Ivan David
7. 2. 2014
Nejsem si jist, zda má ministr zahraničí pracovat pro zahraničí, bez ohledu na to, pro které.
Média nedávno přinesla zprávu, že ministr zahraničí Lubomír Zaorálek chce po nástupu do funkce pozvat do Prahy Vitalije Klička, případně jiného z lídrů ukrajinské opozice: “Už dříve jsem říkal, že jako jsme pozvali prezidenta, stejně tak později můžeme pozvat představitele opozice. Jednat se dvěma stranami, vystupovat proti násilí a dělat kroky proti jeho eskalaci.”
Poukazovat na okolnost, že prezident Miloš Zeman pozval prezidenta Viktora Janukovyče je malinko problém, protože k tomu došlo před „vypuknutím nepokojů“. Naproti tomu, Lubomír Zaorálek pokládá po „vypuknutí nepokojů“ Vitalije Klička za partnera pro jednání s ministrem zahraničí. Dává tím najevo, jak vnímá svůj úřad a jeho úlohu. Takto se dozvídáme, komu si myslí, že by měl sloužit a za co si myslí, že ho občané ČR platí. Soudím, že jednání právě s Vitalijem Kličkem lze chápat spíše jako morální podporu násilí.
Zřejmě ilegálně odposlechnutý telefonický rozhovor, údajně mezi náměstkyní ministra zahraničí Victorií Nulandovou, která má v Kyjevě zprostředkovat rozhovory mezi vládou a opozicí, a velvyslancem Geoffrey Pyattem, se včera objevil v internetové službě Youtube s ruským překladem. Nulandová, která je radikální zastánkyní intervencionistické doktríny “Responsibility to Protect (R2P)”, sprostě nadává na Evropskou unii a vysvětluje plány ohledně budoucnosti ukrajinské opozice. Hodlá prý odstavit šéfa strany Udar Vitalije Klička a naopak vyzvednout do vlády předsedu nacionalistické strany Otčina Arsenije Jaceňuka, který má podle ní ekonomickou kvalifikaci. Rozhovor zřejmě odposlechla a zveřejnila ruská tajná služba. (zdroj)
Český ministr zahraničních věcí by se zřejmě neměl ukvapovat s pozváním proamerického politika dokud není úplně jasné že ho diplomacie Spojených států skutečně vybrala. Mohlo by začít být nejisté, zda je Česká republika onou skutečně pevnou hrází demokracie. Předčasná iniciativa českého ministra by pak nemusela být náležitě oceněna. V Kosovu se pani Madeleine Albrightová brzy po americkém humanitárním bombardování nechala vyfotografovat s Hashim Thaçim, šéfem „Demokratické strany Kosovo“ a hned bylo jasné, komu bude svěřena příležitost spolupracovat při vybudování americké vojenské základny v Kosovu. Tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan zaregistroval ihned volbu Madeleine Albrightové, která mu rovněž sprostě nadávala, ale Thaçiho nepozval. Možná, že proto byl jako předseda Valného shromáždění OSN českými médii důsledně ignorován. Naproti tomu Václav Benda pozval Augusto Pinocheta na večeři a jeho světlá památka je dnes připomínána Cenou Václava Bendy udělenou například Rudolfu Beranovi, předsedovi Agrární strany, po válce zrušené pro kolaboraci s hitlerovským Německem, avšak nyní v osobě jejího předsedy oceněné přímo na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů. Cena Jana Kavana se asi udělovat nebude, určitě ne na stejné půdě, ale Cena Lubomíra Zaorálka by se ještě udělovat mohla. Pokud se nebude ukvapovat.
