Tereza Spencerová
7. 3. 2014 zdroj Literárky
Kontaktů mezi USA a Ruskem kvůli Ukrajině přibývá. Ačkoli výsledky jsou zatím mizivé, rozhodný postoj proti snahám Západu o nátlak Putinovu pozici doma jen dále posiluje.
Co si počít s odhalením, že násilí a krveprolití v Kyjevě nebylo dílem krvavého diktátora Janukovyče, ale podle všeho ultrapravicových nacionalistů, kteří nyní po sobě zkoušejí – zase podle všeho – zametat stopy? Nejspíš nic. Barack Obama i jeho ministr zahraničí John Kerry o tom všem – tedy o tom, že se v Kyjevě odehrál nefalšovaný ozbrojený puč a následná vláda nemůže být legitimní — musejí vědět také, ale přesto si dál vedou svoji. V realpolitice není na nějakou pravdu místo.
Přesto ale rozhovory mezi USA a Ruskem přece jen začaly, byť velmi váhavě. Kerry se – zatím bez výsledků – sešel v Paříži se Sergejem Lavrovem, ačkoli podle některých zpráv i Kerry kývl na to, že základem řešení situace by měla být dohoda, kterou 21. února uzavřela opozice, plus Francie, Německo, Polsko a Rusko s prezidentem Janukovyčem – kterou pak Náměstí nezávislosti během pár hodin proměnilo v cár papíru. Moskva dala najevo, že nevidí žádnou Janukovyčovu politickou budoucnost, nicméně že změna režimu na Ukrajině by se měla odehrát prostřednictvím voleb a ústavně. Přitom prý přiznala, že parlament v Kyjevě, na rozdíl od vlády, za legitimní považuje.
Obama si pak v noci na dnešek telefonoval s Putinem, už podruhé během šesti dnů. Prý „projednali situaci“ kolem Ukrajiny, nicméně podle ruské strany se jen „vyjevily rozdíly v hodnocení krize a současné situace“. Podle všeho to znamená, že USA sice vcelku oprávněně odmítají akceptovat odtržení Krymu, o němž ve čtvrtek hlasoval tamní parlament, ale zároveň uznávají legitimitu kyjevské „vlády“. Obama mezitím na Rusko zároveň „uvalil sankce“, které ovšem spočívají jen v tom, že někteří ruští představitelé „zodpovědní za intervenci a porušení mezinárodního práva“ nedostanou americká víza. John Kerry nicméně připouští, že neexistuje seznam těchto lidí, a takřka jisté je navíc to, že se sankce nedotknou samotného Putina.
Česká mainstreamová média si musejí vystačit s headliny o vypovězení devíti ruských vojáků z Kanady, protože podobně vágně jako USA se k sankcím proti Rusku staví i NATO. Velvyslanci NATO po jednání s představiteli EU dospěli snad jen k tomu, že „diskuse ukazují na shodu názorů“, a ta nejspíš spočívá v tom, že zavládla snaha vyhnout se jakýmkoli, byť jen slovním pohrůžkám Moskvě. Je podle všeho příznačné, že prim v tomto směru hrají Británie, Francie a Německo, tedy státy, které lze považovat za typické představitele „staré EU“. To samozřejmě Obamovi ponechává prostor k diplomacii, přičemž první osobní příležitost jednat s Putinem se mu nabídne za necelé tři týdny v Haagu na jaderném summitu. Budou tam navíc i lídři EU, stejně jako prezident Číny…
Ruské strachy I kdyby jednání dopadla alespoň trochu konstruktivně, nedůvěra Ruska vůči Západu přetrvá. Přední ruský politolog Sergej Markov tento pocit popsal v Moscow Times: „Kreml má za to, že současní ukrajinské vedení zmanipuluje volby plánované na 25. května, aby instalovalo lídra nebo koaliční vládu, která bude fungovat stejně jako bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili v Tbilisi. „Ukrajinský Saakašvili“ rozpoutá ještě represivnější kampaň zastrašování ruskojazyčných obyvatel. Kyjev bude moci vyhnat ruskou Černomořskou flotilu ze Sevastopolu a zbavit Krym jakéhokoli ruského vlivu. Ukrajina se snadno může stát zradikalizovaným protiruským státem, a to do takové míry, že Kyjev zfalšuje záminku k nějaké podvratné akci proti Moskvě. (…) Členové vládní koalice z neofašistické strany Svoboda a z Pravého sektoru už vznášejí územní nároky vůči Rusku.