Radim Jičínský
5. 3. 2014 zdroj zde
Spojené státy za posledních 25 let vojensky intervenovaly (jejich ozbrojené síly vstoupily či vlétly do cizích států) v dlouhé řadě zemí: v Panamě 1989, Kuvajtu a Iráku 1990, Somálsku 1992, Haiti 1994, v Srbsku 1995, v Súdánu 1998, Srbsku a Kosovu 1999, v Afghánistánu 2001, v Iráku 2003, v Pakistánu 2004, Somálsku 2007, Lybii 2011.
V Íránu se od intervence z důvodu strachu upustilo, i přes opakované žádosti Izraele, dalšího z “mírumilovných” států. V Sýrii chtěly USA vojensky intervenovat na podzim roku 2013, než jim stále se opakující scénář poprvé překazil ruský prezident Putin, hrozbou protiakce. Vojenské intervence v cizích státech, při kterých v posledních 25 letech USA “pouze bránily své zájmy a své občany”, nestojí za to ani počítat – byly jich desítky. Státy EU ve větších podnicích většinou intervenovaly po boku USA. Mimo to za posledních 25 let nesčetněkrát vojensky intervenovaly v řadě afrických zemích, při podpoře nebo zabránění místních převratů a při ochraně vlastních obyvatel. Naposledy v roce 2013 v Mali a Středoafrické republice, kde je aktuálně nasazeno přes pět tisíc vojáků NATO. Trápí to někoho?
(Ne)uvěřitelná mediální masáž se snaží občanům na Západě vnutit představu, že Putin svou vojenskou intervencí otevřel Pandořinu skřínku. Že dělá něco zvráceného, co by si nikdo z “demokratických” států nikdy nedovolil. Nejen náš ospalý kníže mluví v souvislosti s posledními událostmi o Hitlerovi a roku 1938, aby občany co nejvíce postrašil. Hovoří se o neakceptovatelném použití síly, o bezprecedentním nátlaku a vyhrožování. O desítkách vojenských intervencí USA a EU, o válkách pro ropu, na které dodnes doplácejí obyčejní obyvatelé Iráku a Afghánistánu, o těch se striktně mlčí.
Média se však západním občanům zapomínají zmínit ještě o jednom prostém faktu: že samotná slavná revoluce na Ukrajině byla ve znamení intervencí ze strany USA i EU, kdy jejich politické delegace na místě opakovaně podporovaly násilnické bojůvky a cíl západních politiků – za pomocí výhrůžek a násilí svrhnout legitimní (ač samo o sobě problematické a zkorumpované) vedení země a dosadit místo něj loutkovou vládu. Nyní, po pouhých pár dnech vládnutí, si pučisté vyděšeně stěžují na to, že si jejich vlastní praktiky dovoluje používat i někdo jiný, v tomto případě navíc zcela legitimně. Je ale s podivem, proč jsou pučisté tak překvapení. Jak už říkávaly naše babičky: kdo s čím zachází, tím také schází.
