Josef Vít
25. 2. 2014
V následujících řádcích bych se rád pozastavil nad událostmi února 1948. Pokud někdo hledá objektivní informace, to má těžké. I ve světové encyklopedii Wikipedia na internetu jsou informace jako z pera pánů Štětiny a Šinágla.
Situace je taková, že editoři museli upozornit na pochybnosti o těch informacích. Dnešní propaganda nešetří útoky proti komunistům a líčí události jako komunistický puč.
Ale co je to puč? Puč provedl např. Pinochet v roce 1970 v Chile. Armáda obsadila zemi a střílelo se na ulicích. Byly stovky mrtvých a byl zavražděn levicový president republiky. To byl puč. Ale u nás se nic takového nestalo. Naopak. Zvláštností komunistického převratu v Československu ve srovnání s obdobnými procesy i v jiných státech východní Evropy byla skutečnost, že proběhl za podpory velké části obyvatelstva, což si dnes naši „historici“ nechtějí přiznat. Když došlo k únorovým událostem, viděli jsme, že se politické strany, jež se snažily vytlačit komunisty z vlády a přimět prezidenta, aby ustanovil úřednickou vládu bez komunistů, přepočítaly. Neučily se z historie, neznaly cítění lidí.
Po druhé světové válce český národ vstal z popela. Plány Hitlera na likvidaci našeho národa lidé znali.Tehdy si lidé ještě pamatovali, kdo nás osvobodil. Lidé věděli, že nebýt Sovětského svazu tak bychom už neexistovali. Proto ta podpora komunistů po válce.
Na Jaltě východní Evropa spadla pod vliv Sovětského svazu. V Košickém vládním programu vyhlášeném v dubnu 1945 strany deklarovaly: “Vláda bude jednat v souladu se Sovětským svazem, a to ve všech oblastech: vojenské, politické, hospodářské i kulturní”. Tyto aspekty tak výrazně napomohly komunistům převzít moc ve státě.
Postupem doby se velmi rychle ve východní Evropě utvářely vlády lidové, socialistické vlády. Tenkrát se říkalo lidově demokratické. Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala KSČ součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Národní fronta Čechů a Slováků bylo sdružení politických stran, které bylo založeno za účelem převzetí řízení státu po druhé světové válce. Ustanovení Národní fronty se datuje od moskevských porad v březnu 1945 při jednání o Košickém vládním programu. Již tehdy se tam ukázalo, že se Benešova londýnská exilová vláda neprosadí. Ve vládě měla KSČ jako nejsilnější strana zvýšené zastoupení. KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru prezidenta Beneše neobnovit agrární stranu.
V únoru 48 už všechny vlády ve východní Evropě byly komunistické. Stalo se tak více nebo méně po rozhodnutí občanů. Jako poslední padlo Československo – a bylo to dobrovolně, rozhodnutím vlastních občanů. Stalo se tak v únoru 1948, kdy se pravicové strany pokusily o puč proti komunistům. Podaly demisi a chtěly nové volby. Ale ty byly zbytečné a komunisté nechtěli riskovat a doplnili vládu o nové lidi. Prezident novou vládu potvrdil a bylo dokonáno. Únor nebyl nějakou záškodnickou akcí ústředního výboru KSČ – komunisté měli podporu lidí, jak dosvědčuje masová účast na manifestacích.
Po volbách v roce 1946 měla KSČ spolu se sociální demokracií v parlamentu těsnou většinu a mohla tedy zcela legálně utvořit vládu bez ostatních stran. Přesto byla vytvořena vláda Národní fronty, ve které byli i zástupci pravicových stran. Nastalo období boje o moc a komunisté rozhodně nehodlali vyklidit pozice. Od začátku měla v Národní frontě rozhodující vliv Komunistická strana Československa, která ji využila k usnadnění převzetí moci.
