Jakub Horňáček
19. 1. 2014 a2larm.cz
V pátek 17. ledna grémium ČSSD rozhodlo, že její kandidátku do Evropského parlamentu povede sociolog Jan Keller. Ze strany sociální demokracie se jedná o jednoznačně zdařilý tah.
Do čela kandidátky se jí tak pravděpodobně podaří dostat výraznou tvář levice, která je sice této straně blízká, ale nebojí se vyjadřovat i silné (a často opodstatněné) výhrady vůči její politice a funkcionářům.Sociální demokracii se tak zvýšila naděje, že levicoví voliči nezůstanou při volbách doma, jak se stalo v letech 2004 a 2010, a že nedají svůj hlas KSČM či jiným stranám na protest proti rodící se vládní koalici. Vzhledem k tomu, že většina sociálnědemokratických funkcionářů stále považuje Evropský parlament za jakousi druhou ligu, si strana obstarala trumf za vcelku přijatelnou cenu a evropské volby tak pro ni nemusí skončit debaklem, který by znejistil novou vládu.
„Čeští sociální demokraté v evropské politice nevynikají obzvláštním elánem.“
Zatímco motivace ČSSD jsou tedy až průzračně jasné, méně zřejmé zůstávají pohnutky Jana Kellera. Fráze o lidech požadujících, aby „něco dělal“, či o ochraně národních zájmů a zároveň evropské integraci, pronesené pro Deník Referendum, jsou totiž poněkud otřepané.
Co po strategii tří prstů?
Pokud volby dopadnou pro ČSSD příznivě, půjde Keller do Štrasburku v čele delegace dalších čtyř až pěti poslanců a bude reprezentovat zemi, která sice o sobě ráda tvrdí, že je srdcem Evropy, ale od vstupu do Evropské unie si osvojila spíše pozici předposledního zákrutu střevního traktu. A ani čeští sociální demokraté v evropské politice nevynikají obzvláštním elánem. Navíc výsledek evropských voleb zřejmě povede k dalšímu opakování velké koalice mezi sociálními demokraty a konzervativci. Keller tak může být zaparkován do nějakého výboru Evropského parlamentu, kde se bude moci objímat se svými koaličními partnery z Evropské lidové strany (EPP) a vést plamenné proslovy.
Od roku 2010 se stalo mantrou evropské levice tvrzení, že je nutné vytvořit Evropu, jež by byla alternativou současné politiky utahování opasků a škrtů v sociálních právech. K uskutečnění tohoto cíle měla sloužit „taktika tří prstů“, neboli vítězství levicových bloků v parlamentních volbách ve Francii, v Itálii a především v Německu. Jenže s taktikou to dopadlo tak, že socialisté ve Francii zvítězili jen o chlup a po nástupu k moci vedou politiku, za kterou by se nemusela stydět kdejaká pravicová strana, zatímco v Itálii a v Německu tamní levicové strany hrají druhé housle ve velkých koalicích.
Po krachu této taktiky mohla být jedinou reálnou cestou, jak dosáhnout změny kurzu evropských politik, jen hlubší integrace mezi třemi velkými rodinami evropské levice – sociálními demokraty z Evropské socialistické strany (PES), zelenými a postkomunisty z bloku Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (GUE/NGL). Že se nakonec touto cestou nešlo, je chybou všech tří skupin, byť socialisté, jakožto největší strana, mají na tomto nezdaru největší podíl. Jedině silný levicový blok se společným programem a kandidátkou by býval mohl vytvořit protiváhu liberálům a konzervativcům a současně být hrází vůči nárůstu xenofobních a radikálně pravicových sil.
Neschopnost společné akce jednotlivých částí evropské levice ohrožuje celoevropskou demokracii
Unijní bonapartismus
Roztříštěnost evropské levice bude mít za důsledek, že miliony levicových voličů nebudou v Evropském parlamentu zastoupeny, protože v mnoha zemích zelené či radikálně levicové strany nepřekonají národní volební hranice. Současně tato roztříštěnost povede s velkou pravděpodobností k opakování velké koalice, která vládne v Evropském parlamentu od dob první Delorsovi komise, tedy od roku 1984. Neschopnost společné akce jednotlivých částí evropské levice ovšem ohrožuje celoevropskou demokracii. Deficit demokratičnosti Evropské unie totiž mimo jiné spočívá v tom, že více než třicet let je jediná přímo volená evropská instituce vedena velkou koalicí dvou největších bloků a že v parlamentu nevznikají alternativy, které by měly naději na dlouhodobější úspěch. I z tohoto deficitu demokratické alternativy pak čerpají současné xenofobní a euroskeptické strany.
Jedinou odpovědí, kterou dokázala levice na deficit demokracie evropských institucí dát, je prosazení institutu kandidáta na předsedu Evropské komise. Tento institut je však v parlamentu, do nějž se volí v poměrném systému, nesmyslný a zavání bonapartistickým pojetí demokracie, kdy se výkon lidové moci ztotožňuje s volbou leadera. V současném evropském institucionálním systému má vyjádření této preference jen symbolickou hodnotu. Sociální demokracie si vybrala Martina Schulze, který patří k levicovějšímu a proevropsky naladěnému křídlu PES. Schulz se však jako mnoholetý vrcholný funkcionář podílel na těsné spolupráci s EPP. Zelení se tedy rozhodli pro přímou volbu svého kandidáta.
Radikální levice sdružená v GUE/NGL pak vsadila na Alexise Tsiprase z řecké strany Syriza, který je symbolem vzdoru vůči politice škrtů, ale také nové a radikální levicové síly, která si dokázala vytvořit široký lidový konsenzus. Jak píše Antonio Negri, „kandidatura Alexise Tsiprase na předsedu Evropské komise má svůj nezpochybnitelný význam a otevřela levici v mnoha zemích nový politický prostor“. Dlužno dodat, že v Česku tento prostor zůstává zavřený, protože Tsiprasovu kandidaturu zde bude zastupovat KSČM.
Po květnových volbách bude ustanoven Evropský parlament, který bude mít nejširší pravomoci ve své historii. Současně je však pravděpodobné, že bude svázán velkou koalicí mezi EPP a PES – tak jako v posledních třiceti letech. Kellerovi nelze než popřát, aby dokázal být ve Štrasburku politicky platným hlasem levice, která chce změnit současné fungování Evropské unie. Vzhledem k popsaným politickým podmínkám, ve kterých se Keller jako člen socialistické frakce bude nacházet, je to však přání vyjádřené se silnou skepsí.
