27. 1. 2014 zdroj zde
Tradičně jsou za nepřátele kapitalistického systému považováni komunisté, socialisté, odboráři, početné skupiny sociálně slabých považované těmi úspěšnějšími za “socky” parazitující na státu a mezinárodní teroristé. Osobně považuji takovéto vymezení pro aktuální současnost za nedostačující.
Domnělí nepřátelé
Komunisté v jejich dnešní podobě nepředstavují pro kapitalistický systém žádnou vážnější hrozbu. Po rozpadu socialistického bloku se sice nepodíleli na zavádění současného (neo)liberálního systému (ani k tomu neměli jako ostrakizovaný politický směr příležitost) uchýlili se však víceméně k pasivní rezistenci v parlamentní žvanírně. Aktivně neusilují o systémovou alternativu ani o významnou systémovou transformaci. Jsou jenom slabounkým odvarem prvorepublikových komunistů, kteří aktivně usilovali o posílení pracovních a sociálních práv méně majetného obyvatelstva, zejména lidí živících se vlastní prací.
Vcelku to samé by se dalo říct o sociálních demokratech a odborech (jejich bossech), které systém tradičně zpacifikoval politickou korupcí – udělal z nich svojé poslušné sluhy výměnou za zajištěnou budoucnost a lukrativní místa pro jejich politické špičky.
Společenská většina sociálně slabých je úspěšně manipulována korporátním mainstreamem a “veřejnoprávními” posluhovačkami reklamních sponzorů, atomizována a stavěna zájmově proti sobě, aby se nedejbůh, nezačala pídit po skutečných příčinách a možných řešeních své svízelné sociální a ekonomické situace, politicky sjednocovat a aktivně usilovat o změnu. Ve své současné atomizované podobě nepředstavuje vážnější hrozbu fungování ani bezpečnosti systému. Zde bych ještě podotknul, že početný nárůst sociálně slabé vrstvy natahující ruce k sociálním záchranným systémům není příčinou obtíží kapitalistického systému, ale právě naopak, je to důsledek sebezničujících procesů, které v systému (jak se pokusím popsat dále) ustavičně probíhají.
Tzv. mezinárodní teroristé by bez pomoci západních zpravodajských služeb, mezinárodních (i západních) sponzorů, dodávek zbraní ze západních zbrojovek prakticky živořili jako bezvýznamný jev na periferii společenského dění. Byli účelově vytvořeni a živeni jako další “věčný” nepřítel kapitalismu po pádu socialistického bloku. Spolu s komunisty slouží mezinárodnímu kapitálu jako užitečný hromosvod k odvádění pozornosti od vnitřních problémů systému, na který se tyto dají různými manipulacemi svádět.
Skuteční nepřátelé
Skutečnými nepřáteli kapitalistického systému, kteří trvale sypou písek do jeho soukolí a ohrožují systémovou bezpečnost a stabilitu, jsou dle mého mínění paradoxně a překvapivě dnes sami kapitalisté a jejich (neo)liberální ideologie. V čem tkví věcná a logická opora takového tvrzení:
1) Soukromý kapitál vytváří a drží ve svých rukou většinu (uvádí se až kolem 96 %) světové měny. Nikoliv tedy “nezávislé” centrální banky států, ale soukromý kapitál. O”nezávislosti” centrálních bank (viz Fed) by se dalo také s úspěchem pochybovat. Měnový systém založený na hnací síle úroku a z něj plynoucího exponenciálně rostoucího dluhu požírajícího v konečném stadiu státy a celý systém je od svého počátku konstruován jako velké Ponziho schéma, které se jednou musí zřítit. Věčný růst uspokojující exponenciálně rostoucí potřeby obsluhy dluhu v systému permanentně spějícímu k hluboké systémové krizi není možný. Koneckonců v obecné rovině je limitován rozsahem planetárních zdrojů. V takto koncipovaném systému, kde exponenciálně rostoucí dluh musí nutně být sanován exponenciálně rostoucí výrobou a spotřebou, i kdyby byl schopen ideálně fungovat, vedl by k vyčerpání planetárních zdrojů v průběhu několika málo generací. Více na toto téma tento film s českými titulky, anebo články od autorů Lietaera, Rowbothama a M. Kennedyové zveřejněné v sekci Ekonómia-peniaze na Paradigma.sk.
