Vladinir Nesterov
29. 1. 2014 zdroj zde
Ukrajinu ovanul morový dech „arabského jara“. Výtržnictví a revoluční banditismus v ulicích Kyjeva, Poltavy, Čerkasse, Ivano-Frankovska, Černovcova a dalších měst je západními médii líčeno jako „projev opozice“ a „národní protest“.
Tak zvaná evropská veřejnost je plně odhodlaná dosáhnout svého. Podle odzkoušené technologie podněcování k pouličním vzpourám se rozjely aktivity s cílem svrhnout vládu. A pokud bude vládě chybět rozhodnost použít tvrdou ruku k zaražení započavšího šíření zlověstného chaosu, následky budou tragické…
Nová periferie pro novou zónu
Před časem, v rámci projektu rozdělení světa na dvě zóny „volného obchodu“ – transatlantickou a transpacifickou – vymysleli ve Washingtonu novou řadu „barevných revolucí“. Především proto, aby zvětšili hranice ovládané světové periferie.
Již v r. 2007 prosákly do tisku zprávy o amerických plánech na překreslení mapy severní Afriky a Blízkého východu. V těch se přímo uvádělo, že ovladatelnost tohoto regionu závisí na úspěšné „změně režimu“ v Libyi, Alžíru a Maroku. Na většině jejich území se navrhovalo vytvořit stát Berberů, spolu s ministátečkem Núbie, odkrojeným z Egypta, a ministáteček Polisario.
Někde to nevyšlo, jako v Maroku, kde úřady prozíravě hodily „kost“ místním vůdcům ve formě nové ústavy, nebo v Alžíru, kde armáda včas zjednala pořádek. A někde se to podařilo zcela, jako v Libyi a Tunisu. Někde se zdravé síly společnosti včas zkonsolidovaly a situaci zvrátily, jako v Egyptě. Někde se podařilo uvrhnout zemi do krvavého puče, jako v Sýrii.
Libye „před“ a „po“
Nedávno vůdce strany „Udar“, Vitalij Kličko, při vystoupení na „euromajdanu“ před davem protestujících, kteří zapálili Kyjev a kteří byli svezeni z Haliče, otevřeně sdělil, že Viktora Janukoviče může potkat osud Muammara Kaddáfího. Vitalij Kličko možná ani netuší, jak žila Libye za Kaddáfího, tak to připomeneme.
V r. 2010 měla tato země nejvyšší životní úroveň v Africe. GDP na hlavu přesahoval 14,000 dolarů (téměř dvakrát tolik, co na Ukrajině). Průměrný plat činil 1,050 dolarů. A protože polovina příjmů z vývozu ropy šla obyvatelstvu, dostával k tomuto platu každý pracující ještě 500 dolarů. Na stejném základě byl postaven široký systém podpor různým vrstvám obyvatel. Mateřská – 7,000 dolarů. Příspěvek mladým na bydlení – 64,000 dolarů. Podpora začínajícím zemědělcům – 20,000 dolarů. Podpora v nezaměstnanosti – 730 dolarů měsíčně. Elektřina byla obyvatelstvu dodávána zdarma. N ájemné neexistovalo. Půjčky banky poskytovaly bezúročně. Litr benzínu stál 14 centů. Zdravotní péče a vzdělání byly bezplatné. Průměrná délka dožití byla 74 let. Míra gramotnosti činila 89%.
A k tomu ještě Muammar Kaddáfí vybudoval „osmý div světa“ – v Libyi byla vybudována velká umělá řeka. Systémem potrubí proudilo na sever země denně z podzemních jezer Sahary 5 milionů metrů krychlových vody. Metr krychlový vody stál 35 centů. Dokud tato řeka neexistovala, prodávali Evropané Libyi vodu za 3,75 dolarů za metr krychlový.
A jak vypadá Libye poté, co Američané a jejich spojenci z NATO přinesli této zemi „svobodu“ a „demokracii“? Dnes je to na kusy rozparcelované území zachvácené válkami, které mezi sebou vedou různé bandy. De facto došlo k rozpadu země. Jižní kmeny se přestaly podřizovat centru. Co se tam děje, kdo na koho střílí nebo kolik lidí vraždí nikdo pořádně neví.
V hlavním městě Libye unáší ministry (jednou unesli i premiéra). Obsazují se letiště a vojenské základny. Vraždí se vysocí činitelé a cizinci. Ti, kterým se doma nic nakrást nepovedlo, odešli provozovat banditismus do sousedních zemí. Nyní Francouzi, jedni z iniciátorů intervence v Libyi, válčí s ozbrojenými loupežníky v Mali a ve Středoafrické republice. Umírají francouzští vojáci.
