Jaký má být ombudsman?

Ivan David
4. 2. 2014
Jako poslanec jsem zřízení úřadu ombudsmana podporoval. Představoval jsem si, že ombudsman bude aktivně vystupovat ve prospěch lidí, jimž jsou upírána nejen „lidská“, ale i sociální práva.

Doufal jsem, že nebude jen vlažně naplňovat zmocnění ze zákona nebo naopak populisticky demonstrovat nesmiřitelnost v zájmu své další kariéry a místo snahy o řešení parazitovat na problémech. I dnes si myslím, že úřad ombudsmana může takové představy naplňovat.
Možná, že je převážně i naplňuje. Moje osobní zkušenost je ovšem děsivá. Setkal jsem se s pracovníky úřadu ombudsmana vybavené místo znalostí a zkušeností naopak neznalostí a předpojatostí, často i fanatismem, tedy vlastnostmi, které nejsou pro tento úřad kvalifikací, ale bohužel nejsou ani diskvalifikující.
Péče o duševně nemocné velmi souvisí s lidskými právy, protože nemoc sama nemocné znevýhodňuje. Psychiatrické nemocnice nemocné léčí velmi úspěšně, ale čím jsou úspěchy menší, tím je zpravidla pobyt na psychiatrii delší a proto je takovými nemocnými obsazen dosti vysoký podíl lůžek. Ačkoli laická veřejnost je krmena desinformacemi, že nemocní jsou na psychiatrii týráni, takové případy jsou vzácné a jsou-li zjištěny, končí přinejmenším propuštěním provinilého personálu. Čím méně peněz, tím je především méně personálu a méně péče. V Německu je personálu k počtu pacientů dvojnásobek než v ČR, v Rusku polovina. Podobně je to nutně s kvalitou “ubytovacích služeb”. Psychiatrická zařízení nepotřebují laické nápady a knížecí rady kovaných anitipsychiatrů, ale peníze. Podmínkou k zaměstnání na Úřadu veřejného ochránce práv by měla být zralá osobnost. K té patří také kritický náhled, kde jsou meze vlastních schopností. O tom, čemu nerozumím, nesmím rozhodovat. Mám-li o tom rozhodovat, musím se o tom co nejvíc poučit. Tak by tomu mělo být. Ale není. Opakovaně jsem se setkal s tím, že vyjádření pracovníků Úřadu veřejného ochránce práv trpěla nekompetencí. Kdyby měli kritický náhled, mohli by se poučit. Mladý právník z úřadu ombudsmana veřejně docela vážně tvrdil, že se ve zdravotnictví vyzná, protože jeho manželka ve zdravotnictví pracuje. Na můj dotaz upřesnil, že je zaměstnána jako sestra na chirurgickém sále. Trval na tom, že to stačí. „Proč se s nimi vůbec bavíš?“, ptal se mě chlácholivě kolega: “Nech je, ať se vykecají a jdou.” 
Bizarní ideologie nad rozumem
Vrcholně špatnou zkušeností pro mne bylo jakési “vyšetřování” případu úmrtí pacientky v Psychiatrické nemocnici Bohnice před 7 lety. Vedla ho osobně zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová. Snažil jsem se jí podrobně vysvětlit všechny okolnosti, za kterých pacientka zahubila sama sebe, aniž by bezprostředně v tom okamžiku přítomní zdravotníci mohli smrt odvrátit, přestože okamžitě bezchybně zahájili resuscitaci, v níž pak pokračovali přivolaní specialisté vybavení další technikou. Naivně jsem se domníval, že paní Šabatová chápe a rozumí. Dnes vím, že nerozuměla a chápat nechtěla. Jisté je, že své závěry plné nesmyslných tvrzení publikovala, aby dosáhla maximální pozornosti médií a hlavně tak upozornila na sebe. Nejnápadnějším nesmyslem z její tvorby je výtka, že jsme se nepokusili těžce mentálně retardovanou pacientku  léčit dietou. Jedním ze stěžovatelů byl totiž antipsychiatrický aktivista z “Občanské komise za lidská práva” napojené na Scientologickou církev pan  Zbyněk Svadba. Tato církev neuznává existenci duševních chorob a věří, že tyto domnělé poruchy lze léčit dietou. Kdyby své závěry konsultovala s kýmkoliv aspoň trochu odborně kompetentním, nemohly by obsahovat takové množství hrubých chyb. Dobře věděla, že proti jejím nepravdivým tvrzením se zdravotníci nemohou ohradit kvůli povinné mlčenlivosti. Úmyslně porušila zákon O veřejném ochránci práv tím, že publikovala své závěry, aniž by je projednala s kontrolovanou právnickou osobou. Domnívám se, že motivem byla snaha na sebe upozornit zdea zde.
Organizace parazitující na oblibě „lidských práv“ (často jsou financovány z veřejných prostředků, ale starají se hlavně o své příjmy z grantů a kariéru) publikovaly závěry vyslovené paní Šabatovou v zahraničí. Přidali i svoje vlastní úvahy, jak byla pacientka utýrána k smrti hladem a žízní. Stále dokolečka probíhající soudy nikdy nic takového neprokázaly. Zřejmě to znamená, že tvrzení, která Anna Šabatová publikovala, byla jen snůškou dojmů a pomluv. Není to pro úřad ombudsmana dostatečně diskvalifikující? Ve své disertační práci (2008) Anna Šabatová zdůraznila, že úřad veřejného ochránce práv má občany chránit před libovůlí státních orgánů. Rád bych věděl, kdo by měl při jejím pojetí této činnosti chránit občany před libovůlí veřejného ochránce práv. Nemyslím, že by takto pojatý Úřad veřejného ochránce práv měl být dotován sto milióny ročně. Pokud by naopak činil správně to, co je třeba, taková částka by nestačila.  
Proč se major od tankistů nesměje vtipům? Protože se mu nesmí nic vysvětlovat.
Potkal jsem Dr. Motejla na semináři o zdravotnické legislativě. „Zvu tě na whisky“, vyzval mě k pohovoru. Seděli jsme v baru, on s whisky bez sody, já naopak. „Neměl bys nás veřejně kritizovat. Jak to pak vypadá?…“, navrhl. „Moje kritika byla věcná. Nestojím o konflikty. Je to nedorozumění, které se dá snadno vyřešit.“ „Jak?“, zajímal se. „Jednoduše. Prostě pošlete pracovníky, kteří se mají zabývat pacienty hospitalizovanými na psychiatrii, na stáž na psychiatrii. Možná by stačilo 3- 4 týdny.“ Byl jsem rád, že mám konečně příležitost navrhnout to, co jsem už dlouho navrhnout chtěl. Odpověď ombudsmana Dr. Motejla mě naprosto šokovala: „Tak to tedy ne! Naši pracovníci jsou inteligentní, vzdělaní mladí lidé a rozhodně nepotřebují žádné stáže!“ Takovou odpověď jsem opravdu nečekal…
Ombudsmana podle mého soudu musí zajímat i to, že z ekonomických důvodů nemohou u každého pacienta stát dva ošetřovatelé ve třech směnách, mělo by ho zajímat i to, co se děje s nemocnými, kteří jsou neomezení ústavem, protože jsou bezdomovci, spějí v kanalizačních šachtách a jídlo hledají v popelnicích. Mělo by ho zajímat, proč přibývá duševně nemocných ve vězeních, kde už si s dobrovolností nikdo neláme hlavu. Měl by se starat o to, jak problémům předcházet a ne jen čekat až nastanou. Nesmí nekriticky přejímat bizarní názory a hypotézy a řídit se jen vlastní intuicí laika.