Eric Draitsen
2. 2. 2014 z Doležité
Násilnosti v ulicích Ukrajiny jsou daleko více než jen projevem hněvu veřejnosti vůči vládě. Spíše jsou jen posledním příkladem vzestupu té nejzákeřnější formy fašismu, jakou Evropa zažila od pádu Třetí říše.
Poslední měsíce zažily pravidelné protesty ukrajinské politické opozice a jejích příznivců – protestů udávaných jako že reakce na odmítnutí obchodní dohody s Evropskou unií ukrajinským presidentem Janukovičem, na kterou mnozí političtí pozorovatelé nahlíží jako na první krok směrem k evropské integraci. Tyto protesty zůstávaly převážně mírumilovné, až do 17. ledna, kdy protestující vyzbrojení kyji, helmami a improvizovanými bombami rozpoutali brutální násilí proti policii se ztečemi vládních budov, mlácením každého, koho podezírali z provládních sympatií, a s obecným rozpoutáváním zkázy v ulicích Kyjeva.
Kdo jsou ale tito násilní extremisté a jaká je jejich ideologie?
Ta politická formace je známa jako „Pravý sektor“, což je v podstatě zastřešující organizace pro četné ultra-nacionalistické (čti fašistické) pravicově se deklarující skupiny včetně přívrženců strany „Svoboda“, „Ukrajinští vlastenci“, „Ukrajinský národní sněm – ukrajinská národní sebeobrana“ (UNA-UNSO) a „Trizub“. Všechny tyto organizace sdílí společnou ideologii, která je mj. vehementně proti-ruská, proti-imigrační a proti-židovská. Navíc společně zbožňují tzv. „Organizaci ukrajinských nacionalistů“ vedenou Štěpánem Banderou, tj. ty proslulé kolaboranty s nacisty, kteří aktivně bojovali proti Sovětskému svazu a pouštěli se do některých z nejstrašnějších ukrutností páchaných kteroukoliv stranou II. světové války.
Zatímco ukrajinské politické síly, jak opoziční, tak vládní, nadále vyjednávají, tak v ulicích se vede velice odlišná bitva. Těmto skupinám využívajícím zastrašování a brutální sílu typickou spíše pro Hitlerovy „Hnědé košile“ nebo Mussoliniho „Černé košile“ než pro současná politická hnutí, se podařilo přetvořit konflikt o ekonomickou politiku a politické zařazení země na existenční zápas o samotné přežití národa, který tito tzv. „nacionalisté“ údajně tak hluboce milují. Obrázky hořícího Kyjeva, ulic Lvivu vyplněných hulváty a další děsivé příklady chaosu v zemi ilustrují bez stínu pochybností, že ta politická vyjednávání s opozicí z Majdanu (kyjevského ústředního náměstí) už přestalo být ústředním bodem událostí. Je to spíše otázka, zda bude ukrajinský fašismus podpořen či zamítnut.
Spojené státy se za svou stranu silně přiklonily na stranu opozice bez ohledu na její politický charakter. Počátkem prosince bylo možno na Majdanu spatřit členy amerického vládnoucího establišmentu, jako je John McCain a Victoria Nuland, vyjadřující svou podporu protestujícím. Avšak, i když začal být v posledních dnech charakter opozice už zjevný, ta vládnoucí třída v USA a na Západě se svou mediální mašinérií udělala jen málo, aby tu fašistickou uzurpaci odsoudila. Naopak její zástupci se sešli s reprezentanty Pravého sektoru a prohlásili, že nepředstavují „žádnou hrozbu“. Jinými slovy USA a jejich spojenci poskytli svůj tichý souhlas s pokračováním a šířením násilí ve jménu jejich konečného cíle: změny režimu.
Aliance USA-EU-NATO se ve snaze vyrvat pro sebe Ukrajinu z ruské sféry vlivu sama sdružila s fašisty, a není to poprvé. Samozřejmě v Latinské Americe se ztráceli nebo byly vražděny miliony lidí polovojenskými silami vyzbrojovanými a podporovanými Spojenými státy už desítky let. I ti múdžáhídi v Afghánistánu, kteří se později přeformovali do Al Kaiídy, tj. extrémní ideologičtí reakcionáři, byli vytvořeni a financováni Spojenými státy za účelem destabilizace Ruska. A je tu samozřejmě ta bolestná realita Libye, a naposledy Sýrie, kde Spojené státy a jejich spojenci proti vládě odmítající se sdružit s USA a Izraelem financují a podporují extremistické džihádisty. V tom existuje znepokojivý vzor, který pozornému politickému pozorovateli nikdy neunikl: Spojené státy se za účelem geopolitických úchvatů vždy spolčují s pravicovými extremisty a fašisty.
Situace na Ukrajině je hluboce znepokojivá, protože představuje politický požár, který by toto zemi mohl snadno rozervat na kusy necelých 25 let poté, co získala nezávislost na Sovětském svazu. Existuje však další stejně znepokojivý aspekt vzestupu fašismu v této zemi – a ten není sám.