(…) Konečným cílem je sesadit Putna od moci a instalovat loutkové vedení, které zaprodá strategické ruské zájmy Západu stejně, jako to udělal Boris Jelcin v 90. letech.“ (Jen drobný podotek k tématu: Současný premiér Gruzie Irakli Garibašvili Kyjev varuje, aby Saakašviliho neposlouchal: „Je to člověk, který se nedokázal v roce 2008 vyhnout válce. Pokud si Ukrajina v tak kritické situaci jako poradce vezme takového dobrodruha, myslím, že je to velká chyba. Výsledky budou katastrofální.“)
Ale zpět. Pravý sektor sice opravdu nevylučuje účast v případné válce na Krymu a jeho lídr Dmytro Jaroš chce kandidovat na prezidenta „demokratické“ Ukrajiny, ale jinak je citovaná obava Ruska z několika tisíc ozbrojenců Pravého sektoru přece jen dost absurdní. (Faktem naopak je, že čím víc Západ na Rusko tlačí, tím víc se Kreml vzpírá – a tím rychleji také roste Putinova domácí popularita.)
Nevýhody Krymu Mnohem méně absurdním a o to komplikovanějším se zdá být problém Krymu, který jako by se vytrhl z pod kontroly Kremlu a sám se stále rychleji „rozbíhá“ směrem k připojení k Rusku. Horní komora ruského parlamentu je sice prý připravena tento krok podpořit, ale ve finále bude beztak záviset na tom, jak se rozhodne sám Putin, a ten Krymský poloostrov ve skutečnosti coby součást Ruska nepotřebuje, neboť mu stačí ovládat tamní proruskou politickou scénu. Nynější (snad až bezbřehá) horlivost krymských proruských politiků, se mu vůbec nehodí do karet. Pomiňme přitom skutečnost, že by tím jen potvrdil obvinění Západu, že anektoval část cizího území. Mnohem důležitějším se totiž zdá možnost, že by přijetí ruskojazyčného Krymu například mohlo silně zneklidnit Kazachstán, jehož obyvatelstvo Rusové tvoří z celé čtvrtiny. Sice se tam zatím žádné separatistické tendence neprojevují, ale špatné příklady jsou obvykle z těch nejnakažlivějších. Kazachstán je přitom významným členem ruské Celní unie, která je páteří kremelského eurasijského rozmachu, a už jen tato role mu dává značný „vyděračský“ potenciál vůči Moskvě. Zkrátka, přijetí Krymu by ve finále mohlo Rusku přinést jen negativa a komplikace.
Třeba někdejší americký velvyslanec v Moskvě a Kyjevě Jack Matlock konstatuje, že je v nejlepším zájmu Kremlu, aby nyní Krym do Ruska nepřijímal, nicméně použil přitom vysvětlení, že se tak nestane, dokud nebudou splněny podmínky Helsinského závěrečného aktu. K nim patří mimo jiné dohoda obou stran o vzájemných hranicích a právě tento princip byl porušen například v případě Kosova. Rusko navíc může na základě téhož dokumentu argumentovat nutností ochrany občanských a lidských práv a opakovat, že očekává, že tuto podmínku přijme jakákoli budoucí ukrajinská vláda coby závazek vůči mezinárodnímu společenství. A co víc, bez ohledu na Charty OSN, mezinárodní právo a další dokumenty, Rusko podepsalo s USA a Británií smlouvu o územní celistvosti Ukrajiny, připomíná Jack Matlock. Má porušení smlouvy, která snížila riziko jaderné války, znovu oživit její hrozbu jen tím, že Kyjev začne argumentovat, že pokud by Rusku nepředal svůj jaderný arzenál, dnes by si Kreml nemohl dovolovat tolik, co si dovoluje?
Takže, jak dopadne Krym? V Rusku, nebo s významně posílenou, tedy skutečnou autonomií v rámci silně zreformované Ukrajiny?
