Zbyněk Fiala
4. 1. 2014 převzato z vaševěc
Česká vláda by si pomalu měla sundat šaškovskou čepici, kterou jí nasadili Václav Klaus a Mirek Topolánek na dobře viditelné tribuně Evropského parlamentu důrazným vyučováním, že svět je plný zabedněnců a jedině správné je jen to, co děláme my.
Začneme být vnímavější součástí mezinárodního společenství?
Izolace
Kdo by si nepamatoval varování někdejšího českého premiéra Mirka Topolánka, který z tribuny Evropského parlamentu a z titulu předsednictví ČR v Evropské unii vyučoval o jediné správné hospodářské strategii a navázal tak na svého učitele Václava Klause doporučujícího zrušit dvacetiletý postup integrace EU a vrátit se k pouhému volnému trhu. Topolánek přitom lokalizoval Spojené státy s novým prezidentem Barackem Obamou na „cestě do pekel“, neboť se odmítaly podřídit naší teorii, že vláda nemůže ekonomiku přímo ovlivnit, a místo toho sázely na bezpříkladné měnové a fiskální uvolnění. Výraz „do pekel“ znamená v americkém hovorovém jazyce i něco ošklivějšího, ale šaškovská čepice, kterou si česká vláda i s přikyvující mainstreamovou ekonomií nasadila, vyznívá neomylně.
Hlavním rysem nadcházejícího roku ve světě bude fakt, že končí „kvantitativní uvolňování“ amerického Fedu, které je označováno – spolu s obrovskými rozpočtovými programy – za největší ekonomický experiment v dějinách. Hodnocen je podle výsledků – banky se vzpamatovaly, náklady záchrany dokázaly zaplatit, nezaměstnanost mírně poklesla a dlouhodobé úrokové sazby jsou přitom stále dole.
Dokonce i podnikatelský Bloomberg Businessweek, který si jinak drží vládu od těla, považuje za spásné, že v kritickém období byl v čele Federálních rezerv akademik Ben Bernanke, který předtím budoval vědeckou kariéru na studiu chyb z Velké krize 30. let. Podobnou metodu jako Fed (na hranici legality) nakonec převzala i Evropská centrální banka a rovněž tím podstatně přispěla ke stabilizaci finančního sektoru.
U nás bude letošní rok pochopitelně poznamenán především nástupem nové vlády, o které stále ještě nic nevíme. Druhým klíčovým prvkem bude nový občanský zákoník, který má své pasti, ale i řadu pozitivních nabídek. Z morálního hlediska bude rozhodující přístup k církevním restitucím, které přeměnily veřejnou duchovní službu v soukromopodnikatelský průmysl věčné spásy se zaťatou lobbistickou agenturou. Pokud to ospalou českou společnost probudí a přinutí k hlubšímu uvažování o dalším směřování republiky, můžeme být flanďákům a trafikantům vlastně vděčni. Největším přínosem by však bylo, kdyby si republika konečně sundala šaškovskou čepici samolibé izolace a začala být vnímavější k tomu, co utváří budoucnost těch úspěšnějších.
Energie
Šaškovská čepice za jeden výrok premiéra by byla málo, zasloužili jsme si ji důkladněji. Nejen Američanům jsme vysvětlili, že jsou partou nerozumných idiotů. Ve stejném duchu jsme udeřili i na Němce, když se rozhodli ustoupit od jaderné energetiky a místo toho se pokoušejí přezbrojit na technologické vůdcovství v nové průmyslové revoluci pro decentralizaci a větší podíl domácího užití. Je to reakce na zjištění, že se to s tou globalizací a volným trhem dost přehánělo.
Skutečně nejde jen o klimatické změny, i když ty jsou ve hře také. Nejde také jen o reakci na Fukushimu a zjištění, že na novou jadernou elektrárnu s posílenými bezpečnostními standardy už dnes prostě nikdo nemá. Jde také o strategický posun od spoléhání na drahé centrální zdroje, které z ekonomiky odčerpávají peníze do rukou hrstky vzdálených akcionářů a snižují tak konkurenceschopnost i poptávku, ke zdrojům lokálním, které v místě naopak peníze vytvářejí a zvyšují konkurenceschopnost lokálních výrobců i poptávku v jejich okolí. To jen v Česku v letošním roce skončila podpora obnovitelných zdrojů, takže se podařilo vykrvácet a zabít konkurenci prolomení uhelných limitů a dostavby Temelína.
S těmi limity si však moc velkou hlavu nedělejme, do hry vstupuje další trumf z Německa. Jsou jím úvahy o zvýšení regulačních požadavků na využití uhlí na prakticky nedostupnou úroveň, aby se vrátil do hry mnohem ekologičtější zemní plyn. A zrušení české podpory obnovitelných zdrojů? Pozor – jen těch nových. Staré solární parky, včetně těch největších anonymních, kde se mohla skrýt jména zkorumpovaných politiků, budou nadále dostávat své miliardy. Biopaliva z nekonečných monokulturních řepkových a kukuřičných lánů také.
