Robert Reich
2. 2. 2014 Literárky
Lidé se mě často ptají, proč v Americe ještě nepropukla revoluce, nebo alespoň mohutná reformní vlna podobná té z dob Progresivní éry na přelomu 19. a 20. století, Nového údělu nebo Johnsonovy Velké společnosti.
Střední příjmy klesají, řady chudých se rozrůstají, téměř všechny ekonomické zisky jdou těm nahoře a velké peníze ničí demokracii. Tak proč není víc kraválu?
Odpověď je složitá, ale tři důvody přece jen vyčnívají.
Za prvé, pracující třída je paralyzována strachem, že ztratí práci a mzdy, které aktuálně má.
V předchozích desetiletích tato třída inspirovala reformy. Dělnické hnutí vedlo k uzákonění minimální mzdy, čtyřicetihodinového pracovního týdne, pojištění v nezaměstnanosti a sociálního zabezpečení. Dnes už to neplatí. Pracující lidé se už ničeho podobného neodváží. Podíl Američanů v produktivním věku, kteří mají práci, je nyní nejnižší za poslední tři desetiletí a76% z nich žije od výplaty k výplatě. Nikdo nemá práci jistou a to poslední, co by chtěli, je dělat povyk a riskovat, že ztratí i to málo, co ještě mají. A kromě toho, byly mezitím zdecimovány odbory, hlavní nástroj organizování a ochrany pracujících. Před čtyřmi desítkami let byla v odborech více než třetina pracovníků v soukromém sektoru, dnes to není ani sedm procent.
Za druhé, loďku si netroufají rozhoupat ani studenti. V předchozích desetiletích byli právě studenti hlavním hybatelem sociálních změn, hráli aktivní roli v hnutí za občanská práva, za svobodu projevu i proti válce ve Vietnamu. Dnešní studenti ale nechtějí dělat rozruch. Jsou až po krk v dluzích. Od roku 1999 se zadluženost studentů zvýšila o více než 500 procent, ale průměrný nástupní plat absolventů, v přepočtu o inflaci, klesl o 10%. Studentské dluhy nelze odepsat vyhlášením osobního bankrotu, následují jen sankce a omezená možnost získat další půjčky. Aby toho nebylo málo, situace na trhu práce je pro absolventy stále mizerná. I proto jich rekordní počty stále žijí doma. Reformátoři a revolucionáři vesměs nežijí s mámou a tátou nebo v obavách z kreditního hodnocení a pracovních doporučení.
A za třetí, americká veřejnost se v náhledu na vládu stala tak cynickou, že mnozí už ani nevěří, že by reforma byla vůbec možná. Na otázku, zda se domnívají, že je vláda s to dělat po většinu času správné věci, souhlasně odpovídá necelých 20% Američanů. Před padesáti lety, kdy tato otázka v průzkumech veřejného mínění zazněla poprvé, to bylo více než 75%. Je těžké přesvědčit lidi, aby něco dělali pro změnu společnosti nebo se alespoň pokusili změnit pár zákonů, když nevěří, že vláda vůbec může dobře pracovat.
Museli byste přijít s obří konspirační teorií, abyste vysvětlili, že to vše je výsledkem počínání sil, které v Americe nejvíce odmítají pozitivní sociální změny. Je samozřejmě možné, že pravicoví republikáni, vedení korporací a magnáti z Wall Streetu úmyslným snižováním počtu pracovních míst a mezd chtěli průměrné zaměstnance vyděsit a zavalit studenty dluhem, aby nikdy nevyšli do ulic, a k tomu vzít většině Američanů důvěru ve vládu.
Pravděpodobnější ale je, že jen dovolili, aby se vše vyvíjelo tímto směrem, jako obří mokrá deka, kterou hodili na všechno to pociťované, ale nevyřčené rozhořčení a pobouření většiny Američanů.
Změna ale přichází tak jako tak. Nemůžeme stále přehlížet, že čím dál větší podíl příjmů a bohatství národa míří do horního patra, zatímco medián příjmů domácností dál klesá, že každé páté americké dítě žije v krajní chudobě a že „velké peníze“ ovládají naši demokracii.
V určité chvíli toho budou mít pracující lidé, studenti i široká veřejnost dost. Vezmou si naši ekonomiku a demokracii zpět. Takové je hlavní poučení z amerických dějin.
Reforma je méně riskantní než revoluce, ale čím déle budeme čekat, tím větší je pravděpodobnost, že přijde to druhé.
Autor je profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, v první Clintonově vládě zastával post ministra práce a sociálních věcí.
