Ivan David
6. 1. 2014
Duchovní, „veřejnoprávní“ propaganda a následně nemálo naivních občanů tvrdí, že církev nutně potřebuje nemovitosti a další miliardy ku konání dobra. Jiní soudí, že je potřebuje ku zvýšení blahobytu rostoucího počtu duchovních a posílení politického vlivu. Obojí je pravda.
Církev pracuje od nepaměti s prostou psychologií, s pocitem vděčnosti, pocitem závislosti, se strachem protivit se silnějším, se strachem z bídy, potřebou sounáležitosti a společenského uznání, potřeby zbavení se pocitu viny odpuštěním, atd., atd.
Rád bych zdůraznil že nemám nic proti víře, ostatně bez víry žít nelze, jak jsem napsal zde.
Nemám nic proti věřícím, nic proti církvi, pokud se nechová asociálně.
To vše právě proto, že jsem také věřící. Věřím v lidskou svobodu ovšem spojenou s odpovědností ke komunitě.Věřím, že je správné se protivit zotročování. Z toho důvodu jsem proti církevnímu daru, jímž minulá vláda darovala ukradené a příští vláda, zdá se, s tím nehodlá nic dělat.
Církevní konání dobra je tradičně dvojího druhu.
Zaprvé jde o poskytování vzdělání a indoktrinace (těžko najít hranice jednoho proti druhému), kdy učitelé v sutaně i bez ní poskytují i chudým dětem prakticky užitečné informace a návod k myšlení a také utužují náboženskou víru, neboť výklad jevů a skutečné přesvědčení zbavuje úzkosti a nejistoty ve složitém světě. Hlavním článkem víry je přijetí řádu světa, v němž vládnou ti, kteří jsou víře příznivě nakloněni.
Zadruhé jde charitu, o poskytování sociální podpory, polévky pro chudé, oblečení pro nuzné, přístřeší chránící před nepohodou. Důležité je, že charitativní péče se poskytuje výběrově, není na ni zákonný ani morální nárok, poskytovat ji není ničí povinností.
Takzvané církevní školy, církevní nemocnice atd. jsou v ČR financovány z veřejných fondů, nepocházejí ze sbírek věřících. Církev nic svého nedaruje, bere a přerozděluje.
Dobro závislé na bídě
Aby mělo smysl poskytovat dobro, musí je někdo potřebovat. Musejí existovat lidé, kteří si dobro nemohou opatřit sami neboť jsou slabí a chudí a neexistuje jiná schůdná cesta, jak získat dobro z jiných zdrojů.
Neoliberální ideologie uplatňovaná v praxi nejprve shazuje chudé do sociální sítě, pak do ní dělá díry omezováním sociálních výdajů a vytváří chudé ze střední třídy. Kromě toho narušuje sociální kohezi podporou individualismu znevýhodněním kooperace mezi lidmi, která vede k vytváření jednočlenných domácností a dvoučlenných rodin s chabou neformální oporou, likviduje příležitosti k zaměstnání a uplatnění. Vytvářením bídy připravuje půdu pro charitu a snaží se aby lidé zapomněli na dostupné veřejné služby, na které měli nárok, na vícečlenné rodiny se vzájemnou oporou, na dostupné smysluplné volnočasové vyžití, atd.
To je terén připravený pro církevní dobro. Církev rozdává to, co by lidé nepotřebovali, kdyby nebyli okradeni, poníženi a izolováni. Opuštění jsou vděčni za poskytnutí kolektivní sounáležitosti nebo aspoň iluzivního dojmu vzájemné opory v lůně bohaté organizace, slabí za podepření, hladoví za polévku, chudí za „bezplatné“ vzdělání. Na to vše ale není nárok, je třeba si pro to přijít, být přítulný, poprosit, nakonec se stát dobrým věřícím a zapomenout na společnost, kde jeho předkové vydobyli, že měl nárok a mohl si stěžovat. Mlčel a i nadále bude muset být zticha a být vděčný.
Div-li, že pět chlebů a dvě rybice
nasytily lidstva tisíce:
vždyť pak podnes tyto divy
tolik černých pánů živí. (Karel Havlíček Borovský, 1845)
Kam to směřuje
Vrací se spojení oltáře a trůnu. Oltář je stejný, na viditelném trůnu sedí jen sluhové skutečných pánů, neoliberální pravice nebo neoliberální levice (zde), případně neoliberální koalice.
Neoliberalismus vytváří podmínky pro uplatnění církevního dobra a prostor nenaplněných potřeb a proto podporuje církve. Církve na oplátku podporují neoliberalismus v jeho vytváření závislosti a tedy potlačování svobody. Církevní dar proto logicky protlačili „dobří křesťané“ Kalousek a Nečas a mnozí další aktivně za tichého přihlížení politiků zaštiťujících se hesly o svobodě, solidaritě a sociálním státu.
Nevracíme se do devatenáctého století, ale do 18. století – před osvícenství a J. J. Rouseaua.
Osvícenství usilovalo o osvobození člověka i v rámci monarchií. Celé generace budovaly dostupné služby a organizaci společnosti, v níž nárok na stále dostupnější veřejné služby byl samozřejmostí. Miliardáři potřebují miliardy, aby zůstali tím, čím jsou, nepotřebují lidi a nemají pocit odpovědnosti ke společnosti, což zakrývají charitou jako feudálové, když nechali do davů rozhazovat drobné. Neoliberalismus, který po dvou stech letech od osvícenství vede lidi k zotročení a bídě a církev, která korumpuje chudé charitou, jsou dvěma stranami téže mince. Společnost není bohatá tím, že rodiny mohou celé dny objíždět regály se spoustou zboží, aby nalezli nejpřijatelnější slevu. Stav společnosti nelze zlehčovat, že jde o „blbou náladu“. Budeme-li jen přihlížet, je rozvrat společnosti neodvratný.
