Ilona Švihlíková
23. 12. 2013 Britské listy
Dohoda NAFTA obsahuje článek, jejíž rozšíření do Transatlantické dohody znamená všeobecné otroctví.
Severoamerická zóna volného obchodu (NAFTA) byla po dlouhých vyjednáváních uzavřena v roce 1993 a vstoupila v platnost v roce 1994. 90. léta byla nejenom obdobím silných integračních tendencí, ale také neotřesitelné dominance neoliberalismu – což je na dohodě NAFTA velmi dobře vidět.
NAFTA totiž poněkud „nadcenila“ dobré působení obchodu. Můžeme samozřejmě zapochybovat, jestli si opravdu všichni v té době naivně mysleli, že volný obchod, který notabene mezi členskými zeměmi intenzivně probíhal staletí, vyřeší všechny problémy… Až mnohem později, v souvislosti s Velkou recesí přiznává tehdejší šéf WTO (Světová obchodní organizace) Pascal Lamy, že obchod nemůže řešit příjmovou nerovnost uvnitř zemí, a že nelze tvrdit, že liberalizace obchodu je dobrá pro každého, každou zemi, v každé době.
NAFTA urychlila americkou deindustrializaci, která ji vzala průmyslovou páteř, jejíž zbytky dneska tvoří vojensko-průmyslový komplex – se všemi mezinárodními implikacemi, které to může mít.
NAFTA v sobě zahrnuje některé zvláštní prvky. Proto je potřeba uvést nejen základy této dohody, ale také dopady na nejslabší zemi – Mexiko, neboť některé z charakteristik NAFTA se jako temný přízrak znovu vracejí na scénu. Je to o to zajímavější, že ve všech třech zemích (Kanada, USA, Mexiko) existuje proti NAFTA dosti značný občanský odpor. Barack Obama při svém první prezidentské kampani na NAFTA útočil s tím, že potřebuje razantní renegociaci a dokonce prohlásil, že „NAFTA pomohla Wall Street, ale poškodila Main Street.“
NAFTA byla první dohodou, kterou uzavřely dvě vyspělé země (Kanada, USA) se zemí rozvojovou (Mexiko), aniž by tato zjevná asymetrie byla dohodou zohledněna. Tento aspekt je velmi důležitý, neboť NAFTA měla sloužit jako vzorový mustr pro podobnou „integraci“ s latinskoamerickými zeměmi. Možná si čtenáři ještě vzpomenou na pokusy prosadit FTAA (Celoamerickou zónu volného obchodu). Ta by z latinskoamerických zemí neudělala „zadní dvorek“ ale doslova ekonomickou kolonii USA. V době, kdy se ji snažil protlačit G. Bush, už naštěstí poměrně jasně vysvítaly problémy, diplomaticky řečeno, s NAFTA, takže byla nakonec smetena ze stolu. Proti FTAA bojoval zejména zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez, který později navrhl a zrealizoval integrační uskupení ALBA. ALBA (Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América) je založena na férovém obchodě a sociálních aspektech a je do značné míry opakem NAFTA.
Mezi základní cíle NAFTA patří navýšení obchodu mezi zeměmi – povšimněme si, že obchod, resp. liberalizace obchodu (jedná se o zónu volného obchodu) – je vnímán jako dobro samo o sobě. Jak výstižně podotýká UNCTAD, ve svém kritickém hodnocení NAFTA (Trade and Development Report, 2007) liberalizace byla stanovena jako cíl sama o sobě, nikoliv nástrojem k dosažení určitých cílů. Jistě nám to připomene průběh české privatizace, kdy „rozdat“ národní bohatství bylo rovněž cílem samo o sobě, zatímco u normálně uvažujícího člověka by to místo toho muselo být vytvoření národních struktur, které budou schopny se integrovat do světové ekonomiky na úrovni, která z ČR neudělá kolonii.
Plná reciprocita, která nebere v úvahu zaostalost a strukturální slabosti Mexika, musela tuto zemi nutně silně (negativně) zasáhnout.
Je nicméně dodnes poměrně nejasné, zda a do jaké míry byla dohoda NAFTA odpovědná za mexickou krizi (94/95). Podívejme se na čísla a fakta, která jasná jsou.
Mezi úspěchy NAFTA se řadí navýšení obchodu, v případě Mexika v řádu stovek procent s tím, že se navýšil export zpracovatelských výrobků. Mexiko před NAFTA vyváželo především ropu. Snížený export ropy ale nemusí být dán jen navýšením zpracovatelských výrobků, které je neoddiskutovatelné, ale také tím, že mexická ropná pole (Cantarell) jsou nejspíš za svým zlomem a produkce kontinuálně klesá. To ovšem neznamená, že by snad Pemex neměl klíčový význam pro příjmy státního rozpočtu, či pro vyrovnání obchodní bilance.
Zvýšily se přímé zahraniční investice – jak dále uvidíme – to byl ten pravý cíl NAFTA. Někdy se rovněž uvádí i vyšší makroekonomická stabilita (tedy bez let mexické krize). Negativ je ovšem mnohem více. Navýšení obchodu ani investic se nepromítlo do zásadnějšího zvýšení ekonomického růstu, vyjádřeno např. růstem HDP na hlavu. Jiným ekonomikám, které bychom nazvali rozvíjející, se dařilo ve stejném období podstatně lépe (Brazílie, Čína).
