Miloslav Zeman
20. 2. 2014 zdroj Parlamentní listy
Dlouholetá očekávání, podbízená lacinými sliby, že „již brzo doženeme Západ“, jsou pryč. Drsná realita sráží na kolena i ty největší optimisty.

Místo prověřených zkušeností ze zahraničí vytváříme „české cesty“, které se většinou neosvědčují, nebo jsou dobré jen pro skupiny kmotrů a lobbistů, kteří jak pijavice řádí na státních zakázkách. O problematice dnešního podnikání jsme si povídali s předsedou regionální hospodářské komory Plzeňsko Miloslavem Zemanem.

Nezaměstnanost stále roste, drtivý propad zaznamenává nejen stavebnictví. A nová i minulá vláda, jako ostatně každá, slibovala, jak zastaví přívaly lidí na úřady práce a nastartuje ekonomiku… Necítíte zklamání nebo dokonce frustraci?
Víte, v Čechách by nešlo podnikat, kdyby člověk nebyl optimista. Dokonce o některých se mi zdá, že jsou věční optimisté. Situace je důsledek toho, že se tento stát neřídil a při růstu bylo snadné progresi „prodávat“ jako svůj úspěch. Ale najednou přišla krize. V takovém případě je potřeba řídit. Rychle a přesně. V tom okamžiku se však ukázala pravá tvář politické scény. Většina politiků neřídila nikdy nic jiného než možná ekonomiku své domácnosti. Neznám skoro žádného politika, který před tím, než začal „reprezentovat“, řídil více než pět lidí. Věřím, že jim situace dnes dochází. Proto přestává být prostor pro prázdné rétory a ti také často vyklízejí scénu. I za křiku. Věřím, že je možný prostor na oživení.

Bohužel však je zde vždy velké zpoždění od prvních kroků po viditelné změny. Nechápu, jak mohou politici srovnávat situaci v České republice s Německem či dalšími lídry. Zatímco ekonomicky silné země nabírají ztracenou sílu přeskupením struktury, odhozením neúčinných investic v koloniích, my jsme přece kolonie. O soukromých investicích v ČR rozhodují až z padesáti procent vlastníci, kteří mají sídlo a tím i hlavní zájmy v zahraničí. 60 % zisku odchází tak do zahraničí. Především teď. Zeptejte se některé firmy vlastněné zahraničním vlastníkem, jaké má investiční možnosti a pokyny. V drtivé většině je pokyn odvádět plný zisk mateřské společnosti. Příkladem jsou banky. Tím se tyto státy rychle zotavují. Nás to ale velmi brzdí. Nejenom že nejsou žádné investice, ale je zde i snížení výběru daní poklesem zisku a neřízená nezaměstnanost při strategickém rozhodnutí zahraničního investora strukturovat výrobu. Ale mohu říci z řady jednání, že alespoň představitelé státu se začínají zajímat. Tak uvidíme.

Je veřejným tajemstvím, že zákon o zadávání veřejných zakázek je spíše brzdou v jednotlivých regionech. Musí se vybrat jen nabídky s nejnižší cenou, i kdyby byl vítěz diletant, amatér, či fabuloval…

Víte, zákon o zadávání veřejných zakázek je snaha řešit problém korupce a srovnatelnosti. Ale je to asi jako když stavíte dům, aniž jste i triviálně zbudoval základy. V České republice získáte živnostenský list během deseti minut na cokoliv, švarcsystém je blahořečen, co není zákonem zakázáno je automaticky povoleno.

Jak je podle vás možné, že zahraniční dělníci a firmy se u nás „chytnou” a naše mají například v sousedním Německu problém vůbec se „čapnout”? To je tedy ten deklarovaný rovný přístup v EU?

V Německu každý podnikatel musí absolvovat zkoušky, aby mohl vykonávat danou činnost, je přezkušován a má povinné členství v hospodářské či profesní komoře. Při hrubé či úmyslné chybě končí a většinou v dané oblasti navždy. Mimo to, získá takovou ostudu, že se musí i odstěhovat. To si pak podnikatel jinak váží svého živnostenského listu a už vůbec neriskuje položení firmy. Při těchto pravidlech zákon o veřejných zakázkách má zcela jiný dopad. Firma si nedovolí jít pod cenu, či šidit kvalitu. To, že Němci velmi dbají, kdo jim v konkrétním místě platí daně, je pro ně samozřejmé. V České republice je zaměstnanost v některých oborech prostá hra na policajty a lupiče. Bohužel však i kontrolor je pouze člověk.

A tak raději kontroluje firmy, kde švarcsystém není a problémy se zaměstnaností cizinců nejsou. On tak vykáže kontrolu a nemá riziko, že mu kdosi vyhrožuje. Pokud je odvážný a takovou firmu zkontroluje a pokutuje, většinou firma zanikne, než se mašinérie vůbec roztočí. Je u nás ale i velká skupina seriózních pracovníků, kteří splňují všechny předpisy. Nejčastěji Slováci či Ukrajinci. Ti pracují ve výrobě. Ale to i v Německu, Rakousku. Jistě dokážete posoudit, jak se o takové pracovníky staráme a snažíme se, aby se zapojili do místní společnosti. Tím ale nemáme šanci je ovlivnit, aby dlouhodobě v místě investovali do bydlení či předmětů dlouhodobé spotřeby. A tak peníze plynou pryč.

