Jaroslav Bašta
26. 3. zdroj zde
Ani hustý černý dým zahalující několik měsíců centrum Kyjeva, ani mediální hysterie doprovázející ruskou anexi Krymu by nám neměly bránit v nezaujatém hodnocení nepříznivých dopadů, které přinesl poslední měsíc pro bezpečnost Evropy.
Dvakrát jsme mohli pozorovat, že západní politické elity ztratily schopnost čelit násilí, nejprve ze strany ukrajinských pravicových radikálů a později nedokázaly najít účinnou odpověď na ruskou (či spíše Putinovu) agresi vůči sousední zemi, tímto násilím odůvodněnou.
Čtyři evropští ministři zahraničí asistovali u dohody mezi umírněnou protivládní opozicí a prezidentem Janukovyčem, aby posléze mlčeli, když tuto smlouvu rozervaly na kusy výstřely na Majdanu a ozbrojenci v parlamentu. Nikdo z nich neřekl, že vypalování sekretariátů parlamentních politických stran po oznámení brzkého data voleb nepředstavuje evropské pojetí demokracie. Nikdo neupozornil ukrajinské nacionalisty, že uzákonění rusofobie v jazykovém zákoně odporuje principům zacházení s menšinami v evropském právu. Před měsícem v Kyjevě evidentně neplatilo „Pacta sunt servanda“ (Smlouvy mají být dodržovány).
Ruský prezident si to vyložil jako porušení nepsaných dohod z evropské strany a odpověděl v podobném duchu. Sice bez ohňů, násilí a střelby, nicméně anektoval sporný poloostrov a podruhé se tak od II. světové války v Evropě násilně změnily hranice. Putin Západu otlouká Kosovo o hlavu při každém pokusu o kritiku jeho politiky. EU na ruské kroky dodnes nedokázala adekvátně odpovědět.
Krymská krize odhalila několik rizikových faktorů, které mohou negativně ovlivnit nejen osud EU, ale celého kontinentu. Na prvém místě je to výše zmíněná neschopnost současné politické garnitury čelit násilí. Druhá, snad ještě horší zpráva je, že Ukrajina se stala tím, co se v politologii nazývá failed state, tedy krachující stát. Skutečnost, že má k dispozici jen 6500 vyzbrojených a bojeschopných vojáků (tedy méně než Mali) o tom mluví jasně. Nevím, zda se v Unii najde dost peněz, abychom dokázali tento negativní vývoj ukrajinské ekonomiky a státnosti zvrátit.
Krymská krize také posílila radikálně pravicové či separatistické politické strany v celé Evropě. O neofašistických a neonacistických hnutích nemluvě. Ironií dějin je, že „demokratická“ Evropská unie podporuje neonacistická a antisemitská uskupení v Ukrajině a v Rusku, zatímco „autoritářské“ Rusko udržuje dobré vztahy se všemi západoevropskými separatisty a neofašisty. Láká je na svoji konzervativní křesťanskou ideologii jediného státu schopného čelit jak prohnilému liberalismu tak islámskému fundamentalismu.
Co to bude znamenat pro další existenci evropské demokracie jsme mohli vidět na osudu jedné z nejdůležitějších lidských svobod – svobodě projevu. Obávám se, že od roku 1989 jsme ve všech českých veřejnoprávních médiích nezaznamenali takovou přehlídku cenzurních zásahů, tupé propagandy, polopravd a útoků na hlasatele odlišných názorů jako za několik posledních měsíců ve zpravodajství o Ukrajině. Zdá se, že našim politikům a novinářům nedochází, že rusofobie není zásadový politický postoj, ale jen jedna z mnohých forem xenofobie, kterou jinak přičinlivě tepou a obviňují z ní málem celý český národ. Nevím, zda tuto na odiv vystavovanou pózu zavinilo pokrytectví nebo hloupost jejich hlasatelů.
Včerejší zveřejnění „odposlechnutého“ telefonního rozhovoru bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové o nutnosti války a sežehnutí 8 milionů rusky hovořících Ukrajinců atomovými zbraněmi představuje pouhý začátek předvolební kampaně. Vyrozuměl jsem z toho, že prezidentská kandidátka se nebude ucházet o hlasy na východě země, ale bude o ně na západě a v Kyjevě soupeřit s předsedou Pravého bloku, takže musí nějak trumfnout skutečnost, že Dmytro Jaroš si před lety odjel do Čečny na Rusy zastřílet. Podobná válečnická rétorika v sobě skrývá jedno velké nebezpečí – voliči z Haliče budou chtít, aby se předvolební sliby plnily. Jaký to bude mít dopad na vztah Evropské unie k Ruské federaci, lze snadno odhadnout.
Naneštěstí pro Evropu se ukazuje, že psychologickou část konfliktu V. Putin zvládá lépe než unijní politici. Nakonec svůj vzestup k moci začal jako premiér válkou v Čečně. Anexe Krymu představuje mimo jiné důsledek selhání západních tajných služeb, které neodhadly ruskou reakci na převrat v Kyjevě.
Sto let, které zanedlouho uplynou od začátku I. světové války, by nás v souvislosti s ukrajinskou krizí mělo strašit ve snech. V politice totiž platí ono biblické: „A slovo tělem učiněno jest.“ Přitvrzování rétoriky většinou ve vnitřní politice končí popravami (jak ukázala například Velká francouzská revoluce) a v zahraniční pak válečným konfliktem, který vlastně nikdo nechtěl.
