Jan Keller
24. 3. zdroj zde
Rozhovor, který jsme se sociologem Janem Kellerem vedli, se točí hlavně kolem jeho letošní kandidatury do Evropského parlamentu za ČSSD. Vyjadřuje se k problémům Evropy a východiskům z krize. Došlo přitom i na téma ekologie, krizi na Ukrajině, sociální hnutí nebo přijetí eura.
Ovlivnil jste spoustu lidí, kteří na vašich knihách a přednáškách bez nadsázky vyrostli. Co vás přimělo k proměně z veřejného intelektuála v kandidáta do Evropského parlamentu?
Často mi bylo vytýkáno, že pouze kritizuji a že mé úvahy jsou akademické, odtržené od reality. Pokud volby dopadnou podle mých představ, pojedu se podívat tam, kde se snad rozhoduje, abych si ověřil, nakolik lze neblahé trendy zvrátit a nakolik jsou instituce v Bruselu jenom zástěrkou rozhodování, které probíhá někde jinde. Sám jsem zvědav, co tam zjistím. Rozhodně však budu své poznatky publikovat.
Co považujete za největší problém dnešní Evropy?
Za největší problém považuji skutečnost, že v jednotlivých členských zemích probíhá proces sociální dezintegrace. Majetková a příjmová elita se odtrhuje od zbytku společnosti, střední vrstvy jsou znejistěny, výrazně rostou počty lidí žijících pod hranicí bídy a čelících sociální exkluzi. V Evropě je dnes už téměř 28 milionů nezaměstnaných, z půl miliardy obyvatelstva Evropy je zhruba 100 milionů pod hranicí bídy. Počty bezdomovců se odhadují někde kolem pěti až šesti milionů. Zároveň je v Evropě 11 milionů prázdných bytů. Jestliže bude proces sociální dezintegrace pokračovat, pak samotná politická integrace jaksi postrádá svůj smysl. Co získáte tím, že budete politicky integrovat dezintegrující se země?
Pokud budete zvolen, čemu konkrétně se chcete věnovat a co budete prosazovat?
Europoslanci bývají členy dvou výborů. Já bych se chtěl zaměřit jednak na sociální otázky, jednak na problematiku vzdělanosti a školství. V oblasti sociální by samozřejmě mělo být naprostou prioritou vytváření nových a plnohodnotných pracovních míst. V globalizované ekonomice jsou v tomto ohledu možnosti jednotlivých zemí omezené. Práce odchází tam, kde je pracovní síla levnější, tedy méně pojištěná a s nižšími výdělky. Sjednocená Evropa je dostatečně velký útvar, aby se dokázala tomuto trendu bránit. Zatím však neměla vůli s tím něco udělat. Převládly neoliberální recepty, které pohlížejí na lidskou práci jenom jako na náklad, který je třeba minimalizovat kvůli zvyšování konkurenceschopnosti. Tento trend je možné zvrátit. Předpokládalo by to ovšem učinit řadu kroků: zastavit odliv pracovních míst do chudších zemí, zahájit reindustrializaci při současné ekologizaci výroby, podpořit rozvoj družstevnictví a drobného místního podnikání, zastavit proces, kdy velké firmy a nejbohatší skupiny obyvatelstva přenášejí daňovou zátěž především na střední vrstvy, podělit se o existující práci, aniž by se snižovala mzda atd. Pokud se ukáže, že neexistuje vůle tato opatření prosazovat, bude třeba otevřeně přiznat, že Evropa není ochotna vytvořit smysluplné podmínky pro život velké části svých obyvatel.
Dříve jste varoval před ekologickou zkázou. Dnes se zabýváte hlavně rozpadem společnosti, nerovnostmi, novými sociálními riziky. Ekologie už pro vás není tak důležitá jako dřív?
