Petr Schnur
11. 2. 2014 První zprávy
Zahraniční politiku EU nelze označit jinak než jako frašku. Podle ní páchá násilí jen proruská vláda, nikoliv zdivočelé a profesionálně organizované „proevropské“ bojůvky, jejichž postup začíná stále více připomínat libyjsko-syrský scénář.
Na Majdanu byla otevřena náborová centra, naverbovaní „demonstranti“ jsou přidělováni jednotlivým skupinám s konkrétními úkoly. Tyto šturmkorpsy napadají policii, demolují veřejný majetek, obsazují ministerstva a budovy státní správy. Nebo se pokouší třeba s buldozerem proniknout kordonem policistů do vládní čtvrti, píše ve svém komentáři publicista Petr Schnur zde.
Připomeňme si, o co vlastně na euro-mejdanu jde. Vláda suverénní země, vzešlá z parlamentních voleb, jejichž legitimitu nikdo nezpochybnil, se rozhodla odstoupit od plánované dohody s EU, a ta část občanů, které se to nelíbí, se všemi prostředky včetně brutálního násilí snaží přimět vládu k odstupu. ‚O politice nerozhoduje ulice, ale legálně zvolená vláda a parlament‘ hřímají za jiných okolností právě ti západní představitelé, kteří se dnes na majdanských tribunách domáhají pravého opaku. Například německé zákony umožňující policii užít násilí proti těm, kteří během demonstrace zahalí tvář, poškozují veřejný majetek nebo útočí na policisty. O zákazu demonstrací v blízkosti vládních budov (tzv. Bannmeilen) resp. represivní garance jejich nenásilného průběhu (tzv. befriedete Bezirke) ani nemluvě. Kdo byl svědkem obuškových a jiných orgií proti demonstrantům ve Španělsku a Řecku, kdo zažil policejní zásahy ve Frankfurtu před sídlem ECB nebo proti hnutí Occupy v USA, ten se jistě nestačí divit nad komentáři a požadavky EU. V každé evropské zemi by vůdce podobných excesů, kteří vyzývají k ‚boji‘ a ke ‚svrhnutí‘ vlády, ba dokonce k zakládání paravojenských struktur (Kličko), zatkli a postavili před soud.
Nic nemůže demonstrovat farizejskou politiku Unie lépe než dvě náměstí: ukrajinský Majdan a turecký Taksim. Zatímco se na tribuně prvního z nich střídají evropští a američtí politici jako na domácích předvolebních kampaních, v případě excesů Erdoganovy policie nehrozily ani sankce, ani zablokovaná konta, a na rozdíl od politického turizmu v Kyjevě ani návštěvy vysokých představitelů západních demokracií a EU. Pobyt Claudie Rothové ze strany Zelených, která se do Turecka přece jen odvážila, byl rázně ukončen ranami obuškem a dávkou slzného plynu – stopy policejního násilí na ní byly patrné ještě i po návratu do Německa. „Poznala jsem, co je to válka,“ klasifikovala na tiskové konferenci řádění istanbulských policejních jednotek. Přesto jejich násilí, které na své kůži v postranních ulicích zažili i náhodní turisté bez ohledu na národnost, pohlaví a věk, včetně vlny zatýkání opozičních aktivistů, zůstalo ze strany spolkové a americké vlády i unijních orgánů bez konsekvencí. Každý si dovede představit jejich reakce, kdyby se něco podobného stalo na Ukrajině.