Zahraniční investice, kterým se budu věnovat ještě dále, se neproměnily v celkový růst investic, neboť vytlačily investice domácí. Řada domácích firem zanikla, neboť se nedostaly k úvěrům, protože po mexické krizi zahraničí (resp. USA) vlastní téměř celý bankovní sektor. Pod tlakem neoliberálního biče disciplíny zkolabovaly veřejné investice.
Z hlediska exportu se zvýšila závislost Mexiko na USA. Až přes 80% mexického exportu šlo do USA, což je jedna z nejvyšších závislostí na světě. Následkem toho si Mexiko plně sladilo svůj ekonomický cyklus s USA. Struktura exportu, pomineme-li ropu, je navázána na tzv. maquiladoras, které využívají (a zároveň fixují) levnou pracovní sílu a geografickou blízkost. Není divu, že domácí přidaná hodnota je minimální, jedná se de facto o práci ve mzdě.
Velmi špatný byl dopad NAFTA na trh práce (a to nejen v Mexiku). Asymetrie, která je zakotvena v NAFTA jaksi nevzala v úvahu, že USA velmi silně dotují svůj zemědělský sektor a chudé Mexiko v tom s nimi nikdy nemůže držet krok. Mexický trh byl tak zaplaven dotovanými americkými potravinami. V zemědělství byly ztraceny více než dva miliony pracovních míst.
To následně vedlo nutně k migraci obyvatelstva – jak uvnitř země (přechod ze zemědělství do montovny), tak z Mexika do USA.
Tvůrci NAFTA si jaksi neuvědomili, že ekonomická asymetrie se projeví na migračních tocích. Takže zatímco příliv přímých zahraničních investic (rozuměj amerických do Mexika) byly srdečně vítány, tak příliv zbídačených Mexičanů do USA byl odražen stavbou série bariér (Border Fence). Přesto se do USA pokouší ročně dostat 350 000 až 500 000 Mexičanů, což naznačuje již samo o sobě značné „úspěchy“ NAFTA. V předkrizovém roce 2007 byly remitence v USA pracujících Mexičanů větší než přímé zahraniční investice…
Navzdory „blahodárnému volnému obchodu“ zůstávají mzdy Mexičanů stále nízké, neboť zisky z produktivity se nepromítly do navýšení mezd. Mexiko se navíc ocitlo v konkurenčním závodě s ještě levnějšími zeměmi (byť vzdálenějšími) jako je Čína, potažmo celá jihovýchodní Asie. Mexiko není jen zemí drogových kartelů, ale chudoby, nerovnosti a rostoucího znečištění – často se uvádí, že je rájem pro nejšpinavější firmy USA.
Pro strukturálně slabou zemi, ve fázi dohánění, pak není nic moc platné, že má přístup na trh vyspělejší země, zejména, pokud je dohodou omezena tak, že nemůže de facto rozvíjet svou vlastní národohospodářskou politiku (zejména strukturální). Její postavení se v asymetrické dohodě upevňuje, nikoliv rozvíjí (to samozřejmě nebyl ani účel NAFTA). Mexiko je navíc postiženo velice restriktivně uplatňovanými pravidly původu ze strany USA (rules of origin).
Článek 11: ráj pro korporace, peklo pro občany
Nejkritizovanější a zároveň nejděsivější je na dohodě NAFTA článek 11 (chapter 11). Je to právě tento článek, který se nyní „elity“ snaží tajně, bez veřejné diskuse, dostat do Transatlantické dohody.
Článek 11 je cesta k totalitní vládě korporací nad lidmi, nad zvolenými vládami.
Článek 11 totiž umožňuje investorům žalovat vlády, pokud jejich opatření negativně ovlivní investici. Šíře článku 11, jeho vymáhací síla je neuvěřitelná a nesrovnatelná s ničím, co zde bylo dříve na „ochranu“ investorů. Vláda ztrácí možnost zasahovat do ekonomiky ve veřejném zájmu (např. zavedení pojistných systémů může ohrožovat zisky korporací, či přísnější zákony na ochranu životního prostředí…). Spory investor- stát jsou právně uzavřeny před veřejností a vedeny tak, že korporace má v rukou všechny trumfy.
Nadnárodní korporace ovládají globální ekonomiku. Rozhodly se dále, že už nevystačí s „pouhým“ dobývání renty ve velkém a korumpováním politiků a soudců… rozhodly se, že si na míru nechají schválit svět, který bude přímo pro ně – ve kterém budou platit jejich pravidla, bude zaručeno jejich automatické vítězství v jejich „soudech“.
Politická sféra si může nechat „zdání“ toho, že rozhoduje, a lid si může nechat zdání, že snad volbami něco může ovlivnit. Celý „demokratický proces“ by pak sloužil jen jako stafáž. Koneckonců heslo “k dyby volby mohly něco změnit, byly by zakázány”, pocit bezmoci obyvatelstva dobře vystihuje.
Když se svými studenty probírám NAFTA v rámci výuky Mezinárodních ekonomických vztahů, nemohou uvěřit, že mexičtí představitelé něco takového mohli dobrovolně podepsat. To, že dohoda NAFTA jednoznačně poškozuje pracující všech tří zemí, je jasné. To ovšem neznamená, že jiným subjektům značně nepomáhá. A právě těmto subjektům – korporacím – se cítí být většina politických představitelů jaksi „zavázána.“ Dívejme se pozorně, cui bono při dohodách tohoto typu. A v žádném případě se nedejme oklamat mylnými frázemi, že „volný obchod prospívá všem“, a „že přímé zahraniční investice automaticky přinášejí univerzální blahobyt“. Dopady NAFTA po dvaceti letech jsou více než varující.