Za začátek vládní krize je možný považovat 17 únor. Ve vládě ministr spravedlnosti podal stížnost na zneužívání Bezpečnosti k politickým účelům. (boj o bezpečnostní složky probíhal mezi stranami od počátku) Gottwald to odmítl pro nepřítomnost ministra vnitra. Na protest národní socialisté, lidovci a demokraté ve vládě podali demisi. Spoléhali přitom na sociální demokraty a prezidenta. Beneš odmítl vytvoření úřednické vlády a prohlásil, že v případné nové vládě musí být představitelé všech stran.
Druhý den krize 18. února na zasedání komise Národní fronty se tři nekomunistické strany rozhodly bojkotovat jednání, sociální demokraté byli pro smír a zachování Národní fronty.
Ve čtvrtek 19. února se nekomunistické strany rozhodují podat demisi svých ministrů. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítl úřednickou vládu a slíbil, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Do Prahy přilétá náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin a americký velvyslanec Lawrence Steinhardt se vrací do funkce.
V pátek 20. února se na plánovanou schůzi vlády dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. KSČ hájila důsledně zásadu, že demise musí být přijata a doplněna lidmi, kteří chtějí opravdu ve vládě pracovat. Sociální demokraté odmítli podat demisi, ale ani se nepřipojili ke komunistům.
21. února v sobotu proběhla první statisícová demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývali k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Ostatní strany se pokoušely také o demonstrace, ale bez velké podpory. Prezident republiky přijal delegaci odborářů z demonstrace. Začaly se vytvářet Akční výbory Národní fronty, které později prováděly čistky ve společnosti.
V neděli 22. února se konal sjezd závodních rad, kde komunisté převzali iniciativu. Výsledkem byla rezoluce, která vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února.
V pondělí 23. února začali komunisté vyzbrojovat dělníky ve velkých závodech – to byl zárodek budoucích lidových milicí. Protože činnost tří nekomunistických stran byla vyhodnocena jako pokus o puč, začíná zatýkání příslušníků těchto stran. Sociální demokraté stále lavírují – nechtějí se vyjádřit ke své účasti v nové vládě, ale podporují znárodňování. Gottwald odmítá udržení staré Národní fronty, ale. Beneš trvá na svém. Na pražský hrad se opět vydali vysokoškoláci a přívrženci nekomunistických stran. Jejich počet však komunisty nemohl ohrozit. Podpora nekomunistických stran byla mizivá.
V úterý 24. února začala úderem poledne generální stávka, které se účastnilo dva a půl milionu lidí. Přestalo vycházet stranické Svobodné slovo a v lidové straně akční výbor převzal kontrolu nad deníkem Lidová demokracie.
25. února se vytvořil Ústřední akční výbor NF – jednání se už účastnili i sociální demokraté, dále pak odboráři a významné osobnosti. Prezident odmítl jednat s představiteli národních socialistů. Komunisté od rána připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí. Odpoledne už tam byly stovky tisíc občanů.
Klement Gottwald odjel z Pražského hradu v 16.40 hodin. Krátce před 17. hodinou dojel na Václavské náměstí. Václavské náměstí bylo plné lidí čekajících na jeho návrat. Vystoupil na tribunu a hned v úvodu svého vystoupení ohlásil :
„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“
Statisíce přítomných lidí přijalo jeho slova s nadšením. Bouřlivý jásot a nadšení obrovského shromáždění na Václavském náměstí byly odpovědí na tuto zprávu a provázely i celý krátký projev Kl. Gottwalda, ve kterém informoval o složení nové vlády. Doplněná a rekonstruovaná vláda obrozené Národní fronty měla 24 členů, z toho 11 komunistů (8 za KSČ a 3 za KSS), 3 sociální demokraty, 2 zástupce Revolučního odborového hnutí, 2 zástupce strany lidové, 2 zástupce strany národně socialistické, 1 zástupce Demokratické strany, 1 zástupce Strany slobody a 2 nestraníky. Po přečtení všech jmen členů vlády zazněla na závěr manifestace Internacionála.
Přibližně ve stejnou dobu se reakční živly ještě pokusily uskutečnit demonstraci. Asi 3 000 studentů se shromáždilo v 16 hodin na Karlově náměstí, odkud zamířili k Pražskému hradu. Prezident Beneš je nepřijal. Ale co to je 3 tisíce studentů proti statisícům dělníků čekajícím na Gottwalda. Krize byla vyřešena.
