Loupež chráněná zákonem

Ivan David
5. 12. 2013   psáno pro První zprávy


Za minulého režimu existoval trestný čin “rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví”. Za současného režimu je pilířem nové ideologie rozkrádání majetku ve veřejném vlastnictví.


V devadesátých letech mnoho naivních lidí věřilo, že ti, kteří organizovaně rozkrádají veřejné vlastnictví přispějí k všeobecnému zvýšení životní úrovně. Komu nestačilo k pochopení, že tomu tak nebude, ani 24 let, nezaslouží shovívavé označení “naivní”.
Tak nám ústavní právník Zdeněk Koudelka vysvětluje (zde), jak musí být chráněno vlastnické a majetkové právo. Jestliže někdo ukradne všem část veřejného vlastnictví, musí mu být celospolečenskou garancí (tedy zákony) zajištěna nedotknutelnost vlastnictví toho, co ukradl. Společné vlastnictví celospolečenskou ochranu podle Koudelky zjevně nepotřebuje, soukromé ano.
A to přestože například v případě tzv. církevních restitucí nejde o majetek vzniklý vlastní prací “v potu tváře”, ani o majetek, kterého by se dobrovolně vzdali ti, kteří ho vytvořili.
Že jsme všichni byli nedobrovolně zbaveni veřejného vlastnictví, které sloužilo všem, odborníkovi na ústavní právo Koudelkovi nevadí. Náš společný majetek ochranu nezaslouží. Ochranu zaslouží až když byl uloupen. Jakou “náhradu” dostali občané za faktické ukradení veřejných vodovodů, vodáren a vodních zdrojů? “Náhradou” je jim nominálně stonásobné zdražení vodného (ve skutečnosti reálně “jen” desetinásobné).  Protože noví majitelé zaplatili za slepicí snášející zlatá vejce jen zlomek její skutečné hodnoty, byla všem ostatním skutečná hodnota plus neúměrné zvýšení vodného mínus onen zlomek – ukradena. Jak bylo naloženo s tím co bylo takovou privatizací utrženo? Bylo to investováno do předražených zakázek- čili zčásti opět rozkradeno.
Nicméně ústavní právník Zdeněk Koudelka trvá na závazku ukradený majetek zákonem chránit a dosud neukradený nechránit, tedy nechat volně k dispozici.
K čemu to vede? K tomu, že s nízkými příjmy je už dnes obtížné a brzo vůbec nebude možné fyzicky přežít, neboť prakticky vše je již zpoplatněno. Majitelé mají mít právní jistotu. Stejné právo na ochranu majetku mají  i nemajetní.
Zdeněk Koudelka se vymezuje proti ideologiím, které majetek “zespolečenšťovaly” a na to má právo. Nepoctivé je, že se nehlásí k ideologii, která právě vládne a jejíž přijetí bylo nutnou (nikoli postačující) podmínkou jeho kariérního růstu. Bylo by poctivé, kdyby řekl: “Jsem stoupenec neoliberalismu, jehož základem je likvidace veřejného vlastnictví a všeobecné dostupnosti veřejných služeb. Jsem stoupencem ideologie, která neuznává ničí odpovědnost za osud celé společnosti.  Stát, než zanikne, má sloužit k tomu, aby chránil vlastnická práva těch, kteří se zmocnili veřejného majetku. Jako ústavní soudce jsem připraven jejich práva chránit proti těm, kteří by tento majetek chtěli zneužívat ve veřejném zájmu!”
Jenže Zdeněk Koudelka se snaží vystupovat jako hlasatel čisté vědy a zřejmě shůry daného práva bez vlivu ideologie. A to je nepoctivé.