Ivan David
1. 3. 2014
Poslední vývoj na Ukrajině ukazuje, kteří stratégové dovedou myslet jen na jeden tah dopředu a jakou výhodou je domácí hřiště se zaujatými diváky. Po roce 1990 se z podvratných živlů a separatistů stali bojovníci za svobodu a lidská práva a z bojovníků za svobodu a sociální práva se stali teroristé. Ne všichni, kteří pamatují dobu před tím a po tom věřili propagandě před tím i potom. Pro mnohé je pořád důležitější, co kdo říká, než kdo co říká.
Strany konfliktu na Ukrajině nelze snadno definovat. Na žádné nestojí jen teroristé nebo jen vyznavači demokracie respektující práva jiných. Stranami konfliktu jsou USA se spojenci v Evropských strukturách a „zase už supervelmoc“ Rusko. Skutečnými hráči jsou ale miliardáři na obou stranách a miliardáři na Ukrajině, kteří kolísají podle toho, kdo může dát nebo vzít.
Z louže pod okap
V mocenské hře jde ze všeho nejméně o občany Ukrajiny, jejichž jménem se vede boj.
Chudá většina si rozhodně nepolepšila ani v jedné chudé zemi jíž se ujala Evropská unie nebo dokonce Mezinárodně měnový fond a Světová banka. Bída v Bulharsku, Rumunsku nebo Lotyšsku se za posledně desetiletí jen prohloubila, společnost se ještě více rozložila a kdo mohl, emigroval. Nejinak tomu nutně bude i na Ukrajině s Evropskou unií nebo bez ní. Zdroje budou odsávat miliardáři. Dnes ještě nevíme jistě – kteří.
Bojovníci za svobodu nebo teroristé jsou nanejvýš jen pěšci na šachovnici – „užiteční idioti“, kteří čekají, že je někdo vytáhne z louže a ještě nevědí, že je pak postaví pod okap. Vůdci bojujících stran mají naději na kariéru. Mohou se stát pohunky.
Čí triumf ?
Domnělé vítězství „Majdanu“ vedlo jako každé podobné k triumfalismu lidí nezvyklých zacházet s vlastní mocí. Velikášství vede k okázalé demonstraci síly, která neví, jak je silná. Rozhodnutí ve vyhrocených dobách zkratkovitě diktují fanatici, ne moudří a zkušení. Přijímají se maximální nikoli možnostem a situaci přiměřená opatření. Rozhodují ti, kteří neumějí realisticky odpovědět na otázku, co udělá druhá strana, pokud si takovou otázku vůbec položí. Domnělí hybatelé dějin se tak rychle dostanou do vleku událostí.
Upřímně řečeno, „obyčejných lidí“ ať už na kterémkoli konci Ukrajiny je mi líto. Ekonomicky si nepolepší, za to jejich nedůvěra ke krajanům z druhého konce země se vyvinula v nenávist s níž budou těžko žít v jedné zemi. Místo toho by měli nenávidět štváče. Nejspíš budou mít podobný osud jako Srbové, Chorvati, Slovinci, Makedonci, Bosňáci, Černohorci a další národy, které dokázali žít v jedné zemi než byli rozeštváni.
Komu slouží štvaní, střelba a bombové útoky? Kdo měl zájem, aby se na Majdanu vraždilo? Vláda, která byla v defenzívě? Těžko…
Zní to dětinsky, ale klaďme si především otázku, kdo nás okrádá a kdo nás štve. Komu to slouží, proč někdo seje vítr a jestli jsme neskočili na špek cizí propagandě, která využívá našich frustrací, obav a ambicí – to jsou důležité otázky. Ovšem jak známo, proletáři všech zemí se nikdy nespojili a jejich volení zástupci budou znovu hlasovat pro válečné dluhopisy.