Snažím se žít ekologicky jako dříve. Používám veřejnou dopravu, nemám auto, výrazně jsem omezil spotřebu masa, třídím odpady. Od toho, abych se věnoval ekologické problematice tak intenzivně jako dříve, mě však odradilo několik skutečností. Za prvé se nechci stát věčným diletantem. Není v mých silách být odborníkem na udržitelnou krajinu, alternativní zdroje energie, problematiku pěstování biopotravin, na otázky dopravy, udržitelné ekonomiky, rizika genetických modifikací potravin, jadernou energetiku, globálního oteplování a některé další drobnosti. To, co se dalo říct k ekologii z hlediska sociologického, jsem řekl a teď bych se už jenom rozmělňoval. Zároveň ve společnosti nastoupilo něco, co by se dalo nazvat „nová otázka sociální“. Je iluzorní myslet si, že společnost, ve které narůstá sociální nerovnost a celé vrstvy se propadají na hranici bídy, bude nakloněna k tomu, řešit citlivě svůj vztah k přírodě a krajině. Ekologické téma bylo vyzdviženo středními vrstvami, které chtěly svůj blahobyt doplnit o environmentální ohledy. Tyto vrstvy se dostávají do krize sociální i mentální. Krize mentální má podobu postmoderního blouznění. Snažil jsem se to ukázat v knize Posvícení bezdomovců. Nedomnívám se, že by moje analýza byla přemrštěná nebo ahistorická, jak se po nepozorném čtení mohlo některým jevit. Pokud se z této objektivní i subjektivní krize střední vrstvy nevymaní, bude chybět subjekt, který by ekologická témata opět aktualizoval.
V minulosti jste aktivně podporoval občanská hnutí a psal jste, že by měla odporovat volnému trhu na celoevropské úrovni. Věříte, že stále můžou hrát důležitou roli?
Věřím, že takovou úlohu hrát mohou, ale jsem si jist, že v současné době ji nehrají. Občanská hnutí jsou v krizi srovnatelné s krizí politických stran. Nejsou schopna dohodnout se na tom, co je podstatné, a nejsou schopna koordinovat své akce k dosažení toho podstatného.
Co by mohlo hnutí z této krize dostat?
Už v názvu nová sociální hnutí, který je užíván od sedmdesátých let minulého století, se skrývá určité nedorozumění. Těmto hnutím šlo o spoustu věcí, jen ne o záležitosti sociální. Zdálo se, že sociální otázka je jednou provždy vyřešena a že nyní už budou aktuální pouze otázky kulturní orientace a práva na odlišnost životního stylu. Ve stejné době přecházel neoliberalismus do mohutné ofenzívy, připravoval se nástup „nové otázky sociální“. Po třiceti letech vězí i dříve nejbohatší společnosti v sociálních problémech až po uši. Dědicové alternativních hnutí z let sedmdesátých však stále žijí problémy autentického konstruování své nezaměnitelné identity. Neoliberálové jim svým tlakem na šíření neplnohodnotných pracovních kontraktů milerádi poskytují o to více prostoru a času na bolestivé, leč v posledku radostné hledání vykořeněné identity. Pokud se nová sociální hnutí nerozpomenou na původní význam slova „sociální“, budou mít tohoto prostoru stále větší hojnost. Více, než si myslíte.
Dává nám Evropská unie do budoucna naději, že se zastaví pád středních vrstev, nezaměstnanost nebo čím dál větší propojení politiky s byznysem? Nepřispívá i politika unie k těmto trendům?
Evropská unie funguje příliš neoliberálně a bytostně neracionálně. Podporuje ostrou konkurenci ekonomik svých členských zemí. Ostrá konkurence ovšem předpokládá, že budeme mít vítěze a poražené. Protože je Evropa unií, cítí potřebu poraženým na konci každého cyklu přerozdělit něco ze zisku vítězů. Tím se šance vyrovnají natolik, aby mohlo proběhnout zdánlivě regulérní další kolo konkurenčního zápolení. Šance ovšem nejsou vyrovnané natolik, aby nebylo dopředu jasné, kdo i tentokrát vyhraje. A tak se celý cyklus porážení slabších a jejich částečné kompenzace za porážku stále znova opakuje.
