Ilona Švihlíková
6. 3. 2014 zdroj zde
Krize, v níž se nacházíme, zdaleka není jen ekonomická. Kromě ní zažíváme i krizi sociální, politickou a ekologickou. Hledá se cesta nové hospodářské politiky. Situace je vážná a hrozí válka. I o tom ve středu večer hovořila renomovaná ekonomka Ilona Švihlíková na besedě, kterou v Olomouci uspořádala Masarykova demokratická akademie.
„Když se hovoří o tom, že jsme v globální krizi, není to úplně přesné. Přesněji jde o krizi Západu. Problémy mají nejvyspělejší země, protože jejich model formování hospodářské politiky narazil na meze a ukázal se být v mnoha ohledech kontraproduktivní,“ řekla na úvod besedy docentka Švihlíková asi dvacítce převážně sympatizantů či členů ČSSD v sále olomouckého Vlastivědného muzea.
Klíčová sedmdesátá léta
Naprosto přelomovou dekádou jsou podle ní sedmdesátá léta. V tomto období totiž začíná ve všech vyspělých zemích klesat poměr mezd na hrubém domácím produktu. „Z toho, co se v ekonomice vytvoří, co se v ní vyprodukuje, jde čím dál méně na mzdy, tedy pracovníkům, a čím dál více jde na zisky, tedy kapitál. Prohlubuje se tím tato zásadní nerovnost, která má obrovské dopady. Protože jestliže oslabí mzdy, tak se to samozřejmě nutně musí projevit na kupní síle a poptávce,“ připomněla někdejší situaci.
Hledá se proto řešení. „Nastupuje nový mix hospodářských politik, které později dostanou název neoliberalismus. Začíná se prudce omezovat moc státu především v ekonomické úrovni prostřednictvím finančních a nadnárodních korporací. Objevuje se politika, která se domnívá, že trh je hlavním a nejlepším mechanismem nejen pro řešení ekonomických, ale všech společenských problémů. Zosobněním této politiky se stala Margaret Thatcherová a Ronald Reagan,“ doplnila známá ekonomka.
„Kromě toho, že tato politika měla úspěch v USA a Velké Británii, objevil se mechanismus, jak ji rozšířit po celém světě,“ pokračovala. „Ten mechanismus se jmenoval Washingtonský konsenzus a byl aplikován také na nás, na transformující se země. Washingtonský konsenzus se velmi silně rozšířil do světa pomocí Mezinárodního měnového fondu, který dodnes slouží jako věřitel poslední instance. Díky tomuto mechanismu je možné různým zemím ordinovat hospodářskou politiku,“ řekla dále Švihlíková.
Závody ke dnu
Národní stát se tak dostal do velmi nepříznivé situace. „Na jedné straně mají občané, především v kontinentální Evropě, od státu stále poměrně velká očekávání, ale na straně druhé stát má zmenšující se manévrovací prostor. Stát se tak ocitá v situaci, kdy jeho zájmy, respektive zájmy občanů, naráží na zájmy jiných aktérů a řada zemí se dobrovolně nebo pod tlakem zapojuje do toho, čemu říkáme závod ke dnu. Ten je zajímavý v tom, že konkurence, která dříve probíhala mezi firmami, dnes probíhá mezi státy. Závod ke dnu vede k celkovému snižování sociálních, ekologických a samozřejmě také daňových standardů,“ vysvětlila
Do tohoto závodu se podle ní zapojila i Evropská unie. „V posledních patnácti dvaceti letech zde došlo k masivnímu snižování sazby korporátní daně v rámci konkurenceschopnosti. Takovéto snížení nutně vede k výpadkům v rozpočtu, které potom musíte vykompenzovat někde jinde. Když se vám to nepodaří, tak samozřejmě budete mít dlouhodobé problémy s financováním,“ dodala vedoucí katedry politologie a společenských věd na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha.
Západní země jsou v pasti
Západní země jsou dnes tak v pasti toho, že samy sobě naordinovaly hospodářskou politiku, která zvýhodňuje jiné aktéry než demokraticky zvolené vlády. „Ocitly se v pasti také proto, že jsou samy ohrožovány tím závodem ke dnu, který pomáhaly rozpoutat přesunem výroby nadnárodních korporací do jiných levnějších míst. Typickým příkladem je Čína, respektive jižní a jihovýchodní Asie,“ prohlásila.
Problémem však prý zůstává, že i když v těch nejvyspělejších zemích roste ekonomika, tak vytváří stále méně pracovních míst, která jsou ohrožována automatizací. „Pokud by se zavedla plná automatizace, která už je dnes technologicky možná, tak osmdesát procent pracovní síly je přebytečných. To je něco, co Západ neřeší a odkládá tento problém různými způsoby. Jeden z nich je dluh, ať už státu či domácností, nebo snaha o přístup k levnějším zdrojům, otázka militarizace. Žádná z nich nemůže fungovat a také žádná z nich nefunguje,“ upozornila docentka.
