12. 2. 2014 převážně z Novinky.cz (mírně kráceno a doplněno)
Jediní lidé, kteří obtěžují gaye v dějišti zimní olympiády, jihoruském městě Soči, jsou prý zahraniční novináři. Alespoň podle názoru spolumajitele místního homosexuálního klubu, kabaretu Majak, citovaného v americkém časopise The New Republic.
“Všechny země už sem vyslaly své zpravodaje, kromě Španělů, chválabohu,” postěžoval si Andrej Taničev, který za poslední měsíc musel poskytnout přes dvě stovky interview novinářům prahnoucím popsat, jak se žije gayům v Soči.
“Je jich (cizích novinářů) příliš mnoho,” reptá i pokladní v Taničevově klubu. “Kladou vždy stejné otázky (ohledně pronásledování a bití gayů). Vždy říkám, že dodržujeme všechny zákony. Nikdo nás neobtěžuje a my nikoho neobtěžujeme.” Nejen obsluha, ale i hosté prý už mají plné zuby reportérů a jejich kamer, protože netouží dostat se na obrazovky. Jeden z návštěvníků tu slavil narozeniny opileckým tancem – a pak se objevil v amerických zprávách.
“Volali jsme minulý týden kvůli interview a dostali jsme 15 minut mezi Finy a Švýcary,” pochlubila se americké reportérce její dánská kolegyně. Většina novinářů je z USA, nicméně rekord prý drží britská BBC, jejíž zpravodajové zavítali do klubu už čtyřikrát.
Nová pravidla podle Taničeva klub nepostihla. “Zákon se týká propagandy mezi nezletilci, ale my sem nepouštíme nikoho, komu nebylo jednadvacet,” tvrdí.
Podnikat prý bylo mnohem těžší před deseti lety, kdy klub otevřel a kdy se gayové styděli přijít. “Sovětský svaz býval uzavřenou zemí a měl své vlastní zvyky. Mravy se mění pomalu, pomalu roste i tolerance. Ale teď je tolerance mnohem více než před deseti lety,” vysvětlil.
Ivan David:
V Sovětském svazu jsem byl jako turista v roce 1975 a od roku 1983 služebně 9x. Sovětská odborná literatura se o lidech s homosexuální orientací vyjadřovala stejně jako jinde v rozvinutém světě. O lidech s homosexuální orientací se vědělo, ale nemluvilo se o tom. Lidé s touto orientací nebyli pronásledováni pokud nebyla snaha je pronásledovat pro něco jiného a homosexualita byla záminkou. Na koleji s mým spolužákem z gymnázia spolu bydleli v jiném pokoji homosexuální partneři (1975). Všichni o tom věděli, nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. “Co to vezeš”, ptal jsem se ho, když odjížděl do Moskvy: “Horský sluníčko Vasjovi, má pocit, že se Viktorovi přestal líbit, tak se chce opálit.”
V ČR není homosexuální styk mezi dospělými trestný od roku 1968, ale ještě v roce 1980 jsem vyslechl přednášku kolegyně, která homosexualitu “léčila” a kritériem úspěchu mělo být roční soužití s osobou opačného pohlaví. Když to kolegové označili za bizarní nápad, odpověděla: “V Praze to nevadí, ale Brno je malé město a mají tam se svou orientací problémy:”
