Michal Z. Čenko
28. 12. 2013 Britské listy
Letos o Vánocích jsem viděl Princeznu se zlatou hvězdou na čele 3x, Pyšnou princeznu 2x, Oříšky pro Popelku 6x (3x na německých TV kanálech), Císařova pekaře 4x, Byl jednou jeden král 2x a ostatní staré komunistické filmové pohádky si přesně nepamatuji, neboť jsem u televize pospával.
K tomu jsem viděl kopici starých kapitalistických filmů s Oldřichem Novým, které jsem přestal počítat. Vlastu Buriána si šetří na Silvestra. Když se dívám na ty staré filmy, vždy tam najdu něco nového, čeho jsem si dříve nepovšiml. Jsou to různé záběry a zejména různé dialogy, hlášky a podobně. Divím se, jak jsou aktuální. Pokud nějakým omylem přepnu televizi na něco z polistopadové tvorby, okamžitě přepínám jinam. Vždy předem víte, co vás ubohého a trapného čeká. Nikdy nic nového, pořád stále to samé, stejné a bezútěšné vyblinkané klišé.
Nikdo nás doma letos, jako posledních dvacet let, o Vánocích nenavštívil a my také nikoho nenavštěvujeme. Není důvodu. Všichni přátelé jsou pryč. Odvál je vítr a kapitalizmus. Dříve za „socíku“ jsme nadávali na komunizmus, ale nyní je zcela zřejmé, že jsme mu měli být vděční, neboť nás sdružoval v opozici.
U nás doma bývalo večer narváno. Nejen o víkendu, ale často i ve všední den. Čile se diskutovalo. Mimo skutečných přátel nás osobně navštěvovali i různí přátelé spolupracovníci, donašeči a informátoři. Nevadilo to nikomu, každý tušil, kteří to jsou, ale servítek před pusu jsme si nikdy nedávali.
Dnes není s kým mluvit a o čem. Všechno za nás promysleli, definovali, formulovali a vydiskutovali jiní. A když někoho ze známých potkáte, zaručeně se s ním na ničem neshodnete. Každý si vybírá z mediálního informačního hnoje „svůj“ názor podle své povahy a pochopitelně zejména podle svého ekonomického postavení. Sociální postavení druhých je mu zcela ukradené. Odpověď na orwellovskou otázku, „přece byste nechtěli, aby se komunisti vrátili,“ je jednoznačná. Demokraté, zvláště ti naši, se o to 24 let převelice pilně snaží. A počet těch ostatních, kteří by to opět brali, narůstá. Připomíná to známý román Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarque, kdy se hlavní hrdina raději vrátí na frontu, než aby musel zoufale trpět v zahnívajícím zázemí.
Otroctví, bída, nouze a bolest druhých je stále pro ty první výhodou a přínosem. Svoboda, bohatství, blahobyt a štěstí je budováno na úkor těch druhých. A oni zase to samé činí na úkor těch prvních. Výsledkem má být ekonomická prosperita, mír, svoboda, demokracie, blahobyt, zdraví, štěstí a všechny jiné pozitivní hodnoty. Když jste z toho pěkně pořádně zdecimovaní, staré komunistické pohádky vám o Vánocích snad poskytnou alespoň nějakou lacinou náplast.
Život se ze společnosti vytratil. Byl z lidí vysát a odveden pomocí industrializace, individualizace a moderních informačních technologií. O takovém masivním odběru krve se starým poctivým upírům ani nesnilo. Vše ztratilo svůj smysl.
Pár jedinců se sice ještě pokouší po internetu bojovat proti masovému pohřbívání života, ale jsou osamělí. Pasivní okolí, které je nechápe, notoricky a mechanicky paralyzuje všechny jejich dobře míněné, marné a zoufalé snahy. Jediné, co by nás mohlo trochu probrat (pokud již nejste také staří) je, kdybychom se mezi sebou začali tělesně mlátit a rvát. Nebylo by to vůbec z nenávisti, ale pouze z nudy, otravy, zádumčivosti, osamělosti, zoufalosti, bídy, ubohosti, nouze a jiných našich protektorátních hodnot. Ta příšerná stagnace a normalizační temno, které vše pokrývají svojí neprodyšnou hustou duchnou, není to vlastně příprava na nějaký zvrat? Nečekáme a netěšíme se, kdy už to konečně začne? A nebylo to zvonění svobody vlastně zvoněním umíráčku?
