Izrael Šamír
3. 3. 2014 zdroj Zvedavec
Před sto lety byl Kyjev převážně ruským střediskem a některé centrální části si tuto příchuť zachovaly. Nyní je Kyjev střežen ozbrojenými kriminálníky ze západní Ukrajiny, bojovníky z neonacistického Pravého sektoru, potomky Stepana Bandery, vojáky ukrajinských kolaborantů a jejich místními nacionalistickými soukmenovci ve zbrani.
Po měsíci konfrontace to prezident Viktor Janukovič vzdal, podepsal Evropskou komisí připravenou kapitulaci a utekl před jejich drsnou revoluční „spravedlností“, jen o chloupek. Poslanci vládnoucí strany byli zmláceni a rozehnáni, komunisté byli téměř zlynčováni, opozice má parlament jen pro sebe, a jmenovali nové ministry a převzali Ukrajinu. Na Ukrajině zvítězila Hnědá revoluce. Tato velká východoevropská země s 50 miliony obyvateli se vydala cestou Libye. USA a EU vyhrály toto kolo a zatlačily Rusko dále na východ, přesně jak měly v úmyslu.
Teprve se uvidí, jestli neonacističtí kriminálníci, kteří vyhráli bitvu, budou souhlasit s kapitulací a odevzdáním svého sladkého ovoce vítězství politikům, kteří jsou, a bůh to ví, dost odporní. A co je důležitější, teprve se uvidí, jestli rusky mluvící východ a jihovýchod země bude akceptovat hnědou vládu Kyjeva, nebo jestli se odtrhne a půjde vlastní cestou, stejně jako se lidé Izraele (jak říká bible) po smrti krále Šalamouna vzbouřili proti jeho dědici, řekli „do stanů ó Izraeli“ a vyhlásili nezávislost na jejich lénu (I Králové 12:16). Mezitím se zdá, že přání výchoďáků zachovat integritu ukrajinského státu je silnější, než jejich nechuť z vítězství hnědých. Ačkoliv shromáždili své představitele pro to, co by mohlo být vyhlášením nezávislosti, neodvážili se nárokovat si moc. Tito poklidní lidé mají jen malý zájem na svárech.
Jejich velký soused, Rusko, se nezdá být tímto osudným vývojem otevřeně znepokojen. Obě ruské zpravodajské agentury, TASS a RIA, ani nedaly zprávy o strašlivých ukrajinských událostech do horní části stránky, jak učinily Reuters a BBC: pro ně měla olympiáda a biatlon větší význam, jak můžete vidět na těchto snímcích obrazovek:
Tento „pštrosí“ přístup je pro ruská média celkem typický: kdykoliv se ocitnou v nepříjemné pozici, uniknou do přístupu odvysílání baletu Labutí jezero v televizi. To udělala, když Sovětský svaz v r. 1991 zkolaboval. Tentokrát to byla olympiáda, místo baletu.
Protiputinovská opozice v Rusku srdečně puč na Ukrajině schvalovala. Včera Kyjev, zítra Moskva – vykřikovali. Dalším oblíbeným heslem je Majdan (hlavní náměstí v Kyjevě, místo protivládních demonstrací) se rovná Bolotnaja (náměstí v Moskvě, místo protivládních protestů v prosinci 2012).
Většina Rusů byla naštvána, avšak ne překvapena. Rusko se rozhodlo minimalizovat své zapojení se na Ukrajině před několika týdny, jako by si přálo demonstrovat světu své nezasahování. Jeho chování hraničilo s nezodpovědností. Zatímco ministři zahraničí zemí EU a jejich spojenci se tlačili v Kyjevě, Putin poslal Vladimira Lukina, vyslance pro lidská práva, starého nízko postaveného politika malého vlivu, aby se zabýval ukrajinskou krizí. Ruský velvyslanec, pan Zurabov, další „nikdo“, zcela zmizel z dohledu veřejnosti. (Nyní byl povolán do Moskvy). Putin nepřišel s jediným veřejným prohlášením o Ukrajině, bral ji jako by šlo o další Libyi nebo Mali, a ne o sousední zemi dost blízko ruského dvorku.
Tento přístup „ruce pryč“ bylo možné očekávat: Rusko nezasahovalo do katastrofických ukrajinských voleb v r. 2004, nebo do gruzínských voleb, které přinesly extrémně protiruské vlády. Rusko se zapojuje jen tehdy, pokud existuje skutečná bitva na zemi, a legitimní vláda žádá o pomoc, jako v Osetii v r. 2008, nebo v Sýrii v r. 2011. Rusko podporuje ty, kteří bojují za svoji věc, jinak Rusko, poněkud znepokojivě, zůstává stranou.
Západ žádné takové zábrany nemá a jeho představitelé byli extrémně aktivní: představitelka amerického ministerstva zahraničí Victoria „do píči s EU“ Nuland trávila v Kyjevě dny a týdny, krmila vzbouřence sušenkami, rozdávala jim miliony propašovaných zelených papírků, setkávala se s jejich vůdci, plánovala a osnovala puč. Kyjev je zaplaven fungl novými americkými dolary, čerstvě z tiskárny (jak mi řekli ruští přátelé, v Moskvě takové peníze ještě neviděli). Americké velvyslanectví rozhazovalo peníze jako ožralý Texasan v nočním klubu. Každý tělesně schopný mladík ochotný bojovat dostával pět set dolarů týdně, kvalifikovaní bojovníci až tisíc, velitel čety měl dva tisíce dolarů – na ukrajinská měřítka velmi slušné peníze.
Peníze nejsou všechno. Pro úspěšný puč jsou potřeba také lidé. Existovala opozice proti Janukovičovi, který vyhrál svobodné volby, a tudíž tři strany volby prohrály. Stoupenci těchto tří stran mohli dodat na poklidné demonstrace, nebo stávky v sedě, spoustu lidí,. Ale bojovali by, kdyby se do nich strčilo? Pravděpodobně ne. A stejně tak příjemci štědrých grantů USA a EU (Nuland odhaduje celkovou částku amerických investic do „budování demokracie“ na pět miliard dolarů). Mohli být sezváni na nějaké velké náměstí na demonstraci. Nicméně beneficienti z NGO jsou bázliví týpci, neradi riskují své blahobytíčko. A USA potřebovaly lepší válečnický matroš, aby odstranily demokraticky zvoleného prezidenta od moci.