Kdybychom se chtěli poučit, pak ve Spojených státech to mají obnovitelné zdroje ještě těžší, protože se ocitly v záplavě břidličného plynu a také ropy, která se začala dotěžovat touto technologií. To mimochodem možná srazí i federální podporu biopaliv, kterých chce agentura EPA letos nakoupit o šestinu méně než loni (ale návrh nemusí projít). Nicméně i v těchto podmínkách americký týdeník Bloomberg Businessweek přiřadil k nastupujícím trendům fakt, že solární energetika vstupuje do hlavního proudu.
Už jsme psali o Grean Tea Coalition v Atlantě, tedy o zelené odnoži pravičáků z Tea Party, kteří to vzali i se svobodou doopravdy i v energetice a odmítli snahu místních elektrárenských gigantů o zákaz solárních panelů na střeše. Do stejného vlaku nastoupili i „velcí kluci“. Jedna z největších firem světa, obchodní řetězec Walmart sází panely na všechny své střechy. „Když najdeme něco, co funguje, děláme to ve velkém,“ vysvětluje. A ono to skutečně funguje, vedle poklesu cen panelů pokračuje i zvyšování účinnosti přeměny světla na elektřinu. Zmíněný americký týdeník považuje za průlomové výsledky německo-francouzského týmu, kterému se podařilo pracovat s celým světelným spektrem od červené po fialovou a zvýšil účinnost přeměny superkoncentrovaného paprsku světla na elektřinu na 44,7 procenta. Zde a zde.
Nerůst
Ekonomové se hádají, zda stagnující ekonomika je jen důsledkem nějakých doznívajících příčin z časů krize, nebo zda jde o nový standard, který potrvá přinejmenším další desetiletí. Je možná i jiná perspektiva. Přetížené prostředí větší zátěž neunese a „udržitelný růst“ by měl být vystřídán spořádaným „udržitelným ústupem“ od vysoké míry materiálového a energetického „průtoku“ ekonomikou. Měli bychom zmírňovat touhu po spotřebě a okázalém bohatství a objevovat jiné hodnoty – větší podíl volného času, lepší vztahy s ostatními lidmi a zdravější životní styl.
Pro potřeby statistik se dají vykazovat výkony při obnově zničeného prostředí, úrodnosti půdy, retence vody v krajině a samozřejmě technologické přezbrojování ve prospěch šetrnějších produktů a služeb. Přitom přijdeme na to, že ty nejcennější věci jsou zadarmo. Za lásku v rozšířené rodině, přátelskou výpomoc sousedům, brouzdání chladivou rosou nebo biodiverzitu v lese vám nikdo nezaplatí. Ostatně, většinou už jde o pouhý sen nebo výplň lyrických blábolů zcela mimo realitu. Abychom tento únik z reality zastavili a víc lidí mohlo o tyto hodnoty pečovat, na to bychom potřebovali nepodmíněný základní příjem („peníze za nic“ čili peníze za to, co se nedá prodat). Vydatný příspěvek netržních pracovních kapacit však představuje už teď rostoucí počet důchodců, přehlížený potenciál lepší budoucnosti.
Je jisté, že určitý okruh lidských činností bude stále více nahrazován roboty a zařízeními, se kterými se nedá závodit. Ale neznamená to, že se ocitneme ve světě, kde se potloukají unuděné postavy v marném hledání, do čeho píchnout. Naopak, uvolníme si ruce k tomu, k čemu jsme se v dnešním běsnění nedostali. Přesněji, bude méně koncentrované práce na jednom místě, zaměstnaneckého modelu, který vznikl s vysokými kouřícími komíny a který se vyvinul v otroctví ve prospěch stále koncentrovanějšího vlastnictví. Pokud tedy narazíme na odpor k decentralizaci a „nerůstu“, je jasné, odkud pochází.
Pionýry tohoto vývoje jsou opět nejvyspělejší země. Reálný příjem středové domácnosti USA byl roku 2012 nižší než roku 1989 po desetiprocentním pádu z hodnot roku 1999. Dvě třetiny americké společnosti od roku 1970 prakticky nepoznaly růst reálných příjmů a „nerůst“ je tedy jejich samozřejmým standardem. Podle oficiálních statistik Census Bureau na ministerstvu obchodu, výrazněji rostly jen reálné příjmy horní pětiny společnosti (o 70 procent od roku 1967). Čím výš, tím to bylo rychlejší – horní dvacetina si polepšila o za stejné období o 88 procent, zatímco střed společnosti si polepšil za celých 40 let jen o pouhých 20 procent.
Nový občanský zákoník, který začal v ČR platit, obsahuje spoustu pastí, ale dává větší prostor smluvnímu ujednání, takže možná najdeme nástroje pro lokalizovanou ekonomiku schopnou užívat vlastní měny s místní „lidovou bankou“ (mimo systém státních garancí), s rozumným řešením pozemků, majetku, pojištění a zdanění. Česká se na zákon o solidární ekonomice, který by měl nastavit řadu standardů.
