Ilona Švihlíková
12. 1. 2014 Parlamentní listy
Ekonomka Ilona Švihlíková bilancuje letošní rok a za účelem předpovědi budoucího vývoje zasazuje situaci České republiky do leckdy překvapivých mezinárodních souvislostí.
“Je to největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se to jako `nějaká obchodní dohoda` a přitom je to nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými),” uvádí například docentka Švihlíková na adresu obchodní dohody, kterou mají dojednávat Spojené státy s Evropskou unií.
Jak byste z hlediska naší ekonomiky zhodnotila uplynulý rok? Jaká byla největší pozitiva a jaká negativa?
Komplexní a vynikající souhrn nám vydá Český statistický úřad. Když to vezmu subjektivně: pokračující recese a především pokračující divergence české ekonomiky od průměru EU27, resp. 28. Ta řízená devalvace tento trend ještě takříkajíc dorazila. Pokles investic, katastrofální stav v sektoru stavebnictví, které je zároveň i významným zaměstnavatelem.
Z pozitiv asi vývoj zahraničního obchodu a běžného účtu. Vysoký přebytek obchodní bilance signalizuje nejen nárůst exportu, ale také pokles dovozů, což ovlivnila domácí recese. Otázka je, jestli ČR má být zemí, která má hlavní dynamickou komponentu HDP čistý export, což bývá strategie rozvojových zemí.
Co byly největší ekonomické „události“ minulého roku?
Můj výběr bude zřejmě dosti netypický. Jedna ta událost ještě nenastala a druhá má akademickou povahu, přesto považuji obě dvě za klíčové.
První z nich jsou utajovaná jednání EU o Transatlantické smlouvě, která v sobě inkorporuje totální nadvládu korporací nad lidmi, nad vládami. Je to největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se to jako „nějaká obchodní dohoda“ a přitom je to nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými).
Druhý bod je teoretický. Týká se nově propuknuvší diskuse ve Spojených státech o tom, jestli náhodou tato krize nemá dlouhodobě stagnační charakter a stagnace ekonomiky nemusí tedy být tzv. novým normálem. Protože se zabývám Kondratěvovými cykly, tak mě to ani v nejmenším nepřekvapuje, ale jsem ráda, že to proráží i do amerického mainstreamu.
Z hlediska českých podmínek pak mezi významné události patří řízená depreciace české koruny, ke které se v listopadu uchýlila ČNB.
Byly zde nějaké vnější faktory světové ekonomiky či ekonomiky EU, které naše hospodářství zásadně ovlivnily? Jak?
Česká ekonomika je silně integrována do světové ekonomiky, i když vzhledem k českým národním zájmům ne moc šťastně. Působí faktory obecně ekonomické (např. vývoj ekonomik hlavních obchodních partnerů), vývoj světových cen (ropy a další primárních komodit), celkové cenové prostředí eurozóny (v posledních měsících spíše s deflačními tendencemi) atd.
Co by pomohlo české ekonomice k jejímu růstu?
Především je třeba mít funkční stát. Ucpat díry, zvýšit příjmy rozpočtů, omezit dobývání renty. Rozklad funkcí státu, ve kterém značně pokročila Nečasova vláda spolu s nesmyslnou politikou přehnaných škrtů, nás dovedla do rekordně dlouhé recese. Česká ekonomika by potřebovala strukturální změnu, podpořit národní struktury, skutečné sociální podnikání (ne tu parodii, která často ústí v byznys s chudobou) a družstevnictví. Potřebujeme zásadně dostat do lepší kondice prvovýrobu, včetně péče o vodu a krajinu – to koaliční smlouva také reflektuje. Uvědomme si, že nejde jen o růst – cílem ekonomiky přeci není jen růst sám o sobě, minimálně, když si neřekneme, jak se také rozloží mezi různé vrstvy obyvatel. Cílem ekonomiky by mělo být zvyšování kvality života občanů.
Václav Klaus v knize Česká republika na rozcestí hovoří o tom, že je nutné, aby v ČR byl silný český kapitál, který by byl spjat s touto zemí, své zisky reinvestoval zde a měl odpovednost vůči naší zemi.
Do jaké míry lze souhlasit?
Nestává se mi moc často, abych souhlasila s Václavem Klausem (kromě otázek týkajících se eura a jeho příjetí). Bylo od začátku transformace jasné, že musíme vytvořit české národní struktury, které se integrují do světové ekonomiky, ovšem nikoliv na pozici kolonie. Teď už jsme ovšem v jiné situaci – nadnárodní korporace kontrolují náš finanční sektor, značnou část zpracovatelského průmyslu, upadá české zemědělství, jsme stále více potravinově nesoběstační… Nevím zároveň, kde by se ti čeští národní kapitalisté vzali, když řada „českých“ firem přemísťuje svá sídla do různých daňových rájů, do Nizozemí apod. Bez podpory státu, jak ukazuje nejen Čína, nelze národní ekonomické struktury vybudovat. Zároveň potřebujeme lokální struktury, kde by se mohlo uplatnit dnes bohužel zatracované družstevnictví, které má u nás nicméně tradici od poloviny 19. století!
