Petr Schnur
21. 12. 2013 psáno pro Literární noviny
„Demokraté“ na Ukrajině a jejich promotéři v Evropě a USA odstartovali druhý pokus o státní převrat. Poté, co oranžová revoluce nevedla k trvalému euroatlantickému zakotvení této strategicky důležité postsovětské republiky, Rusko se definitivně vzpamatovalo z jelcinovské kocoviny a oranžoví vůdcové resp. vůdkyně demontovali vlastní mýtus, nastoupila boxerská těžká váha Made in Germany.
Snahou je poslat všechny neunijní evropské elementy k zemi a pádným „udarom“ dát Ukrajině správný směr. Jako v jiných podobných sametových, barevných, květinových nebo jarních „revolucích“ si jejich vůdcové nemusejí dělat starosti ani o peníze, ani o politickou a mediální podporu – samozřejmě za předpokladu, že revoluční duch vane správným směrem. Nejspíš proto, aby se nic neponechalo náhodě, měl bývalý mistr světa v boxu a lídr opoziční strany UDAR Vitalij Kličko mezi listopadem 2012 a letošním říjnem trojí jednání u německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho. K úspěšnému „demokratickému“ státnímu převratu identifikační figura totiž patří – a Kličko je sice politicky nesvéprávný, zato ale mediálně použitelný. Kancléřka Angela Merkelová už ostatně právě Klička otevřeně doporučila do úřadu ukrajinského prezidenta.
Západ předhazuje Rusku nátlak a vměšování, nicméně jeho politická elita a reprezentanti oficiálních institucí vystupují na „mejdanu“ v Kyjevě jako na domácích předvolebních kampaních. Západ odsuzuje skutečnou nebo údajnou brutalitu policejních zásahů a vyzývá státní moc ke zdrženlivosti, zatímco násilné excesy skupin demonstrantů buď ignoruje, nebo je označuje za provokace ruské tajné služby. Násilné obsazení vládních budov demonstranty je podle něj legitimní akt politického „dialogu“; za předpokladu, že se blokády neodehrávají ve městech na západ od Kyjeva a že k. o. protivníka je hotovou věcí už před zahájením zápasu. (Jeden z Kličkových bonmotů: „Podmínkou jednání je demise vlády.“) Kde hledat logiku takových „legitimních“ požadavků vůdce Vitalije?
Reprezentanti barevných mejdanů měli a mají svého promotéra, a vše nasvědčuje tomu, že i Kličko má svého revolučního stratéga, politického Dona Kinga. Podívejme se, kdo jsou jeho přátelé a spojenci.
Kličkova strana UDAR (Ukrajinská demokratická aliance za reformy: počáteční písmena tvoří slovo „úder“ a sugerují klientovu profesi i odhodlání) vznikla před třemi roky v Německu, a podle webové stránky předního křesťanskodemokratického politika a člena předsednictva konzervativní frakce v Evropském parlamentu Wernera Jostmeiera se tak stalo z pověření (sic!) Nadace Konrada Adenauera (KAS), myšlenkové fabriky CDU. Tato věta sice mezitím z jeho webu zmizela, nicméně fakt, že se centrála nadace stala pro ukrajinského šampióna od jisté doby druhým domovem, není v Německu žádným tajemstvím. Jako jedinou politickou organizaci ji najdeme mezi sponzory sportovní nadace bratří Kličků – vedle firem typu Siemens nebo Adidas. A internetová stránka UDARu uvádí CDU přímo jako partnerskou organizaci.
Bez zajímavosti ovšem nejsou ani dva další, tentokrát američtí partneři. Mezi jejich členy najdeme celou řadu těžkých vah politického ringu. Předním reprezentantem prvního z nich, International Republic Institutu (IRI), je senátor John McCain, přední jestřáb, kterého není nutné představovat, ale najdeme v něm i další vůdči osoby, které mají říz. Kupříkladu Lorne W. Cramer, specialista na Čínu, je pracovně propojen s bývalým ministrem zahraničních věcí v Bushově kabinetu Colinem Powellem a kromě jiného působí jako spolupracovník Millenium Challenge Corporation (MCC), organizace, která stanovuje „kritéria dobrého vládnutí“. Ve volném čase se pak zabývá demokratizací Blízkého východu a spolupracuje s Institutem George W. Bushe. Judy van Restová zase v letech 2003 až 2004 působila v Iráku a v rámci neokonzervativní National Endowment for Democracy (NED) se specializuje na postsovětské republiky. Z řad aktivistů IRI uveďme ještě Daniela W. Fiska, člena Národní bezpečnostní rady (NSC) a specialistu na „demokratizaci“ Latinské Ameriky.
Druhým americkým partnerem Klička a jeho UDARu je National Democratic Institute (NDI), v jehož čele stojí Madeleine Albrightová. Po jejím boku najdeme kromě jiných osvědčených přátel barevných revolucí Harriet C. Babbittovou z Global Water Challange (GWC) s hlavním zaměřením na Balkán a Latinskou Ameriku nebo třeba senátora Thomase A. Daschleho, spojeného mimo jiné s Center for American Progress (CAP), specialistu na ekonomii a zastánce vojenského útoku na Sýrii.
A last, but not least je nutné uvést nestora „sametových revolucí“ George Sorose a jeho Open Society Fund. Ta sice oficiálně na Kličkově webu uvedena není, její ukrajinská odnož International Renaissance Foundation (IRF) ovšem patřila a patří k nejaktivnějším z asi 2 200 zahraničních nevládních organizací působících na Ukrajině.
EU je ekonomicky i vojensky plně integrovaná do strategických plánů americké geopolitiky, její kompatibilitu s NATO potvrzuje Lisabonská smlouva v pasáži o zahraniční a vojenské politice Unie. Po syrském debaklu nejspíš zavládla nervozita z dalšího možného neúspěchu ve prospěch Ruska, a ta vyústila v hysterické a hektické reakce euroatlantických stratégů v Berlíně, Bruselu a Washingtonu. Už kauza Gruzie, jejíž vládce si pod demonstrativně vyvěšeným praporem Unie mohl dovolit cokoliv, ukazuje reálnou tvář a cíle euroatlantické politiky. Staronové vydání ukrajinské frašky je pouze jedna z mnohých manifestací transatlantického „Drang nach Osten“. Nové trhy, nová odbytiště, levná pracovní síla a hlavně nové vojenské základny u ruských hranic jsou konečným cílem, každý spojenec je vítán. Podle francouzského investigativního a analytického webu Voltairenet byli přitom pořádkovou službou na „euromejdanu“ pověřeni muslimští krymští Tataři, členové spolku Azatlyk, kterému se přičítají úzké vazby na Erdoganovo Turecko. Někteří z nich se měli účastnit i syrského džihádu. Podobně jako v Jugoslávii s trojskými koňmi Chorvatskem a Slovinskem praktikuje SRN už zcela otevřeně politickou a hospodářskou expanzi na (jiho)východ. Její cíle se navíc momentálně kryjí s americkými: německá EUropa na ruských hranicích znamená zároveň vojenskou prezenci USA. O to se dnes v Ukrajině hraje.