Ekonomika Libye je totálně rozvrácená. Těžba ropy poklesla z 1,5 milionu barelů za den na 250,000. Země, která ještě nedávno produkovala 12% světové ropy, je nyní nucena dovážet naftu a mazut.
Sova Minervy nad Egyptem
Filosof Hegel poznamenal, že „sova Minervy vylétá až s příchodem soumraku“, čímž myslel, že lidstvo je vždy pozadu s chápáním událostí světového významu. Na to si člověk vždy vzpomene, když přemýšlí o událostech v Egyptě. Mě se poštěstilo být svědkem jak pádu režimu Hosni Mubaraka, tak chopení se moci Muslimským bratrstvem, tak svržení tohoto islámského režimu „vojenskou národní revolucí“, v čele s generálem al Sisim, který tvrdě potlačil pouliční odboj a vydává se za následníka velkých tradic Gamala Abdeala Nassera. Nyní má tento generál 100% jistotu &ua cute;spěchu v nadcházejících prezidentských volbách.
Za Nassera se učili všichni. Za Mubaraka, který nastolil liberální ekonomiku, se situace změnila. Oficiálně je v zemi 30% negramotných. Egyptští sociologové tvrdí, že je to nejméně polovina populace, ne-li více.
Podařilo se mi setkat se s lidmi, a nebylo jich málo, kterým při vzpomínkách na události na náměstí Tahrir v Káhiře zahořely oči a začali vykřikovat, jak „celý egyptský národ v jedné vlně povstal proti diktatuře“. Zrovna jako účastníci kyjevského Majdanu. Stejně jako v Kyjevě i káhirské revolucionáře na náměstí nejen napájeli a krmili, ale také je oblékali a platili. Podle egyptských měřítek je to docela slušné. Jak se říká, každá revoluce něco stojí.
Mrtvol na Tahrir bylo tolik, že je nestačili odvážet. A tak ležely naštosované, obložené velkými kusy ledu z městské mrazírny. Led tál a rozlévala se voda s krví. Tuto směs lízali toulaví psi.
Nad tím vším kroužila hejna much.
Asi po půl roce už oči lidem nežhnuly. Život „po revoluci“ byl horší. Mnohé podniky byly zavřeny. V jižních a západních provinciích, kde v létě 2011 začal hladomor, byl stát nucen urychleně přistoupit k „sociálním plackám“ – za jednu egyptskou libru vydávali 20 chlebových placek. Pokud by tato pomoc byla adresná, patrně by mnohým potřebným pomohla. Ale v zemi nejsou ani seznamy voličů, ani seznamy chudých. Placky se prodávaly všem, vznikaly kilometrové fronty…
Na revoluci tvrdě doplatil i turistický sektor. Počet turistů pokles téměř o 40%. Za Hosniho Mubaraka byl turistický ruch zodpovědný nejen za 11,5% GDP země, ale zajišťoval práci zhruba 14% práceschopného obyvatelstva. Po převratu jen Hurgadu opustilo asi 100,000 lidí, kteří přišli o práci v hotelech. V přelidněných a vyhládlých vesnicích jižního Egypta se z jejich příchodu nijak neradovali. Nepřímo utrpěli škody i majitelé a pracovníci četných restaurací, kaváren a obchodů, průvodci, řidiči autobusů a taxikáři; výroba suvenýrů, oblečení, výrobků z kůže atd. poklesla rovněž.
Páru ze „sociálního kotle“ vypouštěli obvyklým způsobem – poštvávali muslimské Araby na křesťanské kopty. Kopty okrádali, bili, vraždili, znásilňovali, jejich kostely vypalovali. „Mezinárodní společenství“ nic z toho nevidělo, stejně jako nevidí, co se dnes děje v Kyjevě. Bandy „majdanovců“ mlátí kolemjdoucí, honosí se odporným antisemitismem, vloupávají se do bytů. Na západě to považují za projev opozice na obranu „evropských hodnot“.
Generál al Sisi zachránil Egypt před totálním krachem a rozkladem doslova na poslední chvíli. Nicméně islamisté nikam nezmizeli. Odešli do podzemí a za vyživování ze zahraničí přistoupili k taktice teroru a zastrašování. I na kyjevském „euromajdanu“ prohlašují, že jsou připraveni na boj v ilegalitě…