Stejně se hovoří o nutnosti přeorientovat náš export více směrem k BRICS, Jihu, Východu a tzv. třetímu světu, neboť Západ relativně upadá. Souhlasíte?
Případně jak toho docílit? O tom už se mluví nejméně deset let. Český export (a také slovenský) je nejvíce napojen na EU (okolo 80 % našeho exportu jde do EU) a taková silná závislost není moc zdravá. Navíc na řadě trhů zemí BRICS, především Rusku, resp. tehdy Sovětského svazu a Latinské Ameriky jsme měli velmi dobré jméno a postavení. Je na co navazovat, otázka je, jestli už není pozdě. Navíc už ČR bohužel není v pozici silného dodavatele investičních celků. Přeorientace exportu tak vyžaduje nejen systém ekonomické diplomacie (nikoliv její destrukci jako v minulých obdobích), ale také strukturální politiku doma.
Jaký očekáváte vývoj české ekonomiky v příštím roce? Máte spíše pozitivní, či negativní očekávání?
Neočekávám nic převratně optimistického. K tomu nejsou podmínky ani v české, ani v globální ekonomice. Uvidíme, s jakou posloupností kroků přijde nová vláda, to bude mít bezesporu vliv, i když nebude prozatím měnit daňový mix.
Co očekáváte od nové vlády ANO, ČSSD a KDU-ČSL? Co si myslíte o koaliční smlouvě?
Podle rozsáhlé koaliční smlouvy bychom toho mohli očekávat hodně. Já ji hodnotím poměrně pozitivně, i když je v řadě ohledů dosti neurčitá. Bylo by ale vhodné, aby ministři hned na začátku jasně zrevidovali svůj resort, stanovili priority, náklady a časovou posloupnost kroků. V koaliční smlouvě jsou některé naivně eurohujerské prvky (EU je zkrátka dobro samo o sobě, i když provádí neoliberální politiku), ale spíš mi vadí, co tam není: tedy jasná vyjádření ke změnám daňového mixu a samozřejmě církevní restituce. Pokud se koalici podaří naplnit tak 20 % z toho, tak to bude úspěch. A samozřejmě, vzhledem k vydíracímu potenciálu KDU-ČSL a jejich neskutečné aroganci, ta vláda, pokud vznikne, také nemusí mít dlouhého trvání.
Vláda navrhuje například investiční pobídky. Není to krok zpět k montovnám a extrémní závislosti na výrobě automobilů?
Podmínky investičních pobídek se dají stanovit např. tak, aby podporovaly vyšší přidanou hodnotu. Já ale k příznivcům investičních pobídek rozhodně nepatřím. Je to nástroj, kterým korporace vydírají vlády a celosvětově se tak ustavuje závod ke dnu. Vláda má podporovat domácí struktury – a nemusí to být vždy finančně, někdy stačí legislativní úprava.
Není nebezpečím i to, že se koalice zavázala podporovat bankovní unii? Tedy, že české dcery se budou moci proměnit v pouhé pobočky matek a budou moci vyvádět úspory českých střadatelů do matek?
To je projev té obrovské euronaivity, kterou můžeme dlouhodobě pozorovat u ČSSD. Oni si skutečně myslí, že EU je takové dobro sama o sobě, a co navrhuje, musí prostě podpořit, a to i tehdy, když ta politika EU je v jasném rozporu s tím, co jako sociální demokraté hlásají na národní úrovni. Je to absolutní nechopení toho, že EU je neoliberální projekt, který slouží zájmům korporací – podívejte se, jak se snaží utajit jednáni o Transatlantické smlouvě, která z občanů udělá otroky nadnárodních firem. Bankovní unie je součástí procesu prohlubování eurozóny, ve které naštěstí nejsme. Z hlediska eurozóny dává smysl. Z hlediska ČR a našich národních zájmů vůbec ne – vždyť už dnes z českých dcer zahraniční matky odvádějí stovky miliard korun zisků!
Hovoří se o tom, že může přijít z USA nová ekonomická krize. Nevidíte nebezpečí z hlediska obrovského zadlužení USA či kvantitativního uvolňování? Nehrozí další bubliny?
Zadlužení není takový problém, jak bývá prezentováno. Celé dekády země fungovaly s obrovským zadlužením a nikoho to zase tak nevzrušovalo. To, proč je to nyní téma, souvisí s pravděpodobnou dlouhodobou stagnací ekonomiky, kterou jsem uváděla u předchozích otázek. Potom samozřejmě ti „věřitelé“ chtějí svoji libru masa, dokud je ještě z čeho.
