Petr Víšek
17. 1. 2014 Britské listy
(Reakce na článek Štěpána Chába zde a dalších)
Nová vláda předstoupí před Parlament s vládním prohlášením obsahujícím její záměry a cíle. Nejeden slavný řekl, že rodina je základ státu. A jaký je pak tedy nejvyšší zájem státu?
Upevňovat, stabilizovat tento základ a zabezpečit jeho prosperitu. Není ostatně uspokojování potřeb a zájmů obyvatel obecně nejvyšším skutečným smyslem existence státu a veřejné správy? Britské listy otevřely článkem Štěpána Chába otázku rodinné politiky. Když tedy řekl „a“ – je potřebné také říci „b“, tedy položit v tomto směru otázky autorům programového prohlášení vlády vládního programu.
K problému „lidské“ kontinuity státu a role politiky a státu, kterou zabezpečuje rodina, se vyjádřil generál De Gaulle, který řekl, že „politik myslí na příští volby, státník na příští generaci“. V politické koaliční smlouvě se, pokud jde o rodinu, předpokládá rozšíření resp. vrácení nároku na jednu (bez dalších opatření) bezvýznamnou, dokonce někdy možná i problematickou, sociální dávku – porodné. Určitě to není vše, co bude chtít koalice během 4 let vykonat, protože určitě nechce naplnit proroctví v jedné populární písni o 4 promarněných letech dalšího volebního období.
A tak je potřebné pro nastávající období položit pár inspirativních otázek.
Má Česko nadále rezignovat na existenci a stabilitu rodiny a manželství jako základní společenské jednotky, plnící biologické, ekonomické, sociální, výchovné, stravovací, ubytovací a další role?
Má rezignovat na růst negativních a destruujících jevů, ohrožujících rodinu? Například, že každé druhé manželství je rozváděné, že 43 % dětí se rodí mimo manželství a že se tyto jevy generačně reprodukují? Umí si někdo představit českou společnost a rodinu za 20 či 30 let takového vývoje?
Může malý český stát rezignovat na problém demografického stárnutí a vymírání v důsledku nízké porodnosti?
Existuje nějaká reálná cesta nápravy existujícího závažného demografického dluhu imigrací?
Může stát rezignovat na skutečnost, že se zhoršuje kvalita spermií u mužů, pětina manželských párů potřebuje lékařskou pomoc k otěhotnění, zvyšuje se počet obézních dětí a dětí s alergiemi?
Má Česko rezignovat na kvalitu populace (čím vyšší vzdělání, tím méně dětí)?
Má Česko rezignovat na skutečnost, že 30 % mladých mužů „odmítá dospět“, žije u rodičů a na fenomén singlů u žen, který koliduje s biologickými hodinami a limituje porodnost?
Je správné se smířit se skutečností, že 24 let klesá podíl výdajů na hmotnou podporu rodin na HDP (ze 3,5 na 0,9 %) a že Česko patří k zemím s nejmenší podporou rodin a s nejmenší podporou bydlení v EU?
Bude stát nadále považovat sociální politiku v oblasti hmotné podpory rodin jen za zbytkovou marginální kapitolu nebo ji bude koncipovat jako prorůstový rozvojový program investic do lidského kapitálu? (Celková hmotná podpora rodin dávkami představuje zhruba 2 dny tvorby HDP ve státě).
Považuje stát za správné, že hmotná podpora rodin končí de facto ve 4 letech a na výdaje rodin rostoucí v souvislosti se vzděláním stát již nepřispívá?
Bude stát reagovat na skutečnost, že se vývoj nákladů na bydlení dostává u rostoucího počtu obyvatel s rozporu s vývojem jejich příjmů?
Když pro stát není reálné rodiny hmotně více podporovat, nebylo by správné ocenit investice rodičů do péče o děti a alespoň zavést do zdanění rodin nákladový princip (běžný u podnikatelů) tak, aby si rodiče pro účely zdanění mohli odečíst z příjmu ty významné částky, které vložili do péče o děti, jejich vzdělání resp. volný čas?
Má Česko rezignovat na skutečnost, že přes 23 let otevřených hranic a 10tileté členství v EU mají Češi nejhorší jazykové znalosti v zemích EU, což významně limituje jejich konkurenceschopnost na evropském trhu práce?
Má stát, jako dosud, rezignovat na skutečnost, že cca 100 tis. mladých lidí je nezaměstnaných a školství produkuje také absolventy, které nikdo nepotřebuje?
Má stát rezignovat na fakt, že tři děti v rodině jsou prakticky zárukou chudoby?
Je správný vývoj posledních let, kdy se v hmotné podpoře rodiny vytratily prvky (levné, cílené, variabilní) prevence a byly nahrazeny nástroji kurativy, pomoci v hmotné nouzi na úrovni životního minima? Nebo je třeba rozhodnout o proporci preventivních opatření (aby rodiny masově nechudly) a aktivit kurativních (protože se rodiny propadly do chudoby)?
Nebylo by vhodné (vzhledem k v budoucnosti trvalému a nevyhnutelnému fenoménu nezaměstnanosti), oddělit a odlišit opatření směřující do rodin s nezaměstnaným živitelem a podporu rodin chudých v důsledku různých handicapů a znevýhodnění. Jde o uchování pracovní síly a o zajištění generačního přenosu kultury a životního způsobu klíčových produktivních pracujících vrstev.
Má Česko, jako moderní evropský stát rezignovat na materiální deprivací dětí, nutnost omezování tzv. „zbytných výdajů“ jako je vzdělání, kultura a volný čas?
Nebylo by vhodné diskutovat o změně způsobu a rozsahu právních regulací v sociální oblasti? Například posoudit vyváženost rozsahu právní reglementace nároků a prostoru pro správní (odborné) uvážení, posoudit, jaká ustanovení musí být v zákonech, a které dílčí aspekty by měly být řešeny nižšími řídícími akty, popř. která řešení mají mít dlouhodobý charakter, a která by bylo možné měnit podle aktuálních možností a potřeb státu. Zvýšit tak roli vlády (a exekutivy obecně) v této oblasti v zájmu udržení kontroly na výdaji v této oblasti?
Bude stát rezignovat na komplexní výzkum sociálně ekonomické situace české rodiny?
Když už není snadné na předchozí otázky odpovědět reálnými opatřeními, nebylo by správné vypracovat na základě co nejširšího společenského konsensu alespoň návrh “Sociální doktríny ČR” jako dlouhodobého rozvojového záměru, s nímž by byly nadále konfrontovány dílčí kroky rozvoje sociální politiky. Přijetí takového dokumentu by bylo v zájmu zabezpečení (dosud neexistující) nezbytné dlouhodobé kontinuity vývoje sociální politiky a politiky prorodinné, odrážející strategické zájmy České republiky.
Nebo budeme čekat další 4 roky, než bude opuštěna politika „po nás potopa“?