Fašistická hrozba po celém kontinentě
Na Ukrajinu a na ten vzestup pravicově deklarovaného extremismu nelze nahlížet izolovaně, natož ho izolovaně pochopit. Musí se spíše zkoumat jako součást po celé Evropě (a ve skutečnosti po celém světě) vzrůstajícího trendu, který ohrožuje samotné základy demokracie.
V Řecku brutální zbídačování uvalené trojkou (MMF, ECB a Evropská komise) zmrzačilo ekonomiku země, což vede k depresi stejně strašné, ne-li horší, než byla Velká deprese ve Spojených státech. A je to opět vedlejší produkt ekonomického kolapsu, že se strana Zlatý úsvit stala třetí nejpopulárnější v zemi. Zlatý úsvit šířící ideologii násilí je v podstatě nacistickou stranou, která prosazuje proti-židovský, proti-imigrační i proti-ženský šovinismus, a ta je politickou silou, kterou vláda v Aténách chápe jako vážnou hrozbu samotnému předivu společnosti. Je to právě tato hrozba, která přivedla vládu k uvěznění vedení strany poté, co nacista ze Zlatého úsvitu ubodal anti-fašistického rappera. Atény sice zahájily vyšetřování této strany, ale výsledek tohoto vyšetřování a soudu zůstává poněkud nejasný.
Co činí ze Zlatého úsvitu tak zákeřnou hrozbu je skutečnost, že i přesto, že jejich ústřední ideologie spočívá na nacismu, tak jejich anti-EU, anti-zbídačující rétorika se mnohým v ekonomicky zdevastovaném Řecku líbí. Stejně jako u mnohých fašistických hnutí 20. století, jsou pro Zlatý úsvit obětními beránky za mnohé problémy, s nimiž se Řecko potýká, v první řadě imigranti, muslimové a Afričané. V těch hrůzných ekonomických podmínkách takováto iracionální nenávist nabývá na přitažlivosti jako odpověď na otázku, jak řešit problémy společnosti. A opravdu, ač jsou vůdci Zlatého úsvitu pořád ve vězení, jsou další členové této strany pořád v parlamentu, a pořád zastávají důležité úřady včetně starosty Atén. Ač je volební vítězství nepravděpodobné, další silné náznaky z průzkumů veřejného mínění ukazují, že vykořenění fašismu bude v Řecku daleko obtížnější.
Kdyby se tento trend omezoval jen na Řecko a Ukrajinu, tak by nepředstavoval kontinentální trend. Avšak bohužel vidíme vzestup podobných, ač poněkud méně otevřených fašistických politických stran po celé Evropě. Ve Španělsku se vládnoucí Lidová strana prosazující zbídačování uchýlila k zavedení drakonických zákonů omezujících protesty a svobodu slova a uzákoňující a sankcionující represivní policejní taktiky. Ve Francii Národní fronta, strana Marine Le Pen, pro níž jsou vehementními obětními beránky muslimové a afričtí imigranti, získala téměř dvacet procent hlasů v prvním kole presidentských voleb. Podobné to je se Stranou svobody v Holandsku – která prosazuje proti-muslimskou a proti-imigrantskou politiku – i ta vyrostla, aby se stala třetí největší stranou v parlamentu. Po celé Skandinávii se stávají ve volbách významnými hráči ultra-nacionalistické strany, které se kdysi krčily v úplné nepodstatnosti a ve stínu. Tyto trendy jsou přinejmenším řečeno znepokojivé.
Je třeba také poznamenat, že i mimo Evropu existují četné kvazi-fašistické politické formace, které jsou tak či onak podporovány Spojenými státy. Ty pravičácké puče, které svrhly vlády v Paraguayi a Hondurasu, byly jak potichu, tak i otevřeně podporovány Washingtonem, pro nějž to byla zjevně ta nekonečná štvanice za potlačením Levice v Latinské Americe. Samozřejmě, že člověk by měl pamatovat, že i protestní hnutí v Rusku byla vedena Alexejem Navalnym a jeho nacionalistickými přívrženci, kteří dští zhoubnou proti-muslimskou, rasistickou ideologii, která pohlíží na imigranty z ruského Kavkazu a z bývalých sovětských republik jako na podřadné vůči „evropským Rusům“. Tyhle a další příklady začínají vykreslovat velice ošklivý portrét americké zahraniční politiky, která se pokouší využít ekonomických těžkostí a politických převratů k rozšíření americké hegemonie po celém světě.
„Pravý sektor“ na Ukrajině převedl boj od jednacího stolu do ulic ve snaze naplnit sen Štěpána Bandery – o Ukrajině vyčištěné od Rusů, Židů a všech dalších „nežádoucích“, na které jako na takové pohlíží. Tito fanatici plující na pokračující podpoře z USA a z Evropy představují daleko vážnější hrozbu demokracii, než by kdy mohli být Janukovič a proruská vláda. Pokud Evropa a Spojené státy ve svém dětinství nerozpoznají tuto hrozbu, pak v době, kdy k tomu nakonec dojde, by mohlo být už příliš pozdě.
Eric Draitsen je zakladatel StopImperialism.com. Je to nezávislý geopolitický analytik sídlící v New York City.
Překlad: Miroslav Pavlíček
