Jaroslav Ungerman
16. 1. 2014 a2larm
Zejména proto, že díky němu vidíme souvislosti vývoje ve světové ekonomice a – jak jinak – i ve světové politice. Jinými slovy: ukazuje, co nás nejspíše čeká a nemine.
„Zřejmě bude muset dojít k jistému přerozdělení světové spotřeby. Svět se nevyhnutelně blíží k období, kdy bude o ropu nouze a rostoucí ekonomiky budou chtít získat větší podíl na zdrojích.“
Vývoj v posledních deseti letech jasně ukazuje, v jak převratné době žijeme a jaké mohou být důsledky. Je to tím zajímavější, že vyspělý svět prochází hlubokou hospodářskou krizí a zatím se mu nedaří najít cestu ven. To je velmi dobře vidět, když si srovnáme prognózy o vývoji v Evropské unii a dalších významných zemích. Všechny dnes hovoří o tom, že oživení ekonomiky vyspělých zemí se v tomto roce ještě neprojeví a naděje se tak odkládají do dalších let. Není to poprvé, kdy se všichni těší na příští rok, až konečně budeme moci ohlásit překonání krize. Myslím však, že na něco takového si ještě počkáme.
Kdo teď sníží spotřebu?
Spotřeba energie za posledních deset let celosvětově narostla o třicet procent, což jistě není málo, když si uvědomíme, že vyspělé státy, které vytvářejí většinu světového hrubého domácího produktu, procházely nejméně pět let hospodářskou krizí. Na první pohled to ještě nevypadá tak špatně. Zdá se, že vyspělé ekonomiky, které posledních pět let stagnovaly, svých výsledků dosáhly při snižující se spotřebě energie, tedy energeticky úspornou cestou, jakkoli v úspornosti mají jistě dost velké rezervy. Zásadní je ale jiná věc. Spojené státy, na které ještě před deseti lety připadla asi čtvrtina světové spotřeby energie a byly na čele pomyslného žebříčku, se dostaly na druhé místo za Čínu. Právě Čína dokázala za posledních deset let zvýšit svoji spotřebu více než dvaapůlkrát. Jak vysoká bude světová spotřeba energie za pět let? A navíc jsou tu další rostoucí rozvojové země. Takový vývoj ovšem vyžaduje, aby zbytek světa snížil svoji spotřebu energie.
Je to reálné?
V asijsko-tichomořském regionu, který se už dnes podílí čtyřiceti procenty na světové spotřebě energie, navíc nesporně dojde k dalšímu nárůstu. Hlavní toky zboží a surovin mají v tak velkém systému, jakým je světová ekonomika, ohromnou setrvačnost. Pokud tedy do daného regionu proudí stále víc energetických zdrojů, ani v nejbližších letech se na tom pravděpodobně nic nezmění. Procesy, které dnes pozorujeme, mají trvalejší charakter a předurčují vývoj na dalších pět až deset let. Je tedy zřejmé, kam se přesouvá těžiště světové ekonomiky a kde se zřejmě budou v příštích desetiletích odehrávat nejrůznější mocenské či velmocenské půtky.
Mnohé napovídá i vývoj dvou nejlidnatějších zemí – Číny a Indie. Mají jiné přírodní i společenské podmínky, historickou zkušenost a společenské vědomí. Přestože před čtyřiceti nebo padesáti lety začínaly skoro ze stejného základu, dnes se diametrálně liší. Není to tím, že čínský státní kapitalismus vedený jednou politickou stranou je pro danou etapu vývoje ekonomicky daleko vhodnější a úspěšnější než liberálnější indický model s několika politickými stranami?
Jak vysoká bude světová spotřeba energie za pět let?
Vyspělý plyn a rozvojové uhlí
Nejdůležitější energetické suroviny dneška jsou uhlí, zemní plyn a ropa. Otázkou je, jak si je jednotlivé regiony přerozdělí. Ve spotřebě zemního plynu mají zatím dominantní postavení vyspělé země. Už proto, že jeho těžba vyžaduje rozsáhlou infrastrukturu, a také proto, že vyspělé země jsou na severu, kde jsou jiné klimatické podmínky. Například Indie, která nemá významnější zásoby plynu, dosahuje při stokrát větším počtu obyvatel jen asi sedminásobku spotřeby České republiky. I tak je ale patrné, že hlad rychle rostoucí Číny žene spotřebu zemního plynu rychle nahoru. A to se časem promítne do cen.
Hlavním nositelem energie v méně vyspělých zemích je uhlí. Zatímco vyspělé země mluví o nutnosti snižovat emise oxidu uhlíku, ty méně vyspělé emisní zátěž zvyšují. Těžko však po nich můžeme chtít něco jiného. V zemích asijsko-tichooceánského regionu se spotřeba uhlí jen za posledních deset let zdvojnásobila, Čína svoji spotřebu za deset let zvýšila dvaapůlkrát a pohlcuje bezmála polovinu světové spotřeby. Jak potom vypadá její životní prostředí, je víc než jasné. Naopak Evropská unie spotřebu uhlí snižuje a USA ještě výrazněji – tam se projevil důsledek příchodu břidlicového zemního plynu a vývozu amerického uhlí na světové trhy. Pro pochopení budoucnosti je nicméně klíčová spotřeba ropy – ať už jde o pohyb na trhu s energiemi nebo o politiku. Žádná jiná surovina nemá dnes ve světě takovou váhu. A to může mít pro nás všechny dalekosáhlé následky.
Pro pochopení budoucnosti je klíčová spotřeba ropy
Ropný zlom
Spotřeba ropy pomalu, ale jistě roste. Římský klub ještě počátkem sedmdesátých let tvrdil, že její těžba začne brzy klesat, protože zásoby jsou velmi omezené. A zatím těžba ropy vzrostla do dříve nepředstavitelných rozměrů. Snad se období ropného zlomu skutečně blíží – pomalý vzestup její spotřeby v posledních letech by to naznačoval. Ale může to být efekt hospodářské krize. Jisté je, že pokud ropný zlom nastane, začne období skutečné nouze. To může být v příštích deseti letech.
Země asijsko-tichooceánského regionu se na celkové spotřebě ropy podílejí jednou třetinou. Takový vývoj byl ovšem možný jen proto, že ve vyspělých zemích spotřeba ropy klesala. Za deset let však čínská spotřeba bezmála na dvojnásobku a za dalších pět let již bude na úrovni současné spotřeby ropy v Evropské unii. Jak v té době bude vypadat světový ropný trh? A jaké budou ceny? Pravděpodobně bude třeba přejít k těžbě na nových nalezištích v horších podmínkách. Tedy zejména v Arktidě. Hlavní problém přesto nespočívá v samotném přírůstku těžby, nýbrž v dalším navyšování spotřeby. A tady už mnoho důvodů k optimismu není. Zřejmě bude muset dojít k jistému přerozdělení světové spotřeby. Svět se nevyhnutelně blíží k období, kdy bude o ropu nouze a rostoucí ekonomiky budou chtít získat větší podíl na zdrojích. V tom vidím zárodek budoucích konfliktů.
Tyto i další tendence ukazují, co všechno nám uniká, když se zabýváme jen krátkodobou perspektivou. Teprve dlouhodobé trendy ve spotřebě energie i dalších surovin nám – přinejmenším myšlenkově – pomáhají připravit se na novou situaci. A ta bude bohužel téměř s jistotou probíhat ve znamení střetů o energetické zdroje. Bohužel nejen čeští politici nedokážou zaostřit do dálky.