Bohužel v důsledku dlouhodobého neřízení našeho vysokého školství o naše magistry archeologie, antropologie, sociálních a politických věd opravdu v zahraničí nestojí. Tito absolventi však mají pocit, že s vysokoškolským diplomem nebudou dělat „podřadnou práci“, na kterou nestudovali, a tak jsou v evidenci úřadů práce. Minimálně po dobu, kdy dostanou podporu v nezaměstnanosti. Zatím nemáme ani výsledky málo účinného rekvalifikačního systému, ani regulace vzdělávání dle potřeb společnosti.

Kde podle vás jako šéfa plzeňské hospodářské komory je největší problém v krajské metropoli? Je to učňovské školství? Nedostatek vysokoškoláků technických oborů?

Víte, kdyby problém byl jeden, a to významný, to by bylo velmi snadné. Ona je to však soustava chyb, která vyvolává problémy další. Máte samozřejmě pravdu, školství je mezi prvními. Nám se podařilo přesvědčit město i kraj, že tento problém roste a může neblaze ovlivnit celý kraj. Pomohly nám i největší firmy, které začaly bít na poplach. Některé nedokážou provést generační obměnu, protože není za koho. Platy některých technických profesí se šplhají strmě vzhůru a přestávají umožňovat rentabilní výrobu. Tak snad jsme toto dokázali podchytit.

I díky médiím si to začali uvědomovat rodiče, že není velké štěstí mít doma nezaměstnané třicetileté dítě bez výhledu na uplatnění, když vedle „hloupý soustružník“ má násobek platu, které by jejich „dítě“ mělo, kdyby získalo práci.

Zatím jsme stále nedokázali pracovat i s investory. Vžijte se do role zahraničního manažera – jste poslán do Čech na tři roky. Byt asi naleznete. Ale co rodina? Kam půjde vaše dítě do základní či střední školy, pokud neumí česky? A co manželka? Vím, že ji hravě uživíte. Ale ona asi bude chtít se společensky zapojit. Že by klub manželek? Či nějaký spolek? Či výuka českého jazyka? Kampak v sobotu či v neděli půjdete za kulturou, které rozumíte? A tak rodina bude raději v Praze. A vy budete přemýšlet, jak rychle z Plzně za rodinou. Tím ale je vám Plzeň ukradená. Nadřízenému velení jistě nedoporučíte rozvoj místní firmy, kterou vedete. Naopak doporučíte přesun jinam.

Pokud budete výzkumný pracovník, které by ráda univerzita, budete postupovat podobně. Vždyť univerzit je víc. Plzeň má i nevýhodu blízké Prahy. Velké akce, výstavy, semináře – do Prahy je to 40 minut. V kraji je většina firem, které jsou v německých rukách. I do Německa to není daleko. Lokální patriotismus je pojem neznámý. Jsem proto rád, že vedení kraje pochopilo zájem firem o podporu zahraničního obchodu formou regionálních misí. Ty velké, celostátní, jsou pro řadu firem „příliš“ velké. Ne každý chce v záři reflektorů podepsat miliardový obchod. I menší firmy hledají nové trhy. Dnes více než kdy před tím. Především tam, kde jsou peníze. Čína, Rusko, Brazílie, Indie. Je to ale pro ně neznámé prostředí. Většinou prostředí, kde bez „puncu“ úřední podpory je hledání velmi obtížné.

S vedením kraje jsme nastavili cestu, kterou firmy vítají. Možná ne tak pompézní, ale přes partnerské kraje svolají podnikatele. Obě strany mají alespoň elementární pocit krytých zad při oťukávání případného partnera.

Existuje tedy vůbec na Plzeňsku nějaká firma, která úspěšně podniká i v zahraničí, konkrétně v Evropské unii? Nebo je to lepší mimo EU?

Určitě a řada. Situace není tak zlá, jen je potřeba apelovat, aby se nezhoršovala. Již jsem zmínil, že vysoké procento firem je v zahraničních rukách a tak i většinou zisky z České republiky odcházejí. Bohužel, pokud i další podnikatelé posoudí danou situaci jako bezvýchodnou, neuvidí prostor pro rozvoj a firmu i prodají. Často ale zahraničním vlastníkům, kteří mají investičních prostředků dost. Tím se ale procento odlivu zisku opět navýší. Situaci nepomáhá, že máme 25 let po sametové revoluci. Většině tehdejších čtyřicátníků, kteří byli zkušení a často se vrhli do podnikání, je dnes 65 let a chtějí skončit. Naleznou tak buď zahraničního kupce, který ví, že si kupuje trh a tím budoucí zisky, nebo se dohodnou s vlastním managementem na odkupu.

Tento management tak ale bude mít před sebou dlouhá léta splácení kupní ceny a jeho investiční možnosti budou jistě omezené. Přesto jsem však optimista. Pokud se zdárně i v komunálních volbách vystřídá „povolání politik“ za manažery, je velká šance. Věřím tomu o to více, že při současné situaci jsou zdroje již pryč, není co „krást“. Politici i začínají zjišťovat, že hrozí opravdu „nebezpečí práce“. Alespoň já začínám mít pocit, že největší teoretici mizí. A to je dobré.