2) Dalším jevem podkopávajícím kapitalistický systém jsou světové burzy – stačí připomenout, kam přivedl svět velký krach na Wall Street ve třicátých letech – (viz opakující se burzovní krize), kde velcí institucionální investoři – insideři (není zajisté překvapením, že k nim patří filiálky obřích finančních institucí) pomocí cílených manipulací účelově vyhánějí ceny některých komodit, které pak “propíchnou” a nechají splasknout. Výsledkem jsou miliony a desítky milionů podvedených lidí, kteří přišli o bydlení, penzijní zajištění na stáří, důvěřivců, kteří přišli o životní úspory do “stoprocentně” bezpečných cenných papírů (s ratingem AAA) a pod..
3) Dalšími jevy, kterým sami kapitalisté podkopávají jimi vytvořený a jim sloužící systém, jsou přelévání výrob do konkurenčních “rájů” s minimálními ekologickými a pracovními standardy, kde je pracovní síla zotročována téměř na úroveň tažného báňského zvířete, a zavádění technických inovací zvyšujících produktivitu práce, snižujících výrobní náklady, zvyšující zisky kapitálových investorů a vytěsňující živou pracovní sílu z výrobního procesu. V honbě o konkurenční přežití a maximalizaci zisků kapitál decimuje početnou lidskou masu v mateřských zemích, dramaticky snižuje její koupěschopnost, činí ji odkázanou na sociální systémy a vytváří naproti tomu bezprávnou nekoupěschopnou početně mnohem menší a více vykořisťovanou masu v konkurenčních zemích, se kterými jsou pak nuceny původní mateřské státy kapitálu konkurenčně “závodit ke dnu”. Tento proces jsem se pokusil postihnout v článku “Zjednodušený příklad“.
4) Dalším jevem, kterým kapitál rozkládá a podkopává vlastní systém, je daňová “optimalizace” formou tzv. vnitrofiremních účetních operací multinacionálních firem a vyvádění zisků do offshorových “rájů”. Kapitalisté, kteří vyžadují pro své podnikatelské aktivity bezpečnost a perfektní infrastrukturu, vzdělanou pracovní sílu apod., se snaží maximálně vyvázat ze svého spolupodílu na jejich budování a udržování. Naopak vyžadují daňové prázdniny, státní dotace a nejrůznější privilegia pro své podnikání. Dokonce to došlo tak daleko, že skrze zákony, které jsou jim šity servisní “zasponzorovanou” politickou elitou na míru, legalizují velkou korupci (obří státní zakázky za nadstandardních podmínek) pro své podnikání, přičemž konkurenční drobnou korupci se naoko snaží v rámci “boje s korupcí” kriminalizovat. V praxi dochází k tomu, že velký kapitál (oligarchové, korporace, multinacionály), je od daňového břemene oprošťován, čerpá výhody daňového systému a státních služeb a finanční břemeno postupně přenáší na ostatní plátce, které ovšem jeho další aktivity – trvalá plíživá inflace a následné vlny zdražování díky systému úroků a narůstajících dluhů, zvyšování “konkurenceschopnosti” = závodů ke dnu – propouštění, organizační restrukturalizace firem, praskání nejrůznějších ekonomických bublin, legalizovaná korupce atd. – zbídačují.
5) Dalším jevem, který pokládám za zhoubný pro kapitalistický systém, je pro systém kontraproduktivní (neo)liberální ideologie všeřešící tržní samoregulace s omezeným vměšováním slabého státu. Slabinou této dogmatické ideologie jsou procesy, které dnes a denně vyvracejí v praxi její platnost. Kapitál bez regulací a omezení zákonité míří skrze rostoucí koncentraci do stadia monopolů a mezinárodních diktátorských kartelů.
