Oskar krejčí: Fašistům se nesmí ustupovat

Netuším, ale v r. 1845 anglosaští přistěhovalci na severu Mexika vyhlásili nezávislost Texasu, následně Kongres USA schválil jeho připojení k USA. Byla z toho sice válka, ale Texas byl anektován. Nebo r. 1898, kdy si USA připojily Havaj. A Kongres USA to opět schválil. Následoval pokus o anexi Filipín. Tato válka trvala ještě na začátku 20. stol.; odhaduje se, že stála až milion lidských životů.

Devatenácté století bylo plné podobných událostí, jako je připojování Krymu. Jenže 20. století nebylo jiné, bylo to přece století nejkrutějších válek v lidských dějinách.

Charta OSN říká, že stát má právo používat sílu jen ve dvou případech: v sebeobraně a když tak rozhodne Rada bezpečnosti OSN. Tato koncepce mezinárodního práva je jakousi vzpourou proti dějinám. Ovšem iCharta je dokumentem, který přijaly vítězné mocnosti. Stále platí, že mezinárodní právo není nic jiného než dohoda velmocí, i když si můžeme namlouvat, že je to přirozené nebo »boží« právo, které jsme schopni »natextovat«.

Od konce studené války se objevily dva teoretické pokusy posunout se za Chartu OSN. Tím prvním je doktrína humanitární intervence. Ta říká, že mezinárodní společenství je více než světový politický systém řízený rovnováhou sil. Že je tu i soubor norem, společných hodnot a institucí, které řídí chování států a dokonce mění jejich motivy. A že toto společenství může zasahovat proti porušování lidských práv bez ohledu na suverenitu států. Touto koncepcí bylo zdůvodňováno bombardování Jugoslávie r. 1999. Tato vize je ovšem v rozporu s platným mezinárodním právem.

Je ale třeba dodat, že použití síly v rozporu s Chartou OSN nezačíná až bombardováním Jugoslávie. Pomineme-li brouzdání amerických a britských letadel nad Irákem, tak první úder, který nebyl odsouhlasen Radou bezpečnosti, byl úder proti srbským pozicím v Bosně a Hercegovině v r. 1995. Pak r. 1998 následoval první nálet na Afghánistán a na Súdán – vše bez ohledu na mezinárodní právo. Už tehdy některé mocnosti dospěly k názoru, že se nemusí Chartou řídit. Poté ovšem následoval jaderný pokus v Pákistánu, Indii, Severní Koreji, protože každý pochopil, že jenom ten, kdo je schopen sebeobrany, má právo na přežití. Tehdy začal velký chaos v mezinárodním právu.

V posledním čísle časopisu Foreign Affairs lze nalézt informaci, že od r. 2008 USA více než tisíckrát pomocí bezpilotních letadel – dronů bombardovaly Afghánistán, téměř 400krát Pákistán, více než stokrát Jemen, 18krát Somálsko, téměř 50krát Irák, nejméně jednou Filipíny. Nemluvě o bombardování Libye, na kterou drony v r. 2011 zaútočily 145krát. Příklad Libye je důležitý i z teoretického hlediska. Tehdy se argumentovalo pozměněnou doktrínou humanitární intervence, tzv. koncepcíresponsibility to protect (R2P), tedy odpovědností chránit. Podle této představy neznamená suverenita státu svobodu jednat, ale povinnost pečovat o obyvatelstvo. Když se pak v Benghází začalo střílet, touto koncepcí bylo ospravedlňováno bombardování Libye.

Tady začíná chaos v oblasti mezinárodního práva – a nastartovaly jej Spojené státy. Pravdou je, že podle koncepcí humanitární intervence a R2P vlastně snad každý může zasahovat podle toho, jak se mu zlíbí. Útoky na Afghánistán, Irák, Libyi či podpora povstalců v Sýrii nebyly odsouhlaseny Radou bezpečnosti. Jestliže se rusky mluvící menšina po převratu na Ukrajině cítí ohrožena, pak podle vizí humanitární intervence či R2P je Moskva může bránit i silou. Takový chaos je dnes v mezinárodním právu, když se rozbila hierarchie principů. A kdo s tímto přišel první? Rusko to nebylo. Proto – pojďme se raději bavit o míru!

