Václav Danda
27. 1 2014 osud.cz
Když jsme na začátku prosince psali o tom, že na Ukrajinu míří polovojenské formace s více než jen „ideovým požehnáním“ EU a Spojených států, které se mají pokusit vyvolat státní převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi a vládě, zdálo se to mnohým přehnané.
Dnes na konci ledna, kdy zpravodajská operace přechází do závěrečné fáze, mrzne mnohým blahovolný úsměv na rtech. Hra s ohněm, kdovíkolikátá repríza podobného scénáře („arabské jaro“ a spol.), se však tentokrát odehrává na evropském kontinentě, v blízkosti ruských – ale i našich – hranic. Její následky proto mohou být nedozírné.
Když jsme na začátku prosince psali o tom, že na Ukrajinu míří polovojenské formace s více než jen „ideovým požehnáním“ EU a Spojených států, které se mají pokusit vyvolat státní převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi a vládě, zdálo se to mnohým přehnané. Dnes na konci ledna, kdy zpravodajská operace přechází do závěrečné fáze, mrzne mnohým blahovolný úsměv na rtech. Hra s ohněm, kdovíkolikátá repríza podobného scénáře („arabské jaro“ a spol.), se však tentokrát odehrává na evropském kontinentě, v blízkosti ruských – ale i našich – hranic. Její následky proto mohou být nedozírné.
Brána k Rusku
Ukrajina s ruskou Černomořskou flotilou kotvící na Krymu je branou k Rusku. Země, která nečekaně rychle překonala svou sovětskou minulost a pod Putinovým vedením je opět velmocí, znervózňuje revoluční elity Nového světového řádu stále více. Dává totiž jasně najevo, že nehodlá přijmout diktát rozkladu tradičních hodnot – a tím celé společnosti. Přímý atak není možný, proto se zatím vede válka nepřímo: například přes Sýrii – anebo právě přes Ukrajinu. Proto je třeba zmocnit se vlády nad touto velkou zemí podle známého scénáře, přes vnitřní radikální „opozici“. Od konce listopadu, kdy do Kyjeva dorazili první „polní velitelé“ rekrutovaní také z bývalých zpravodajců amerických a eurounijních tajných služeb a začali s náborem a výcvikem teroristických skupin, je jasné, že vše směřuje k násilnému státnímu převratu.
„Sametová“ verze plánu, spočívající v masívním verbování takzvaných demonstrantů na Majdan („honorář“ se podle různých zdrojů pohyboval kolem 60 až 100 euro za osobu a den), zjevně zkrachovala. Kyjevanů bylo na náměstí čím dál méně. Z různých důvodů o tento druh zaměstnání postupně ztráceli zájem. Proto „agentury“ musely přivážet stále více autobusy dosud „nezhýčkané“ sociálně slabé „demonstranty“ ze širokého okolí. Také mimořádně dobře zaplacené kriminální gangy se staly „protestující opozicí“. Možnost poprat se s policií, a udržovat tak zdání lidového odporu proti ukrajinské vládě a prezidentovi jim nikdy není proti mysli. Kompars sice drahý, ale pro západní tiskové agentury a televizní štáby absolutně nezbytný. Jen občas dojde k „výpadku“, jako když v ČT přímý účastník prozradil, že kromě náměstí a jedné blízké ulice běží v Kyjevě normální život. Už jsme tohoto „zpravodaje“ v jinak nekonečných opakování těchže záběrů na obrazovce nespatřili.
Plán B
Samostatnou kapitolu tvoří naše pohaslé revoluční hvězdy Karel Schwarzenberg a Michael Kocáb a spol. včetně Macháčkova „srandabandu“ MIG 21. Ten pak divákům České televize líčil jaká nádhera je být v těchto dnech na Majdanu a že je mu líto, že tu atmosféru pohody a revolučního nadšení nezažíváme také u nás.
Navzdory masívní finanční i osobní soudružské pomoci „havlistů celého světa“, kteří se zase spojili, tentokrát pod heslem „V Kyjevě za Brusel“, nepřinesla však „solidarita“ očekávaný výsledek. Bylo rozhodnuto spustit „Plán B“.
Nejlepší propagační munice je pár mrtvých
Lidí na náměstích stále ubývalo, takže i pro zkušené a na „revoluce“ specializované novinářské guerilly bylo stále obtížnější vykouzlit záběry tak, aby to vyvolávalo alespoň zdání „lidového odporu“. Ve chvíli, kdy se demonstrace scvrkly na pouhých několik komparzistů, rozhodli režiséři v hlubokém zákulisí o změně žánru: Na scénu byly vpuštěny polovojenské oddíly, které měly vyprovokovat za každou cenu krveprolití. To by bylo, aby ta zatracená policie, která do sebe nechá mlátit násadami od lopat a nezasáhne ani v případě „podomácku“ vyráběných plamenometů, nezabila nebo vážně nezranila alespoň jednoho demonstranta. A když ne, tak přinejhorším „lidoví snipeři“ střelí někoho sami. „Revoluční agentury“, které už mají za sebou desítky státních převratů dobře vědí, že nejlepší propagační munice jsou mrtví na ulicích.
Šlo to jak po másle: Zanedlouho po tzv. útocích radikálů jsou hlášeni první mrtví. Vloudila se však chybička, o které se v našich médiích rozhodně nedozvíte: Zjistilo se, že byli zastřeleni zbraněmi, kterými policie nedisponuje. Jedna z obětí potom spadla údajně „nešťastnou náhodou“, z výškové budovy odkud mladík na policii vrhal kamení. Podle zveřejněné expertízy podlehli oba „demonstranti“ střelným zraněním způsobených při střelbě z loveckých zbraní s hladkou hlavní a podomácku vyrobenými náboji. Premiér Nikola Azarov navrhl vytvoření dvoustranné komise, která se bude všestranným vyšetřováním tohoto zločinu zabývat. Je totiž navíc krajně podezřelé, že oba mrtví nejsou Ukrajinci. Jeden je z Kavkazu, druhý z Běloruska.
Horká fáze
V západní části Ukrajiny už dochází k otevřenému teroru, který by netolerovala žádná státní moc nikde na světě – především ne ve Spojených státech. Jsou násilně obsazovány administrativní budovy vládních úřadů a policie – a podobně jako při bolševické revoluci v Rusku přebírá moc samozvaný sovět lidových komisařů. Přesto jsou nadále ukrajinské instituce a demokraticky zvolení představitelé vyzýváni Západem, aby „respektovali lidská práva“. Lépe už to snad vyjádřit ani nelze.
Cynický scénář je jako vždy jednoduchý: Pokud se nepodaří ovládnout celou Ukrajinu, je třeba vyvolat krvavou občanskou válku a vraždit představitele legálně zvolené státní správy. Pak udělat „mírovou konferenci“, kde se politickým nátlakem dotvoří, co se nepodařilo zbraněmi. Stejné představení se stejnými rockefellerovskými režiséry, byl naposledy použit v Sýrii. A pro velký úspěch se cirkus přesunul o kus dál. Má jedno velké riziko: Nikdo neví, kdy z „lokální show“ přeskočí jiskra a konflikt se rozšíří a stane se „neřiditelný“. Co by se dělo pak, raději nedomýšlet.
Mezinárodní revolucionáři kráčejí na Ukrajině po velmi tenkém ledě. Pokud se proboří, záplava nemine ani nás.
