Vladimír Čermák
21. 12. 2013 První zprávy
Pozdě a hluboce lituji, že jsem se na poslední chvíli rozhodl dát ČSSD svůj hlas ve volbách. Neuvědomil jsem si, o jakou zájmovou skupinu zde jde.
Uvěřil jsem, že její sliby týkající se nápravy největší loupeže v dějinách ČR v podobě restitucí něčeho, co v pojosefinské době římsko-katolické církvi už nepatřilo (těm ostatním církvím pak už vůbec ne) jedním hlasem kriminálníka povolaného narychlo do poslaneckých řad a pak stejně rychle převedeného znovu do stavu vězňů, budou dodrženy. Prostě jsem naletěl, a nemusím tedy čekat, až mi to bývalá učitelka výtvarné výchovy Gajdůšková sdělí, píše ve svém komentáři k církevním restitucím Vladimír Čermák.
Obchod s vírou byl a bude v Čechách nejvýnosnějším byznysem. Nepřichází proto v úvahu, aby bývalý premiér a jeho společníci včetně ministra financí byli předvoláni k výslechům o tom, co bylo v pozadí rozhodnutí o tzv. oprávněných restitucích-krádežích. Nečas bude možná v budoucnu souzen za zneužívání vojenské rozvědky ke svým osobním cílům, ale za obrovskou loupež v podobě dvanácticiferné částky nebude postižen ani pokáráním. Přitom finanční suma darovaná katolické Církvi ve výroční den Bílé hory znamená, že na každého klerika připadne zhruba sto milionový kapitál. To není málo, i když část z této sumy bude určitě darována tam, kde „chytré“ mozky tento způsob obohacení vymyslely. Papež si tak bude moci vylepšit bilanci svého vatikánského státu o slušnou částku zcela v duchu toho, jak jezuité vždy jednali. Tedy v duchu úsloví “účel světí prostředky“.
O tom, že je to krádež posvěcená většinou s předstihem vybraných „nezávislých a věřících“ soudců Ústavního soudu, o tom nepochybuje nikdo, kdo zná trochu pobělohorskou minulost. I tehdy se jednalo předvídavě, resp. důležité věci se včas naplánovaly a připravily. Argumentaci těch čtyř soudců, kteří vznesli námitky proti rozhodnutí ÚS z 29. 5. 2013 zná jen málokdo. Už tehdy, když byly zveřejněny, propadly do zapomnění. Co na tom, že když v bělohorské šarvátce pod vedením fanatických mnichů a za účasti jezuitských rádců ve štábu císařsko-ligistických vojsk katolické vojsko slavně zvítězilo, církev byla chudá jako myš? Že vše co měla před husitskými válkami, a bylo toho požehnaně, jim zabavili nikoliv husité, ale Zikmund, když potřeboval z něčeho zaplatit křižáky snažící se zabránit odtržení Čech od Říma. A že to ostatní co zbylo si pak vzali samotní Habsburci? Zatímco jejich bohatí příbuzní v Nizozemí a ve Španělsku se topili v Americe uloupených majetcích, ti vídeňští byli totiž chudí. Když se z jihu začali k Hofburgu přibližovat Turci, zastavovali z majetků církve vše co se dalo, aby mohli na svoji obranu najmout žoldnéře. Když se direktoři v Čechách po defenestraci pokusili konfiskovat katolické církvi nějaký majetek jako trest za napáchané škody, zbýval už jen osobní majetek prelátů, včetně nábytku pražského arcibiskupa. Církev proto nikdy po Bílé hoře nevznesla na český stát nárok na restituce. Neměla podle tehdejšího práva na to nárok. Ale když se Josef II. rozhodl z důvodu prázdné státní pokladny sáhnout na jejich obrovské majetky nekryté žádným nabývacím právem, stálo to za to.
Za 150 let od Bílé hory získala církve úctyhodné bohatství, které ukradla. Šlo z významné části o majetek konfiskovaný protestantům zčásti fyzicky zlikvidovaných, zčásti vyhnaných ze země. O to více ovšem na něm lpěla. Část jejího tehdejší bohatství pomohla Habsburkům odvrátit hrozbu bankrotu. Největší byl majetek jezuitů, kteří byli jako řád v roce 1773 z důvodů, na kterých se shodly vlády Francie, Španělska, Portugalska s tehdejším papežem, zakázáni na více než 40 let, byť se hlásili – podobně jako dnešní František – k chudobě. Těch vln vyvlastňování církve Habsburky bylo více, stejně jako hrozeb státních bankrotů. Navázalo na ně po roce 1918 vyvlastňování iniciované zakladateli ČSR v čele s TGM stimulované požadavkem nápravy pobělohorských křivd. To, co po válce dělal v rámci dekretů Beneš a po něm komunističtí předáci, nepatřilo sice vždy k sofistikovaným způsobům vyvlastňování církve, ale bylo to rovněž provedeno v duchu masarykovského hesla „Pryč od Říma“.