Tragédie současného světa je v tom, že zpochybnění onoho zrušení jazykového zákona jak uvnitř nové mocenské elity v Kyjevě, tak i u zahraničních politiků, následovalo až poté, kdy se zvedla ruská armáda. Až když argumentem přestalo býtslovo a stala se jím síla. Můžete namítnout, že by se to časem »setřáslo«. Kdy – časem? Kdo z nás ví o existenci neobčanů v EU? V Lotyšsku žije 298 tis. neobčanů, což je 14 % obyvatel. V Estonsku je jich 91 tis. (7 % obyvatel). Média o nich mlčí, politici v Bruselu se nebouří, Člověk v tísni nevidí a neslyší. Proč? Jedná se totiž o Rusy (v malém množství i Ukrajince a Bělorusy), kteří nesmějí volit do parlamentu a místních orgánů, neboť jsou potomky »sovětských uchvatitelů« či přímo přišli s Rudou armádou. Koho v EU zajímá nedodržování lidských práv těchto 300 tis. lidí? Přitom se nejedná o nic menšího než o nucenou asimilaci. EU se těchto neobčanů nezastala, ani jednou! Na toto téma je v EU informační embargo. A kde pak mají brát rusky mluvící Ukrajinci jistotu, že je nečeká obdobný či ještě horší osud pod novou kyjevskou vládou?

Souhlasím s těmi, kteří říkají, že současná ukrajinská přechodná vláda není legitimní, protože se zmocnila výkonné moci silou, pomocí zbraní. Tím vytvořila právní chaos. Pak by nová elita neměla fňukat, že někdo se stejným způsobem v jiném regionu dopustil něčeho podobného – mám na mysli referendum na Krymu v době, kdy na Krymu byli i ruští vojáci. Jestliže jedna skupina má právo zmocnit se suverenity, proč by stejné právo neměla mít i druhá skupina? Třeba v Charkově, Doněcku či Oděse?

V tomto právním zmatku, který započalo nadužívání síly Washingtonem a Bruselem, byla zrušena hierarchie norem. Pak se můžete obrátit k základním normám, které my humanisté spojujeme s normami lidských práv. Tam je právo na sebeurčení vyjádřeno v 1. článku odst. 1 Paktu o občanských a politických právech a Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (přijato 1966, platné 1976). Domnívám se, že výkon hegemonistické role USA nectí mezinárodní právo, ani zájmy spojenců. Ukrajina je pouze odvozený jev. V právním chaosu se můžete ubránit jen tehdy, když máte dostatečnou sílu. To se ukazuje jako podstatné sdělení.

Pan ministr je zkušený propagandista, který se prezentuje jako statečný praporečník antikomunismu. Anebo věří na dědičný skupinový přeshraniční hřích. Jen pak by možná nesla poslankyně Konečná odpovědnost za Molotova. To by ovšem pan ministr nesl odpovědnost za francouzské a britské »demokraty«, kteří téměř rok před zmíněným paktem podepsali s Hitlerem mnichovskou dohodu. Nemluvě o vině za spolupráci Vatikánu s nacisty.

Přirovnání Krymu k r. 1968 v Československu: Používají to propagandisté a ti, kdož neumějí provést analýzu konkrétní krizové situace, která je vždy originální a každé analogii se vzpírá. Panu ministrovi by tak mohl někdo namítnout, že lepší analogií je květen 1945. Všichni, kdo chtěli, viděli jásající davy na Krymu po ohlášení připojení k Rusku. Devátý květen 1945 jsem nezažil, ale 21. srpen 1968 si dobře pamatuji. Nikoho jásat na ulici jsem tehdy neviděl.

Některými pravicovými politiky je nám vnucováno, že v bezpečí budeme pouze tehdy, když budeme izolováni od Ruska. V 21. stol. však platí přesný opak: Pouze vzájemná závislost je zárukou bezpečnosti, jen vzájemná závislost zajišťuje ochranu před fanatiky, příznivci nejrůznějších fobií – rusofobie, židofobie, amerikanofobie… Před extremisty, kterých je všude dost. I v Rusku najdete radikální monarchisty a obhájce nebezpečných imperiálních ambicí. Ty všechny, ať již žijí ve Washingtonu, Bruselu nebo v Moskvě, tlumí vzájemná ekonomická provázanost. Bezpečnost pomáhají zajistit jak zájmy podnikatelů, tak i nutnost udržet ekonomiku v chodu tak, aby byla zajištěna alespoň stagnace životní úrovně středních vrstev – když už ne její růst.