Ať se to komu líbí nebo ne, v únoru 1948 nedošlo k výměně prezidenta, parlament dále fungoval (odešlo z něj jen skutečně pár poslanců a byli nahrazeni řádně zvolenými náhradníky!), nová vláda byla schválena 230 poslanci ze 300, tj. výraznou většinou, a účastnily se jí stejné strany jako předúnorové vlády. Mimochodem ani v nové vládě neměli komunisté většinu. Takto zkrátka puč nevypadá. O puč se spíše pokusily reakční strany. V únoru 48 zvítězili komunisté, zvítězili s podporou občanů, jaká se jen tak nevidí.
V následujících letech rostla průmyslová výroba. V roce 1953 byla o 93% vyšší proti roku 1948 a zemědělská produkce vzrostla v letech 1949 – 1953 o 12,7%. Začal tak ekonomický růst, jaký není od té doby vidět. Rekonstruovaly se válkou zničené továrny a stavěly se nové. Byla znovu vybudována Škodovka, rozbombardovaná čtrnáct dní před koncem války. V nové Poldi Kladno vyrostl závod na výrobu nerezových ocelí – třetí největší na světě. Adamovské strojírny se staly významným vývozcem strojírenských zařízení. Rozrostla se těžba uhlí na Ostravsku, kam se lákali noví pracovníci pod heslem „já jsem horník – kdo je víc?“ V závodech Jawa a ČZ se rozjela výroba motocyklů tak, že v roce 1960 byl každý druhý motocykl na světě Made in Czechoslovakia. Bytová výstavba se zvýšila až na 50 tisíc bytů ročně. Z Československa se stala průmyslová velmoc.
Bohužel, situace po Únoru se nevyvíjela tak, jak si to představovaly ty tisíce lidí na manifestacích. Rozpoutala se studená válka. Na naše území byli vysíláni špioni – mnoho z nich naverbovaly špionážní centrály z řad našich utečenců, kteří utíkali na západ za lepším životem. Mnoho lidí, kterým se nelíbil současný režim, začalo sabotovat výrobu, zakládali požáry a i jinak škodili tomuto státu. Nastala éra špionománie, která vyvrcholila v politických procesech padesátých let. A to už je další, smutnější historie.
Doslov :
Představme si, že by v únoru 1948 komunisté nezvítězili. To je zajímavá představa a popsal ji jeden novinář už před desítkami let. Tady je jeho pohled :
V závodech, na dolech, v bankách, na radnicích i ve vládě by znovu šéfovala buržoazie, jak tomu bylo za předmnichovské buržoazní republiky. Místo prudkého rozmachu výroby průmyslové i zemědělské by vládla u nás krize a nezaměstnanost. Dělnické masy by živořily při žebráckých mzdách. Statisíce dělníků by nejezdili rok co rok na několikatýdenní rekreaci do nejkrásnějších lázní a letovisek, sanatorií a do hor. Mladé generaci za kapitalistického pořádku by školné bránilo dosáhnout vyššího vzdělání. Ceny by nebyly snižovány, nýbrž stoupala by drahota a inflace.
Kdyby byla reakce v únoru 1948 zvítězila, nebudovali bychom přehrady na Oravě, na Lipně, na Orlíku atd., nýbrž americký imperialismus by si budoval v naší vlasti své vojenské základny, podobně jako si je buduje všude tam, kde zrádné vládnoucí kruhy plují ve vodách americké politiky, tam, kde zaprodaly zájmy svých zemí za dolary. Je nutno však mít stále na paměti, že reakce o takové konce v únoru 48 usilovala, takhle to chtěla, o to zápasila.
Zvítězivší reakce by byla uloupila našemu lidu i jeho národní kulturu. Zaměnila by ji americkými krváky a škváry, které vedou člověka k rasové a nacionální nenávisti, k pohrdání člověka člověkem, k vraždám, k touze po penězích za každou cenu.
Zajímavá předpověď. Nepřipomíná vám to něco?
