Ivan David
6. 2. 2014
“Polis” znamená obec- společná věc, společný zájem a předpokládá se, že by obec měla být spravována svými občany. Protože velkou „obec“ přímo spravovat nelze, musí se konat volby zástupců občanů, kteří mají záležitosti „obce“ spravovat. To je demokracie.
Všichni jsme se smáli britskému „sitkomu“ „Ano, pane ministře“, ale málokdo chápe, že to není nadsázka. Část západní Evropy už dospěla k onomu “ideálu”, kdy volbami nelze nic změnit a proto je zbytečné je zakazovat. Ať je zvolen kdokoli, rozhodují neodvolatelní úředníci. Představa, že úředník je automaticky loajální vůči zvolenému zástupci lidu, je dětinská. Naopak dobře ví, proč byl do úřadu dosazen a komu a jak má sloužit („a když to všechno budeš dělat, dobře se ti povede“). v případě britského sitkomu tuto funkci vykonával sir Humphrey Appleby úspěšně držící ministra mimo rozhodovací proces. Naivní námitka, že přece nejvyšší neodvolatelný úředník projde „výběrovým řízením“, zaslouží vysvětlení pro bystřejší čtenáře. Ano, ovšem záleží na tom, kdo vybírá a jmenuje výběrovou komisi…
Někdo může namítnout, že mluvit o „depolitizaci politiky“ v souvislosti se „služebním zákonem“ je nepřípustná demagogie, má přece jít „jen“ o depolitizaci státní správy. Jenže co je to státní správa? To je aparát státu. V demokracii má administrovat rozhodnutí volených zástupců lidu. Volené zákonodárné sbory sice zákony přijímají, ale složitější normy nejsou samy schopny připravit. To dělá státní správa, v horším případě si je dělají zájmové skupiny samy podle vlastní potřeby a přes zkorumpovanou státní správu (včetně vlády) je protlačují do parlamentu, kde je přijmou naivní zmanipulovaní plus zkorumpovaní poslanci (těch ostatních bývá malá menšina).
Státní správa nezávislá na volených zástupcích je státní správa nezávislá na vůli voličů, tedy fungující mimo demokratické procesy.
Jako ministr jsem zažil úředníky zhruba trojího typu: 1) Typ 1 – univerzálně loajální: „Dejte nám zadání a my ho zpracujeme“ stejně sloužili po předchozích i následujících volbách tomu, kdo byl na základě voleb zmocněn vykonávat rozhodovací pravomoci: „Od toho tu jsme“. Byli většinou dobře až výborně odborně kvalifikovaní s dlouholetými zkušenostmi. Byl to zbytek těch, kteří přežili předchozí pravicové vlády dosazující zprostředkovatele odkloňování veřejného vlastnictví do soukromých kapes. Přežili jen tam (v těch odborech), kde nepřekáželi. To jsou úředníci, jaké si teoretici představují. Jde ovšem o vymírající druh. Už před 15 lety tvořili sotva třetinu aparátu. Proč nepřejdou za vyšší plat na druhou stranu? „To bychom ani neuměli, celý život se snažíme bránit nepravostem…“2) Typ 2 – Dosazení pro uplatňování soukromých zájmů. Hleděli na ministra s málo potlačovaným postojem: „Takových už jsme viděli…“ Bez ohledu na výsledek volby byli a jsou loajální vůči tomu, kdo je tam dosadil a často odjinud královsky platí. Byli a jsou alespoň v čele všech odborů, v nichž se rozhoduje o penězích a majetku. Když jsem se jich zbavoval, pravicová média řvala, že vyhazuji schopné odborníky. Pro stručnost a jen jako drobnou ukázku uvádím příklad inženýra L., kterého jsem vyhodil, nicméně i v následujících měsících jsem ho stále potkával na ministerstvu na chodbách, když vytrvale obcházel kanceláře a pracoval podle zadání kohosi – prý na ministerstvu financí. Zjevně mu nepřekáželo, že není na ministerstvu zaměstnán, pokračoval „na plný úvazek“ jako lobbyista. 3) Typ 3 – Úředníci neužiteční nebo škodliví svojí neschopností. Ochotní se nechat zaměstnat na ministerstvu, protože to tam mají z domova blízko a stačí jim malý plat (v soukromém sektoru by se neuplatnili). Hodí se na jednoduchou rutinní práci. Jejich iniciativa, pokud ji mají, je nebezpečná, musejí být stále kontrolováni.
Všechny tři skupiny disponovaly formálním splněním kvalifikačních předpokladů. Titul inženýra dnes není zárukou ničeho, tím méně Mgr. či Bc. V případě, který nastane s pravděpodobností hraničící s jistotou při přijetí “služebního zákona”, bude každý jednotlivý sir Humphrey na příslušném ministerstvu dbát na obsazení pracovníky loyálními k němu, tedy především “typ 2”, úředníci loajální vůči ministrovi nebudou tolerováni pokud budou proti mysli zájmové skupině, která dosadila sira Humphrey, typ 3 ochotný dělat rutinu za minimální plat při naprosté oddanosti siru Humphrey bude tolerován.
Bude-li chtít občan něco změnit, má to marné, k volbám se nemusí obtěžovat, jím zvolení budou bezmocní. Demokracie bude po stu letech opět zrušena, vládnout bude vrchnost. K té budou patřit ti, kteří nejvíce vydělali, ukradli nebo zdědili (jako ve staletích předchozích). Zákony přispívající k jejich vydělávání, tolerující jejich kradení a neomezující jejich dědění už mají a na dalších pracují. “Zákon o úřednících” rozhodně patří do této kategorie. Proto ho prosazuje EU, která je neoliberálním projektem „hyperburžoazie“. V EU také rozhoduje především Evropská komise nevolených, nýbrž jmenovaných za zásluhy. Například v případě někdejšího komisaře Vladimíra Špidly jako kompenzace za ochotu odstoupit z funkce premiéra po nutnosti odstoupit z funkce předsedy strany po hlasování v ústředním výboru. Jmenován byl po něm následujícím premiérem, který později musel odstoupit kvůli korupci. To jsou elity…
Vrchnost rozhodně nepotřebuje, aby jim do rozhodování někdo kecal nebo dokonce chtěl podíl na moci. Vrchnost potřebuje loajální úředníky rozhodně odmítající novoty z „nějakých volebních programů“. Vrchnost ovšem vždycky loajální úředníky měla nejen na soukromých statcích ale i ve státní správě monarchie od starověkého Egypta po konec devatenáctého století. Do té doby, než si tehdejší uvědomělý lid prosadil, že o státní správě budou rozhodovat její volení zástupci. Tedy do prosazení všeobecné přímé rovné volby. Tehdy ještě (a i několik desítek let potom) některé strany skutečně více či méně zastupovaly zájmy svých voličů. V posledních desetiletích ovšem spíše méně až vůbec ne. Také užší vedení i mnohých takzvaných levicových stran v Evropě slouží tomu, kdo platí jejich volební kampaň nebo je přímo uplácí. Lid jim buď přesto věří, nebo je volí ve víře, že jde o menší zlo. A tady končí demokracie a začíná nový příběh – návrat do 18. století s technickými prostředky století jednadvacátého.
Depolitizace politiky: Konec demokracie
