08. 01. 2014 Deník Referendum,Domov
„Čas oponou trhnul — a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré?“, začíná Romance o roce 1848 Jana Nerudy. Tyto verše mne napadly, když jsem se zamyslel nad událostmi uplynulého roku. Až revoluční nadšení připomínalo někdy tažení za přímou volbu prezidenta, najmě ze strany představitelů ČSSD, aby byl v roce 2013 takto zvolen Miloš Zeman.
Obdobné to bylo (a bohužel stále je) s nekritickým zbožšťováním všech, kdo se vyhlásili za bojovníky s korupcí, přičemž „boj s korupcí“ jakoby posvěcoval jakoukoliv legislativní i nelegislativní blbost, jen když se tím něco stane „transparentnějším“ a někomu se zase zatne tipec.
Mám – myslím oprávněnou – obavu, že se postupem času za tímto protikorupčním tažením začali schovávat i ti největší vykukové, využívajíce davového šílenství, které „boj s korupcí“ začalo záhy provázet. Rozpad politického systému a nástup politické divize firmy Agrofert Andreje Babiše či obskurního Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury je zatím jeho posledním výsledkem.
Není divu, že většina protikorupčních iniciativ, které se v minulosti ošívaly jen při náznaku možného střetu zájmů, dnes nejen, že mlčí vůči superstřetu zájmů, v němž je Andrej Babiš či zaměstnanci jeho politické divize Agrofertu, ale někteří dokonce kývli i na nabídku spolupráce s ní. Bodejť, vždyť je to jejich politické dítě.
ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury jsou politická, jednovaječná dvojčata, zrozená ze selhání zdravého rozumu a na základě krize, v níž se ocitl najednou jak systém politických stran, tak mediální trh a české hospodářství.
Této krize využil ke svému návratu i Miloš Zeman a proto je pochopitelné, že dnes jsou mu politicky nejblíže – po krachu SPOZ – právě tato politická dvojčata, nikoliv ČSSD, která sice utrpěla masivní ztrátu voličů, stále však ještě odolává osudu ODS.
Hodnotový svět Miloše Zemana a Andreje Babiše, potažmo Tomia Okamury, je prostě bližší, než svět například Miloše Zemana a Bohuslava Sobotky či Sobotky a Babiše. Spojuje je také zneužívání hesla o přímé demokracii, kterou ani jeden z nich ovšem nemyslí příliš vážně a jen jako správní populisté říkají to, co chce zrovna dav slyšet.
Považte, jak se třeba Babišovy sympatie k přímé demokracii snesou s tímto jeho názorem: „Já bych postavil dálnici Lovosice-Ústí nad Labem. Je to jedenáct kilometrů. Ale za podmínky, že se k tomu nebude vyjadřovat každý jezevec, každé ekologické hnutí, každý spekulant s pozemky. Já bych ji postavil, kdyby se změnil zákon, že se dálnice nebudou stavět dvacet let, ale tři roky!“ (Impulsy Václava Moravce, 8.12. 2011).
Je samozřejmě možné tvrdit, že se to naopak snese velmi dobře: referendum o stavbě dálnice by asi v Lovosicích dopadlo drtivě ve prospěch stavby, pak jsme ale zpátky u podstaty populismu.
Nezávidím Bohuslavu Sobotkovi jeho misi. Mnoho vlků, zajícova smrt, přičemž jeho spojenci se jmenují Miroslav Kalousek a – pravděpodobně – Petr Fiala, což jen těžko komukoliv vysvětlí, a to i ve svém nejbližším okolí.
Rok 2014 bude rokem souboje o charakter tohoto státu, o podobě politického systému, přičemž středobodem bude střet o ČSSD. Tu čekají evropské, senátní a komunální volby, do nichž vstupuje v mizerné kondici, materiálně a především personálně i lidsky vyčerpaná.
Prvním krokem k odvrácení očekávaného krachu by měla být racionální analýza politického prostředí a přiznání si reality, totiž že nejsilnější koaliční partner v podobě politické divize Agrofertu miliardáře Andreje Babiše, je z podstaty věci také jejím největším politickým soupeřem. Pan prezident už to totiž nějakou dobu chápe velmi dobře.