Kapitál bez regulací, jak bylo popsáno výše, se přelévá z mateřských zemí do konkurenčních “rájů”, čímž decimuje jak původní mateřské státy, tak jejich obyvatelstvo, včetně podnikatelské konkurence a sráží cenu práce. Kapitál bez omezení tuneluje místní státy, vyvádí z nich prostředky, vyhýbá se daním a přenáší daňové břemeno na méně majetné. Důsledky jeho činnosti omezují prostředky státu na infrastrukturní projekty (přičemž modernizovat se kvůli rostoucí konkurenci v nákladových rájích ustavičně musí – “kdo nemodernizoval a chvíli stál, již stojí opodál”), zvyšují nezaměstnanost, snižují sociální soudržnost, zvyšují potřeby států v oblasti prostředků na sociální oblast. Nutí stát k privatizacím veřejných služeb, čímž je vzdalují občanům, kteří jsou nuceni si je předplácet a ještě doplácet, nutí státy ke škrtům a propouštění, čímž dále zvyšují ekonomickou zátěž. Tyto rostoucí potřeby nutí státy brát si stále další půjčky, emitovat a prodávat dluhopisy, které skupují ti, kteří jako původci mají na svědomí prekérní ekonomickou situaci. Tím podvracejí stát a zadlužují příští generace. Z této praxe je názorně vidět, že požadavek deregulace, slabého státu a víra v samoregulační schopnost kapitálu jsou ve své podstatě kontraproduktivní. Zde bych ještě vzpomněl škodlivý vliv deregulace na oblast nekontrolovaných prodejů závadných potravin, léků, nekontrolovaného prodeje zbraní, včetně ZHN, prodeje drog, obchodu s “lidským masem” (viz nedávná aféra s prodejem pančovaného lihu)…
Proč skuteční nepřátelé vytvářejí domnělé nepřátele
Ještě bych se chtěl zmínit o jedné věci. Své dočasné nepřátele – komunisty, nacisty, mezinárodní teroristy etc. – si kapitál vědomě vytváří sám. Má pro to dva důvody:
1) Je to důsledek jeho vnitřních problémů, které vytvářejí podhoubí pro vznik alternativ, sociálního napětí a pod.
2) Na počátku je třeba vždy vidět zištný zájem určitých vlivných kapitálových skupin. V případě vývozu bolševické revoluce do Ruska – viz investice německého kapitálu s očekáváním následného ukončení ruských aktivit v 1. světové válce – aby se zvýšil předpoklad vítězství Trojspolku ve válce, s tím, že pak se problém s bolševiky nějak podaří vyřešit. V případě “Výmarského” Německa, kdy hrozila v Německu díky hyperinflaci a válečným reparacím sociální revoluce, financoval mezinárodní kapitál nástup nacistů k moci, vnitřní kapitál Hitlerovi umetl cestu v parlamentu. Pak, když se ukázalo, že nový fenomén nacistů jde v rámci nacionálního šovinismu do extrému a hrozí si podrobit veškerý kapitál pod moc “nadlidí” (viz Francie, válka o Británii, plány na další expanzi po porážce SSSR) byl dokonce mezinárodní kapitál schopen se dočasně účelově spojit se Stalinovým SSSR. Podobné je to s fenoménem mezinárodního terorismu v jeho dnešní podobě. Jeho základy položil mezinárodní kapitál již v období sovětské války v Afghánistánu. Síť agenturních spolupracovníků západních zpravodajských centrál dostala veškerou myslitelnou metodickou, výcvikovou, výzbrojní a finanční pomoc a stala se páteří pozdějšího účelového využití v Kosovu, Libyi, Čečně, Sýrii… I tohoto nepřítele si západní kapitál vytvořil a hýčkal sám, aby s ním posléze střídavě válčil i pragmaticky podporoval a využíval.
Závěr
Osobně se domnívám, že prasknutí velkého Ponziho schématu je neodvratné. Velkou otázkou je načasování “velkého ekonomického” tresku. Podle procesů – PNAC, plíživé zavádění korporátní totality, vytváření transatlantické korporátní superunie – soudím, že vlivné korporátní think-tanky nezahálejí a snaží se zoufale hledat cesty, jak zmírnit důsledky příštího krachu pro kapitálovou vlastnickou suprelitu. Podle mého mínění v době, kdy se zřítí ekonomika prvního velkého západního státu, anebo klekne první velká virtuální megabanka, dojde k řetězovému kolapsu celého systému. V tom období se zřítí státy a jejich obslužné mechanismy. Hyperinflace způsobí, že lidé nebudou mít na nájmy, energie, teplo, potraviny, vodu… Státní úředníci nedostanou platy, otázkou je, na jakou stranu se v takovéto situaci postaví policisté a armáda, potažmo širší servisní elita. Komu připíší vinu, koho budou medializovat jako potenciálního záchrance…
