtržených od reality a módního postmodernismu oprávněně a statečně proti většině kritizovaného Janem Kellerem.

V Západní Evropě existují politická uskupení, která chápou, že v rámci neoliberalismu neexistuje východisko. Zatím tvoří předkládají vize, z nichž některé navazují na staré chyby. To co zoufale chybí je ucelený projekt překonání neoliberalismu v ekonomické a sociální oblasti. Chybí program pro Evropu, který umožní, aby se nezhroutila, ale přežila.