Jak by podle vás měla Evropská unie reagovat na dění na Ukrajině?
Evropská unie by měla v první řadě vysvětlit, jak chce pomáhat Ukrajině, když nedokázala pomoci Řecku, které je ve srovnání s Ukrajinou ekonomickým tygrem. Dále by měla vysvětlit, jak dosáhne toho, aby její případnou pomoc nerozebrali ti, kdo Ukrajinu rozkradli. Až budou tyto dvě věci vysvětleny, rád se osobně uskrovním na pomoc lidu Ukrajiny. Odmítám ale přispívat na udržování mocenských pozic oligarchů.
V souvislosti s imigrační politikou jste řekl, že jediným řešením je zasadit se, aby lidé neměli důvod utíkat ze své rodné země. Jaké kroky by v tom mohla podniknout Evropská unie?
Evropská unie by se především měla distancovat od akcí, které destabilizují státy a celé regiony. Libyi jsme dokázali parádně vybombardovat a tím naše starost o blaho jejích obyvatel a o demokratizaci poměrů v zemi skončila. Může se někdo divit proudu uprchlíků z podobných regionů? Jsem proti diktátorským režimům. Jsem však také proti tomu, abychom třeba snahu zmocnit se nových ropných polí vydávali za snahu o demokratizaci poměrů v zemích, o které se zajímáme výhradně kvůli jejich surovinovému bohatství, anebo geopolitické poloze.
Kritici často tvrdí, že Evropská unie je zbyrokratizovaný moloch. Mnoho z nich, třeba Václav Klaus, to říká účelově, ale na druhé straně – lidé cítí, že chod Unie je pro ně nesrozumitelný, mohou jej ovlivnit ještě méně než domácí politiku. Jak by se to mohlo změnit?
Pokud se nejsilnější frakcí stane po volbách skupina socialistů a demokratů, zvolí předsedou Evropské komise svého společného kandidáta, současného předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze. Ten se zavázal zprůhlednit vztahy mezi Evropským parlamentem a Komisí a dát parlamentu větší pravomoci. Na druhé straně je pravda, že rozšiřovaní Evropy činí Evropský parlament stále těžkopádnějším. V tomto světle je proto třeba posuzovat i otázku dalšího rozšiřování Unie.
Souhlasíte s přijetím eura? Mnoho lidí se – například po zkušenostech ze Slovenska – bojí zdražování. Co byste jim na to řekl?
K přijetí eura jsme se zavázali. O jeho přijetí se nerozhoduje v Evropském parlamentu, rozhoduje o něm česká vláda. Můj vztah k euru je tedy pouze mojí soukromou záležitostí. Pokud euro přijmeme, můžeme využít technických opatření, která jednorázové zdražení při jeho přijetí budou minimalizovat. Pokud euro nepřijmeme, bude ČNB jednou až dvakrát ročně devalvovat korunu a tím nás stále více vzdalovat od úrovně zemí na západ od našich hranic. A to přesto, že tato úroveň i tam stagnuje.
Jak by měla vypadat Evropa podle vašich představ?
Měla by být mnohem více sjednocena v otázce daní – především právnických, teprve na druhém místě fyzických osob. Měla by se snažit o určitou míru harmonizace systémů sociálního zajištění. Například přiblížit ve svých členských zemích poměr minimální mzdy a průměrného platu, aby se omezil sociální dumping. A měla by co nejvíc ochraňovat regionální a lokální různost svých členských zemí při respektování jejich lokálních ekonomik a samosprávy.
V čem podle vás spočívá největší přínos Evropské unie pro Česko?
Máme šanci spolu s jinými srovnatelnými zeměmi vystupovat jako partner států mnohem větších a ekonomicky silnějších. Pokud by byla Evropská unie rozbita, tyto státy by se s námi vůbec nebavily. Historických zkušeností snad už máme v tomto směru dost.
Odmítám přispívat na oligarchy
