Lidé bděte

Skvělá ukázka běžně praktikovaných manipulací médií. Střihači se asi zapotili. Obávám se, že v současné době mladá generace, ideologickým manipulacím hrnoucím se na ni ze všech stran, podléhá podstatně, neúměrně více, než generace naše. „Generace totalitní“.

A nyní k samotnému pořadu „Lidé bděte“ (168 hodin – ČT). 

Ve slovech uvádějících pořad, moderátorka vypíchla vyjádření poslankyně Marty Semelové, že Milada Horáková se přiznala. Slova o tom, že odsouzení Milady Horákové bylo nešťastné, pominula. Zřejmě z toho důvodu, aby lépe vyzněla její veledůležitá zpráva o tom, jak se komunisté vůbec nezměnili.

Skutečnost, že vedle přiznání Milady Horákové existují písemné dokumenty přiznání stvrzující, nikterak neumenšuje poválečnou nelidskost té doby. Milada Horáková neměla být popravena již proto, že trest smrti je nelidský. Komunisty a dobu zvanou totalitní, to poškodilo jednou pro vždy. Bez ohledu na souvislosti.

Stejně tak, jako Milada Horáková, neměli být popraveni ani Julius a Ethel Rosenbergovi v USA. Přesto jak vidno, to nepoškodilo svobodnou demokracii a žádnou z demokratických politických stran. Dokonce snad o tom moderátorka Tereza, ani soudružka Semelová, ani my ostatní, dnes takřka nic nevíme.  

V opačném gardu normalizačních let, nicméně ve stejně ubohém provedení, ideologicky zaměřený pořad, musel pro pamětníky vyznívat vrcholně trapně. Úporná snaha předložit svědectví o tom, jak se komunisté nezměnili, není ničím jiným, než svědectvím, jak se nemění média. Jak jsou neobjektivní a stejně poplatná danému režimu a jak jsou stejně proradná v jakémkoli režimu.

I když pravda, tuzí normalizátoři, komunisté co pracovali v řídících funkcích a převlékli kabáty, ideologičtí rabijáci nahánějící strach tehdy i dnes, na oko dříve levicoví, dnes jakoby pravicoví fanatici, používající stejně demagogicky razantní slovník, jenom v opačném duchu než dříve, tak ti se opravdu nezměnili. Ti byli, jsou a zůstanou, stále stejní. Nicméně vždy oddaní pouze té ideologii, o které se momentálně domnívají, že bude vládnoucí. Nebo alespoň, že jim dopomůže k dobrému bydlu. Ti zůstanou stejní, jako ta naše média.

Jak řekl v pořadu Vojtěch Filip. Názory nelze zakázat. A názory na předlistopadovou éru?  Ty lze u generace, která v té době měla dětský věk, nebo která se narodila po listopadu, tvarovat a utvářet. Já tak činím u našich dětí vzdor škole, vzdor médiím a jejich překrucování a manipulacím.

Neměli bychom zapomínat na skutečnost, že legitimitu režimu za okupace, v období normalizace, potvrzovalo od roku 1971 každých 5 let kolem 99,8 manifestačních voličů. Dlužno dodat, bez „dohledu“ okupačních vojsk. Dnes mě to připadá, jako by nás tehdy bylo minimálně 50%, co jsme nedávali hlas jednotné kandidátce NF. Dlužno hlasitě připomenout, kandidátce i s účastí lidovců.

Přiznávám, že jsem ten režim tehdy velice nenáviděl a jednou pro vždy ztratil podstatný díl národní hrdosti. To neznamená, že bych měl milovat dnešní režim, který považuji za o mnoho horší, než ten, který jsem kdysi nenáviděl. 

Spousta odporností, dnes naprosto všedních a běžných, byla v době „nesvobody“ takřka nemyslitelná. Počínajíc bulvárním strkáním rypáků do intimního soukromí celebrit, pokračujíc beznadějným marným běháním absolventů škol, z jednoho výběrového řízení do druhého, marným a téměř beznadějným sháněním práce mnoha uchazečů o pracovní místo, zoufalým rozvažováním řady nemocných lidí, zda vydat peníze na léky nebo na jídlo. A pokračujíc legální existencí lichvářských firem, šmejdů a exekutorů, existencí agenturního zaměstnávání se všemi sprostotami a nectnostmi s ním úzce souvisejících. A v neposlední řadě končíc existencí bezdomovců (dle nové hantýrky z příslušných úřadů – bezďáků), často chcípajících venku jako zvířata.

Někdejší neexistence výše zmíněných hnusáren, vedle řady dalších, bude pro mladou generaci masírovanou mediálními manipulacemi nejspíš neuvěřitelná.  Nicméně je to fakt. Stejně jako to, že zaměstnanců si kdysi firmy ve valné většině vážily. A divme se, především v oblastech s dnešní nejvyšší nezaměstnaností.

Co k tomu dodat? Všeobecná pospolitost, legrace, dobrá nálada a radost se výrazně umenšily, mnohde vytratily zcela. Tomu však mladá generace ani věřit, ani rozumět nemusí, protože nemůže vědět, o čem to je. Jaká radost a sounáležitost v pracovním kolektivu, kdy při snižování stavů hledí jeden na druhého, na koho to spadne? A kdo ví, zda by se mnohým dnes, nenavyknutým pravidelnému zaměstnání, mohla zamlouvat někdejší pracovní povinnost, výrazný znak tehdejší nesvobody. A málo platné. I o tomhle všem byl ten únor 1948. A vítězný listopad mohl být vítězný i proto, že naše generace nezažila kapitalismus a nevěděla, jaký ten kapitalismus je ve skutečnosti. Nehledě k tomu, že byla obelhána dušováním a slibováním, že jde jen o tu imaginární svobodu, nikoli o demontáž socialismu. A ti, kdo již v tu dobu na počátku zářných nových zítřků administrativně připravovali restituce, o kterých jsme pouze nejasně tušili, ti byli vázáni mlčenlivostí.

Může být, že mladá generace krmená frontami na banány a dalšími jinými frontami, nemá žádné povědomí o tom, že tomuto režimu byl stát předáván nikoli s dluhem ale s přebytkem. Že z tohoto přebytku tento režim dosáhl na více než bilionové zadlužení státu. A to mají politikové tu nebetyčnou drzost na nás ten jejich dluh přenášet, a strašit nás jak tím jejich dluhem, tak ještě zadlužováním příštích generací.

Zatím to nelze jen tak svést na komunisty. Stejně jako nelze zapřít plnou zaměstnanost, finančně dostupnou zdravotní péči, neexistenci bezďáků, bezplatné školství. A místo toho podvody, ožebračení řady lidí, rozkrádání státních financí ve velkém, beztrestnost pro darebáky, nevymahatelnost práva pro nemajetné, odírání zaměstnanců, především agenturních.  O tomhle je ten strach z komunistů a z únorového vítězství pracujícího lidu, nemusícího bezmocně škemrat o práci a bát se o ni.