Samozřejmě. Od Tuniska r. 2010 po letošní Ukrajinu ovšem vidíme »upgrade« barevných revolucí, jejich krvavé zdokonalení pomocí snajprů. Tento způsob řešení sporu o Ukrajinu, který praktikoval Západ, je ale sebevražedný. Nelze přece donekonečna organizovat »Majdany« pokaždé, když regulérní volby dopadnou jinak, než si někdo přeje. Barevné revoluce v původním pojetí prokázaly jasnou slabost. Můžete v jejich důsledku vyměnit politické elity za jiné, ale nemůžete zajistit splnění sociálních požadavků bouřícího se lidu. Proto tyto revoluce skončily tak, jak skončily. Jejich zdokonalení pomocí krve by mohlo vyústit ve stabilizaci nových poměrů nezákonným násilím.

Chápu, že se připojením Krymu k RF cítil Západ rozladěn. Politici a zpravodajské služby připravovali vítězství a on jim ho někdo sebral! Vše nasvědčuje tomu, že Moskva věděla, co se na Majdanu chystá. Domnívám se, že Rusové pochopili, o co se na Ukrajině hraje, nechali tomu volný průběh. A získali pak Krym.

To, co se dnes pokládá za výsledek, je jenom začátek nových sporů. A nejen uvnitř nové kyjevské mocenské elity. Pro EU je to »výhra« Černého Petra, protože Ukrajina, země se 44 miliony obyvatel (bez Krymu), je na pokraji ekonomického bankrotu. Růst HDP Unie činil loni 0,0 %, eurozóna dokonce zaznamenala pokles 0,4 %. Proboha, kde vzít zdroje na ekonomickou modernizaci Ukrajiny? Půjčky? Buď Unie peníze natiskne, nebo si je sama půjčí a pak s tvrdými podmínkami dále propůjčí Ukrajině. Jinými slovy, utáhne se středním vrstvám Ukrajinců ještě více opasek. A ty nižší vrstvy odsoudí do beznaděje. Jestli si někdo myslí, že evropský trh čeká na ukrajinské uhlí nebo na ukrajinské obilí, hluboce se mýlí – toho všeho je v EU nadbytek.

Víte, od začátku byl summit EU – Ukrajina připravován špatně, na výhru v geopolitickém boji proti Rusku. Ale potřebovali jsme dohodu Rusko – EU – Ukrajina, což šéf Evropské komise Barroso jednoznačně a zcela nezodpovědně odmítl. Podepsaná politická část asociační dohody je pouze manifestací podpory nové mocenské elity vzešlé z převratu. Je to pokračování silového chápání mezinárodní politiky, vidění Ukrajiny jako terénu, kde se vede zápas proti Rusku. Státy EU teď čeká proces ratifikace. A spousty příslibů tzv. hospodářské pomoci.

Nemám rád konspirační teorie. Proto mohu říci jen to, že už od Tuniska někdo používá snajpry pro eskalaci situace. Nemyslím, že to jsou vládní snajpři, protože ti by stříleli na velitele či hlavní buřiče, aby zaseli zmatek do řízení povstalců. Ti, co stříleli, ale chtěli zvednout vášně a zachovat povstalecké struktury. Po internetu pobíhá rozhovor s bývalým šéfem ukrajinské tajné služby. Ten tvrdí, že se střílelo z budovy Filharmoniev Kyjevě, která byla v moci majdanistů. Ukrajinští operativci prý hlásili skupinu lidí, která odcházela po střelbě z této budovy. Komandantem Euromajdanu byl poslanec Andrij Parubij, dnes tajemník bezpečnostní rady. Ten prý během krize denně navštěvoval ambasádu USA v Kyjevě. Není náhoda, že Rusko požaduje vyšetření, kdo vlastně byli oni tajuplní snajpři. Ukrajina není Tunisko ani Egypt. Akce na Euromajdanu jsou pravděpodobně zdokumentované ukrajinskou tajnou službou. Ale ať to byl kdokoli, kdo střílel, spáchal hrůzný zločin.

Nevím. Ale odhaduji, že existuje dostatečné množství kopií.

Brzezinski, tento velký stratég a špatný praktik, tvrdil, že bez Ukrajiny nemůže být Rusko evropskou velmocí. Jsem hluboce přesvědčen, že může. Současný ukrajinský premiér řekl, že nebudou usilovat o vstup do NATO. Postup vojsk NATO směrem k Rusku je velkým problémem. Uvědomme si, že NATO není osvětová instituce tak, jako řád německých rytířů nebyl kulturním spolkem. Velká válka ale podle mého názoru nehrozí, tedy na 80 % nehrozí. Ovšem jsou-li na hrotu každé geopolitické osy směrem k Rusku základny NATO a USA, tak se nemůžeme divit, že přibližování aliančních zbraní k Moskvě leká každého ruského analytika.

