Čas na ekonomický ateismus.

Francis Fukuyama v knize “Konec historie” vyjádřil dokonce mínění, že lidstvo dospělo ke konečnému bodu ideologického vývoje, ke konečné formě vlády. Jeho optimismus však nedává odpověď na otázky, proč se občané žijící v liberálně- demokratickém “ráji” snaží vyhnout jeho daňovým a regulačním důsledkům, proč volby probíhají za stále většího nezájmu voličů a proč uvnitř společnosti spíše sílí než klesá napětí. Myslím, že současná podoba státu a demokracie, kdy lidé stále více rozhodují o druhých a stále méně sami o sobě, má protispolečenský charakter a ohrožuje základy úspěchu euro-atlantické civilizace.

Denně se stýkáme s lidmi, s kterými souhlasíme pouze do určité míry, nebo zastáváme úplně protikladné názory. Někdy se neshodneme s rodiči, manželkou, dětmi, přáteli, společníky ve firmě, spolupracovníky nebo sousedy a to s nimi máme pevná rodinná pouta, společné zájmy, majetek, podnikání nebo hranice pozemků. Demokracie ale stále rozšiřuje okruh lidí, s kterými nemáme žádné vazby a přitom se jim “musíme” na základě většinové volby podřídit. Proč se máme podvolovat názorům, např. na dotace hutnictví nebo na podporu literárním časopisům, naprosto neznámých, cizích lidí, které jinak bez povšimnutí míjíme v supermarketu, tramvaji nebo na ulici? Pokud my je nebo oni nás neohrožují na životě a majetku, nemáme s nimi nic společného. Pravda je subjektivní, nerozhoduje o ní většina a její platnost neohraničuje volební období. Hlasujeme snad o tom, zda vládní doktrínou na další čtyři roky bude křesťanství nebo islám? A zde vězí jádro pudla.
Politické strany jsou v podstatě “ateistickými” církvemi a jejich programy náboženstvími, přičemž usilují nejen o duše, ale hlavně o naše pozemské statky. Místo cesty k Bohu prostřednictvím obřadů a dogmat si daly za cíl dosáhnout skrze ekonomické teorie celospolečenského Blaha. I když jsou politické strany zdánlivě rozdílné ve svých programech, mají jedno společné, a to snahu zapojit člověka a jeho majetek do uskutečňování onoho Blaha. Dnes volně vyznáváme různé víry a již dávno nejsme nuceni odvádět “desátky” státním církvím. Před politickými sektami využívajícími mašinérii většinové volby je ale naše svoboda bezbranná a opět stojíme na civilizačním rozcestí. Můžeme pokračovat v nastoupeném trendu směrem k demokratůře, se zdánlivým střídáním politických doktrín, jejichž společným rysem bude omezování soukromého vlastnictví a postátňování rodiny, soucitu k bližnímu, kultury, sportu, politiky, vzdělávání i podnikání. Nebo se rozhodneme žít ve společnosti, kde po vzoru náboženské tolerance budou vedle sebe pokojně koexistovat různé ekonomické věrouky (konzervativci, ekologisté, socialistické, komunisté…) či ekonomičtí ateisté.
Vysilující mediální a parlamentní spory mezi fanatiky různých ekonomických modelů, zda právě jejich navrhované řešení je to nejlepší, jsou nesmyslné. Je přirozeným, nezcizitelným lidským právem, zda se člověk podle svého přesvědčení rozhodne “pojistit” na důchod, zřeknout se sociálních a nezaměstnaneckých dávek, služeb “veřejnoprávních” medií, dotované dopravy, podpory zemědělců, investičních zón atd. Podpisem reversu obsahujícím závazek, že napříště nechceme od státu určitou “službu”, bychom současně získali právo tuto “službu” neplatit a odvádět nižší berně. S tímto by zároveň padlo “nevolnictví” doprovázející demokracii, kdy jsme nuceni pracovat (daně nejsou nic jiného, než penězi oceněná práce) na modly nám naprosto cizích ekonomických náboženství jako je důchodový systém, sociální dávky, dotace…… Pouze svoboda vystoupit ze systému by ukázala, kolik lidí opravdu věří dnešním politickým sektám a jejich šamanům, tedy politikům. Subsidiarita znamená, že problém se řeší na centrální úrovni jen tehdy, když se nedá lépe vyřešit na úrovni nižší. Ano, existují lidé, kteří v pokoji a míru chtějí rozhodovat na úrovni jich samotných. Podstatou navrženého řešení nemá být popření státu v principu “všechno nebo nic”, ale postup “per partes”, od jednoduchých řešení ke složitým. Doufám, že věřící, zde členové a příznivci politických stran, umožní ekonomickým ateistům a lidem jiných názorů (kacířům), žít podle svého.

Proto se ptám: “Politici, na kterém úřadě si můžeme odhlásit “služby” státu, o které nemáme zájem?”.