Ve Spojených státech vidím dvě pravděpodobné bubliny – jednak vývoj na akciovém trhu a především v oblasti břidličného plynu. To je bublina, která splaskne tak do tří, pěti let. Samozřejmě, že pokud do stagnační ekonomiky hážete velké množství likvidity, tak to vznik bublin podporuje. Ale ona ta ekonomika nemůže fungovat na bázi od bubliny k bublině. A stagnační tendence tím stejně nepřekonáte. Jenom na chvilku odložíte, než si zase najdete jinou „skvělou investiční příležitost“.
Nehrozí kolaps dolaru? Co si myslíte o tom, že by Rusko či Čína omezily obchodování v dolarech? Je to reálné? Nepoložilo by to USA?
O kolapsu dolaru se už mluví roky. Dolar má několik zásadních výhod: V dolarech se kótují ceny primárních komodit (o to se v rámci OPEC stará Saúdská Arábie), je podpořen obrovskými vojenskými výdaji a nakonec to nejdůležitější: Nemá globální konkurenci. Dolar je bez přehánění jeden ze zbývajících pilířů americké moci. Kdyby dolar přestal být hlavní internacionální měnou (což je více než jen měna rezervní), tak by to na americkou ekonomiku mělo katastrofální dopady. Proto to obrovské úsilí, aby se za ropu platilo v dolarech. Čtenáři se mohou sami zamyslet, jak dopadli ti, kteří navrhovali alternativní systémy zúčtování ropných obchodů…
V rámci skupiny BRICS se hodně hovoří o obchodech v yuanech či rublech, ale prozatím ty toky nejsou tak významné. Je to ovšem další krok směrem k multipolárnímu uspořádání.
Má už euro to nejhorší za sebou, nebo stále hrozí rozpad eurozóny?
Eurozóna je dlouhodobě špatně navržená hospodářská a měnová unie. Návrhy ke zlepšení se týkají ovšem restriktivních opatření – tedy těch, že Řekové budou živořit 20 a více let, aby pak byli dostatečně konkurenceschopní na společnou měnu. To přeci není řešení. Stejně tak bylo absurdní do eurozóny zahrnout takový Kypr – to je totéž, jako když si do kurníku pustíte lišku. Reakce Německa na chybnou konstrukci eurozóny jsou restriktivní – např. Fiskální kompakt nebo Pakt euro plus, to jsou ryze neoliberální dokumenty. U nás je ovšem vřele podporuje ČSSD. Eurozóna si musí vyřešit své vnitřní nerovnováhy – což znamená jednak obrovské přebytky německého běžného účtu, které jsou v poměru k HDP několikrát větší než čínské! A zároveň se nevyhýbat poznání, že strukturální slabosti jižního křídla (ale také např. Irska) nevyřeším tím, že budu dvacet let snižovat životní úroveň těchto zemí.
Co byste poradil občanům, jak se mají zajistit? Do čeho by měli investovat? Do zlata, pozemků či bytů či nějakých komodit?
Hlavní problém je, že většina občanů se nemá z čeho zajistit. Zlato je podle mě prostě fetiš, kterému masově podléháme. Zamyslete se, když se bude hroutit ekonomika, tak bezesporu jaksi nebudou fungovat finanční trhy, co potom budete dělat se zlatem, jaká je jeho skutečná využitelná hodnota?
Držela bych se reálné ekonomiky, protože se domnívám, že nás, především ten tzv. Západ, čeká „korekce“ směrem k reálné ekonomice. Pozemek je dobrý nápad, určitě zajištění vody, energie (čerpadla), osivo… Osobně bych investovala nejvíce do znalostí, jak přežít ve společnosti, která bude méně komplexní, rozvíjela schopnosti spolupráce (sítě). To bude potřeba rozhodně víc než zlato.
Hrozí našim občanům chudoba?
Ona nehrozí, ona tu je. Má několik ekonomických příčin. Na straně příjmů je to otázka důchodů a změněného valorizačního schématu, které seniory velice poškozuje. Varující je rovněž nárůst pracující chudoby – podívejte se, jaká je u nás ve srovnání se zahraničním minimální mzda. To je ostudné, ale bohužel to reflektuje to, že ČR je ekonomická kolonie a tak má nad sebou tlak „matek“. Kdyby dominovaly české národní struktury, byla by situace jiná.
Na straně výdajů jsou často neuvěřitelné nájmy, které jen odrážejí to, že v ČR neexistuje sociální bydlení a pak se deformuje odporným kšeftem s chudobou na tzv. ubytovnách. Pak léková politika a samozřejmě to, že snížená sazba DPH nám v posledních letech šla z 5 % na 15 %! To je jedna z nejvyšších snížených sazeb v Evropě.
Co byste poradila lidem? Aby více utráceli, nebo se spíše jistili na „horší časy“?
Můžu radit, co budu chtít – když ekonomické fundamenty (úspory, mzdy) se nevyvíjejí dobře, tak není prostě z čeho utrácet. Poradila bych jim, aby se pokusili vytvářet sítě, komunity, družstva, ve kterých se naučí spolupracovat a ekonomicky a sociálně si pomáhat.