Pravda má v politice malou sílu. Nejde pouze o to, že ne každý k pravdě dohlédne a jen málo politiků ji dokáže pochopit. Podstatné je, že pravda je v politice podřízena zájmům. Rusko je pro řadu západních politiku pouze bohatý prostor, který není pod přímou kontrolou.

Ty pokládám za špatný způsob řešení situace. Moskva nemůže být takto zastavena, pokud jde o Krym. Rusko se nyní semkne kolem svého vedení. To je přesně to, co si radikálové z řad západní elity nepřáli. Sankce budou mít své důsledky na obou stranách. Zatím se ale jedná jen o protivné, nikoliv nezvratné sankce, které jen minimálně ohrožují světovou ekonomiku. Může být ale hůře. Většina Rusů přijme ztráty jako »vlasteneckou daň«. Jak ale ekonomické ztráty přijmou obyvatelé Unie? Pozitivně jen pod tlakem hysterické propagandy, která povede k další eskalaci napětí.

Co nejrychleji stabilizovat danou situaci. Abychom to dokázali – tedy my, EU či Západ – musíme uznat vlastní chyby. Západ, Brusel a Washington se podílely na rozdmýchávání a podněcovaní eskalace agresivity Euromajdanu vůči ukrajinské vládě. Zároveň Západ tlumil obranné aktivity vlády. Výsledkem byl chaos, krev a převrat. Nezodpovědná byla politika představitelů EU na všech stupních, kteří byli zainteresováni do přípravy summitu Ukrajina – Unie v listopadu 2013 v Litvě. Nezodpovědnost se projevila i v pohrdání dějinami či jejich zneužívaní k dráždění emocí. Proč je představitelem EU v Kyjevě Polák, který se aktivně účastnil na přípravě Euromajdanu? Proč byl zmíněný summit situován do Litvy, když každý, i málo vzdělaný středoškolák v regionu zná pět století trvající boje Litevců, Poláků a Rusů o Ukrajinu? I výcvik aktivistů pro Euromajdan probíhal v Polsku a Pobaltí.

Česká politika by měla tlačit směrem k federalizaci Ukrajiny, která přenese spory z ulic do kanceláří. Elita Západu by měla pochopit, že stabilní Ukrajina musí být federalizovaná, neutrální a splácející dluhy. Jak už jsem napsal, jednostranná rétorika Ministerstva zahraničních věcí ČR přeměnila tento úřad na ministerstvo propagandy. Nemůžete přece vyjednávat tak, že pořádáte besedy mezi lidmi se stejným názorem. To je dobré tak maximálně pro ČT, nikoliv však pro diplomacii. Současný ministr zahraničí vsadil na jednostrannost, na loajalitu vůči radikálům na Západě. Na to, že se jednou o něj v EU či Alianci postarají…

Ano, mohla být prostředníkem. Víte, dala se odpustit nováčkovská chyba sociálnědemokratické vlády v r. 1999, když odsouhlasila bombardování Jugoslávie. Vzpamatovala se však rychle a přišla s česko-řeckou iniciativou, která nastartovala ukončení války. Ovšem to, co dnes předvádějí sociální demokraté na ministerstvu zahraničí v souvislosti s krizí na Ukrajině, to už je iniciativní hloupost.

To uvidíme až ve volbách. Pravdou je, že zahraničněpolitické otázky nebývají základní motivací pro výběr hlasovacího lístku. Což se ovšem může v krizi ukázat jako velká chyba.

Stoprocentně! Lidé jsou náchylní bouřit se a jít do ulic, když jsou v tak bídném postavení, že už nemají co ztratit.

Rabování domů a sekretariátů KS Ukrajiny, bourání památníků Velké vlastenecké války, inzultace představitelů státu, bití novinářů, výcvik paramilitární mládeže či používání fašistických symbolů – to jsou samozřejmě prvky fašismu. Tvrzení, že jde jen o okrajové skupiny, je nesmyslné. Fašisti se vždy zmocnili moci jako menšina – ovšem dobře organizovaná menšina odhodlaná používat násilí. Spočítat ve volbách hlasy většiny nestačí k tomu, abyste zastavili Mussoliniho pochod na Řím. Snad to v Bruselu pochopí dřív, než bude pozdě. Fašistům se nesmí ustupovat.