Jaroslav Bašta
4. 3. 2014 První zprávy
Dlouhé týdny jsme museli na obrazovkách svých televizí sledovat černý dým z hořících pneumatik stoupající nad kyjevské náměstí Nezávislosti. Ještě před čtrnácti dny nikoho z nás nenapadlo, že sledujeme pohřeb evropské demokracie. Pohřeb žehem.
Osmnáctého února radikální demonstranti z Pravého sektoru zaútočili na ukrajinský parlament, protože příliš zdlouhavě projednával návrhy opozice, následně vyrabovali a vypálili ústřední sekretariát vládnoucí Strany regionů. Pak zaúřadovali odstřelovači, zahynula spousta nevinných lidí. Ve stejné době na západě Ukrajiny demonstranti vypálili sekretariáty Strany regionů a Komunistické strany, obsadili budovy regionální správy, některé gubernátory donutili podepsat rezignaci. Ve Volyni to úředník jmenovaný prezidentem odmítl, tak jej zbili a pak připoutali policejními pouty k pódiu, na němž hovořili o demokracii a lidských právech. Tato fotografie se samozřejmě objevila ve všech ruských novinách…
Všechnu moc Sovětům!
Na toto heslo jsem si vzpomněl, když jsem sledoval způsob přebírání vlády v Haliči. Sešla se demonstrace na náměstí, postavili pódium a z přítomných i nepřítomných demonstrantů najmenovali Radu, která převzala moc a zvoleného prezidenta a jeho úředníky v regionu prohlásila za sesazené. Nově zvolená demokratická rada se vzápětí ozbrojila, když vyrabovala policejní sklady. Nikdo v EU se nad tím nepozastavil. Prezident Janukovyč mezitím v Kyjevě přistoupil na požadavky demonstrantů a posléze utekl. Část jeho poslanců přešla na stranu opozice a začala spolu s ní odhlasovávat zákony. Pravý sektor na to dohlížel, takže jako jeden z prvních zrušili jazykový zákon, který pomohl Straně regionů vyhrát prezidentské volby v roce 2010 a parlamentní o dva roky později. Celá záležitost u nás nebyla v novinách ani jinde vysvětlena, proto se u něho zastavím.
Jeden národ, jedna řeč – státní, ukrajinská
Předchozí ukrajinský prezident Juščenko prosadil zákon O státním jazyce. Princip byl jednoduchý – úřady komunikují v ukrajinštině, zkouška z ukrajinštiny byla podmínkou práce ve státní službě. V národních jazycích (ruštině, maďarštině, rumunštině, moldavštině, běloruštině a polštině) se smí vyučovat jazyk a literatura, ale výuka ostatních předmětů (matematiky, fyziky atp.) bude probíhat v ukrajinštině. Přestože se záměr zákona nepodařilo plně realizovat, mělo to závažné důsledky – studenti z národnostních menšin většinou odjeli studovat do zahraničí, (často dali přednost studiu češtiny před ukrajinštinou) a jak jsem již zmínil, tento zákon pomohl Janukovyčovi vyhrát dvoje volby. Stačilo slíbit, že ho zruší, a nahradí normou odpovídající evropským standardům. A opravdu to v roce 2012 udělal. Proto okamžité anulování velmi evropského jazykového zákona vnímal celý ruskojazyčný východ Ukrajiny negativně. De facto by se z rusky hovořících Ukrajinců zase stali občané druhé kategorie.
Vývoz revoluce
Jedním z průvodních jevů každého převratu v Evropě je bourání pomníků. Haličští revolucionáři zbourali po 23 letech od rozpadu Sovětského svazu všechny sochy Lenina, pak došlo na památníky sovětských vojáků padlých v II. světové válce a nakonec to odnesl i maršál Kutuzov, asi kvůli svému ruskému jménu. Také toto zaznamenaly všechny ruské noviny. Když už v Haliči nebylo co bourat, vydali se mladí praví sektoráři na východ, aby tam zavedli Princip Majdanu. S tím bouráním narazili, Rusko holt není Evropa, ale revoluce se ujala. V Doněcku, Charkově, Lugansku, Oděse, Simferopolu a na mnoha dalších místech se sešly davy na náměstích, zvolily si své sověty a vypověděly poslušnost vládě v Kyjevě, kterou považují za nelegitimní. A chtějí o svém dalším osudu rozhodnout v referendu.
Vláda v Kyjevě je označila za separatisty a teroristy, tajná policie SBU zahájila jejich vyšetřováni a trestní stíhání. A mám takový nepříjemný pocit, že naše vláda v tomto případě vidí věci kyjevskou optikou. A takových příkladů máme v ukrajinském případě více.
Severokorejská logika uvažování
V létě roku 2009 přišlo Hnutí Svoboda s výtečným nápadem, jak zvednout prestiž Ukrajiny a zesílit její vyjednávací pozici na mezinárodním poli. Navrhlo, aby se vláda zavázala, že odstoupí od nejaderného statutu Ukrajiny z roku 1994 a nechá vyrobit dvacet atomových pum a stejný počet raket středního doletu, s tím, že na obojí má dost lidských i materiálních kapacit. Kolovala petice, kterou podepsalo asi 200 ukrajinských intelektuálů. Pak věc zapadla. Včera ten nápad vzkřísil bývalý ukrajinský ministr zahraničí Ohryzko jako reakci na Putinovu hrozbu vojenského zásahu na Krymu. Napadají mě jenom dvě věci – na ukrajinském území kdysi vybuchl atomový reaktor v Černobylu, který radioaktivitou zamořil velkou část Evropy, takže v Kyjevě by se podobným nápadům měli vyhýbat. A pak bych rád věděl, jak se na toto vyjádření tváří Iránci léta čelící sankcím za podobnou snahu.
Trpké ovoce politiky dvojích standardů, aneb kruh se uzavírá
Asi nejdůležitější poznatek, který ukrajinská krize přinesla, je, že výsledky demokratických voleb platí pouze podmíněně. Když nedopadnou, jak by měly, nebo když vláda neposlouchá, nastupuje princip Majdanu. U států mnohonárodnostních nám to pak média okoření některou z variant staré pohádky o zlých Srbech a hodných Albáncích. To je ostatně další z příznaků krize Evropy – ideologická nenápaditost, opakování starých klišé, vytváření precedentů zpochybňujících mezinárodní právo.
Obávám se, že nic nevystihlo úpadkový trend evropské (a české) politiky tolik jako konstatování představitelů Dělnické strany sociální spravedlnosti o tom, jak nalezli svůj vzor v Pravém sektoru Dimitry Jaroše, že se od něho chtějí učit. A že své bratry ve zbrani pozvou k nám. Takže se při tradičních letních protiromských demonstracích máme na co těšit…
První historicky známé politické strany vznikly v Konstantinopoli v cirku. Dostaly svá jména podle barev jednotlivých sektorů: Zelení, Modří. V Kyjevě radikální fanoušci Dynama sedí na stadionu v Pravém sektoru. Dymitry Jaroš z nich nejprve vytvořil úderné jednotky Majdanu, teď je změnil na politickou stranu, která posledních čtrnáct dnů určuje směřování rozdělené země na obou březích Dněpru.
To, co se v Evropě nazývá demokracií, zřejmě dopadlo na bahnité dno.