Jak to bylo s krizí v USA
„Samozřejmě že velká recese, která vypukla v USA a na trhu nemovitostí, byla zásadním přelomem pro hledání nějaké nové cesty hospodářské politiky. V rámci této krize šlo na začátku o to, jak vyvolat umělý růst v ekonomice, která bude závislá na spotřebě a které zároveň třicet pět let stagnují mzdy většiny obyvatelstva. Udělalo se to tak, že každému bylo nabídnuto, aby si koupil svůj vlastní dům. Stanovily se proto dobré podmínky u centrální banky FED a zároveň přílivem likvidity často ze zahraničí byla vyvolána bublina na trhu nemovitostí, takže to vypadalo, že cena těchto aktiv už navždy jen poroste a nikdy nebude klesat. Vytvořilo se tak fiktivní bohatství pro široké vrstvy. To samozřejmě nemůže fungovat, protože reálná ekonomika nakonec vždycky vítězí, akorát to, pravda, trochu trvá,“ uvedla.
„Hledá se proto nová cesta hospodářské politiky, protože se ukazuje, že dosavadní cesty byly chybné a vedly k situaci, ve které teď jsme, tedy ke krizi v podobě L. My jako Česká republika jsme s tím samozřejmě svázání, protože jsme součástí Západu, i když nejsme na úplně úžasné pozici,“ konstatovala Švihlíková.
Jak reagovala česká vláda?
A jak na tuto situaci reagovala minulá česká vláda? „Reformy se u nás projevovaly neoliberálním trendem. K nám spousta věcí dochází se zpožděním. To je znak země na pozici periferie. Je pak logické, že to, co jinde řešili před patnácti lety, my teď řešíme nově. Klasickým příkladem je penzijní reforma. Některé věci jdou ale zase rychle, jako například dobývání renty, to znamená, že se systematicky parazituje na veřejných rozpočtech a určité vlivné skupiny jsou schopny si nechat vytvořit zákony přesně na míru tak, jak se jim hodí, aby přístup k rozpočtům měly,“ sdělila přítomným posluchačům.
Několik krizí najednou
Krize, v níž se nacházíme, podle Švihlíkové zdaleka není jen ekonomická. „Kromě ní zažíváme i krizi sociální, politickou, nedůvěru v tradiční politické struktury, přeskupování politické moci, hledání jiných cest. Někdy se volá po přímé demokracii nebo nástupu razantní pevné ruky. Je tu i krize ekologická, kdy například ve Spojených státech jsou už několik měsíců čtyři metry sněhu a neustále mrzne. Je tu i problém geopolitický, tedy mezinárodních vztahů, kdy se přeskupuje poměr sil, což je vždy docela závažné. Západ je na ústupu a vynořují se nové mocnosti. Tím pádem se nutně musí objevovat napětí. Každá z těchto krizí by stačila sama o sobě, aby nám jako lidstvu dala zabrat. A když se nám sejde tento unikát, dostáváme se do situace, která nevypadá příliš optimisticky. Proto se třeba hovoří o válce. Řešíme kombinaci otázek, jako ve své závažnosti a hloubce nikdo před námi neřešil,“ upozornila ekonomka.
Co s tím?
A nabídla řešení. Systém je podle ní potřeba zásadním způsobem restrukturalizovat pomocí změn na nadnárodní, národní i lokální úrovni. Do lokální změny se podle Švihlíkové může zapojit každý, protože může přispět k rozvoji dané lokality třeba tím, že bude nakupovat u místních prodejců namísto v nadnárodních řetězcích. Důležité je prý také mít pod kontrolou státu či obce vodu a půdu.
Kolonie s odlivem zisků
„Po roce 1989 jsme se dostali do pozice kolonie s velkým odlivem zisků. Nejen, že jsme si nechali vzít výrobní strukturu, ale také velkou část finanční struktury. Většina bank je u nás zahraničních, které drží asi 94 procent aktiv,“ řekla Švihlíková s tím, že chybí regionální banky. „Je potřeba napravit zákon o kampeličkách, který je naprosto destruktivní. Pan Kampelík se obrací v hrobě,“ podotkla zakladatelka Aletrnativy Zdola, v níž se podle svých slov snaží lidi upozorňovat na to, aby nebyli pouhými diváky.
Recepty staré čtyřicet let fungovat nebudou
„Nejsem si jistá, zda si političtí představitelé uvědomují, v jak závažné situaci se nacházíme. Jede se podle hesla bussines as usual – pojedeme tak, jak jsme jeli vždycky. To ale nejde v této době. Tato doba je jiná. Je tedy nutné být schopen formulovat vizi národního zájmu a být schopen ji na daném území prosazovat. Nebo alespoň začít vnímat, že tu je nějaký závažný problém, protože recepty staré čtyřicet let nebudou fungovat,“ upozornila Švihlíková. Národ, který si neumí vládnout, totiž podle ní vůbec nemusí přežít.
Přelomová doba a dva scénáře vývoje
Tato doba je podle Švihlíkové přelomová. „Čelíme multiplikovaným krizím. Situace je mnohem závažnější, než jak nás informují naše média, která většinou chtějí, abychom konzumovali, dívali se na blbé seriály a podléhali ještě blbější propagandě, a žili v tom, že z toho nemůžeme žádným způsobem utéct,“ řekla.
Existují proto dva scénáře dalšího vývoje. Stávající systém se buďto udrží represí. Druhý scénář je pak humánní změna, kdy se budou občané více účastnit na veřejném dění.