Sociálně
Neuvěřitelnému tématu – sociálně demokratické budoucnosti Spojených států – se věnuje vrcholně seriózní tlustý magazín Foreign Affairs. Autor Len Kenworthy, profesor politických věd a sociologie na Univerzitě Arizona, se pochopitelně neopírá o rozdělení politických sil, které v loňském roce přivedlo USA až na práh státního bankrotu kvůli notně okleštěnému všeobecnému zdravotnímu pojištění „Obamacare“, ale celkem věcně argumentuje dlouhodobým trendem. Podívejte se, jak se za posledních sto let Amerika posunula od klasického liberalismu. Oponenti to mohou jen zpomalit, ale nikoliv zastavit. Jedná se zároveň o přesun k větší konkurenceschopnosti. Zde
Nevěříte? Autor argumentuje modely z evropského severu, které se tak chytají i za Velkou louží. Ukazuje, jak se vyvinuly od 60. a 70. let, kdy přinášely prakticky jen sociální síť pro lidi bez práce a bez prostředků. Potom však severské země začaly poskytovat i služby pro zvýšení zaměstnanosti a produktivity, jako jsou školky a předškolní výchova, školicí programy a aktivní politika zaměstnanosti. Přičtěme velké infrastrukturní projekty, vládní podporu pro výzkum a vývoj v soukromém sektoru. Ve stejné době byly přijaty tržně konformní přístupy k regulaci. Zůstává ochrana zaměstnanců, spotřebitelů, životního prostředí, ale tato ochrana je vyvážena s podporou podnikání a pružnosti při najímání a propouštění zaměstnanců nebo založením a uzavřením podniku. Jde o kombinaci pojištěné bezpečnosti a pružnosti, nikoliv někoho bezohledně vykopnout na mráz, kde je to bez šancí, tlumočil bych toto americké zjištění.
Cílem posunu k sociálně demokratickému uspořádání je tedy vyšší hospodářská bezpečnost domácností, naplnění slibu rovných příležitostí a spravedlivější podíl na prosperitě země. Nebo by bylo lepší snížit daně a omezit veřejné výdaje, „zmenšit vládu“?
Dějiny ukazují nárůst veřejných výdajů v USA z 12 procent HDP v roce 1920 na 37 procent v roce 2007 (poslední rok před krizí, před výkyvy) a po celou tuto dobu ekonomika rostla celkem rovnoměrně. Jiná srovnání ukazují, že nejsou rozdíly v tempech růstu u zemí s „velkou vládou“ a s „malou vládou“. Lze však doložit i to, že snížením daní a omezením vládních výdajů se růst krátkodobě zvýšil, ale jen velice málo z toho pomohlo také středním a nižším vrstvám.
Autor navrhuje zvednout vládní výdaje o deset procentních bodů na 47 procent HDP, na což by se daly získat prostředky zavedením DPH ve výši 12 procent (to by poskytlo polovinu potřebného přírůstku příjmů). Dále zvednout zdanění příjmů nejvyšších pěti procent na 37 procent efektivní daňové sazby, kde v minulosti byla (teď je asi na 29 procentech). K tomu obnovit zdanění korporací na stav před Georgem W. Bushem, zrušit daňový odpočet úroků z hypoték a zavést daně z uhlíku a finančních transakcí.
Chtějí to Američané? Ve všech průzkumech veřejného mínění od 70. let velká většina dotázaných – 80 procent, a někdy i 90 procent – odpovídala, že vláda vynakládá správné množství peněz nebo příliš málo na pomoc chudým, na posílení celostátního vzdělávacího systému, na podporu a zvýšení úrovně zdravotnictví a na podporu sociálního pojištění.
Ohrozil by plán zvýšit daně volební vyhlídky Demokratů? Možná se změní jejich voličská základna, ale nejdůležitějším faktorem ve volbách je stav národního hospodářství. Pokud to Demokrati přijatelně zvládnou, zachovají si volební konkurenceschopnost. Ale i pravice se změní a začne se víc podobat Západní Evropě. Zásadní posun by mohla způsobit případná prohra velmi konzervativního Republikána v prezidentských volbách 2016 a 2020.
Ale co se stane s ekonomikou, když zesílí vliv vlády na trhy? Odpověď nabízí žebříček ekonomické svobody sestavovaný konzervativní Heritage Foundation a Wall Street Journal (taky žádní levičáci). Má deset dimenzí, z nichž dvě ovládají USA – nízké daně a co nejmenší vládní výdaje. Zbylých osm a celkové prvenství patří jako obvykle Dánsku, Švédsku a Finsku. Posuzuje se tam právo založit a vést podnik bez vměšování státu, počet legislativních bariér pro dovoz a vývoz a mnoho omezení pro pohyb kapitálu. „Američané chtějí ochranu a podporu. Kdo to chce poskytnout, musí si vybrat mezi veřejným pojištěním a regulací – a konzervativci by si měli vybrat to první,“ sudí autor.
A poučení pro nás? Zdá se, že správný směr míří tam, nikoliv v protisměru. Tam vede spíš cesta do pekel.