Zbyněk Fiala
10. 11. 2013
Ve chvíli, kdy se konečně usazují týmy pro vyjednávání o vzniku nové vlády, začíná být zřejmé, že v domě, do kterého se chtějí nastěhovat, hoří. Ukazuje to bezpříkladná měnová intervence České národní banky, které se podařilo za jediný den snížit hodnotu koruny z 25,80 na 27,00 Kč/EUR. Kolik to stálo, nevíme, odhady se pohybují mezi 80 až 150 miliardami korun. Pro srovnání – je to srovnatelné s veškerými státními výdaji za čtyři až šest týdnů
Smyslem měnové intervence ČNB je zastrašit trh vyhlídkou, že centrální banka je bezedná a může v nákupech deviz pokračovat libovolně dlouho, nemá smysl na ní něco zkoušet. Ale je tu i známý příklad z historie, kdy mocná Bank of England podobný souboj s Georgem Sorosem prohrála a finančník na tom vydělal miliardu liber (nebo dolarů, zkrátka hodně).
U ČNB se však výhry a prohry počítají obtížně. Dosavadní úspěšná dráha české koruny, která jako nezlomný Rocky vycházela ze všech měnových bitev posílena, měla na bilanci ČNB paradoxní efekt – znehodnocovala ocenění devizových rezerv, takže tam narůstala účetní ztráta. Možnost intervenovat ve prospěch oslabení koruny je tedy pro ČNB dárkem z nebes, který pomůže tento chronický problém zmírnit. Z toho lze usoudit, že naše centrální banka bude mít snahu intervenovat spíše déle a častěji, přestože v určité fázi takového procesu stačí trhu vyhrožovat zdarma („slovní intervence“).
Seskok pod nulu?
Technicky má ČNB na měnovou intervenci právo, nejen proto, že to zákon umožňuje, ale je to jeden z mála nástrojů, který jí ještě zbyl. Základní úrokové sazby jsou na nule. Šlo by je snížit do mínusu, ale nikdo si neumí představit jak, a co všechno by se pro to muselo udělat. Mínusová úroková sazba znamená, že za vklady nedostanete žádný výnos, naopak si ještě připlatíte. Vklady jsou peníze bez pohybu, mínusová sazba tedy penalizuje každého, kdo vystoupí z rychlíku peněžního oběhu.
Víme, jak to funguje v malém – některé lokální (řekněme městské nebo okresní) měny v Rakousku a Německu to vyzkoušely v létech Velké krize před druhou světovou válkou, a pomohlo to. Kdo neutrácel, musel peníze, které mu zbyly v ruce, po určitém čase za poplatek okolkovat. Tento negativní úrok (demurrage) zafungoval a mnohonásobně urychlil peněžní oběh. A jestli se každá stovka za měsíc třikrát vrátí v podobě tržby, je to stejné, jako byste měli na začátku třikrát tolik. Ne, že by peníze pracovaly za vás, ale umožní vám pracovat za peníze.
Ale tohle jsou spíše argumenty ve prospěch zavádění nezávislých lokálních měn než pomůcka, ze které by měla opisovat národní měna se všemi národohospodářskými, fiskálními, dluhovými, zahraničně-měnovými a investičními vazbami.
Reálné sazby (nominální úrok snížený o inflaci) mohou jít pod nulu a občas tam skutečně jsou. Stává se to, když jsou úroky z vkladů nižší než inflace. V inflačních 90. letech byly reálné sazby negativní prakticky pořád. Teď je to opačně. Základní úroková sazba ČNB je na nule, ale inflace míří pod nulu, ceny klesají, hrozí deflace. Na ekonomiku to má ochromující vliv – kdo nic nedělá, vydělá. Není nic horšího, že vynaložit náklady za minulou, vyšší cenu, a prodávat za cenu novou, nižší.
Podle ČNB je základním smyslem jejích měnových intervencí zabránit deflaci a dát ekonomice povzbuzující prášky. Klesající koruna má obrátit směr cenového vývoje, protože slabší koruna zdraží dovoz a doveze tak s ním i trochu té inflace. Vyhlídka růstu pak má spotřebitele přimět k nákupům hned, protože zítra to může být horší. Takhle aspoň argumentuje viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík:
“Očekáváme, že se to /intervence/ promítne do spotřebitelských cen. A tento impuls chápeme, že je právě impulsem pro spotřebitele i investiční poptávku, aby lidé neodkládali spotřebu a začali spotřebovávat,” uvedl Tomšík. Má to být zásah ve prospěch zachování a tvorby nových pracovních míst a obrana proti poklesu HDP.
Je otázka, zda to pomůže.
Evropa je na tom stejně
Ve chvíli, kdy ČNB spustila svou intervenční kanonádu, Evropská centrální banka snížila úrokové sazby na čtvrt procenta (nulu už má taky na dohled). Hrozba poklesu cen má evropský rozměr. Od hlavních obchodních partnerů asi té inflace moc nedovezeme.
Jsou však i jiné nástroje. Americký Fed a Evropská centrální banka daly v této situaci přednost infúzi, přílivu hotovosti do ekonomiky, ve které se zastavil oběh (quantitative easing). Řešily problém, že komerční banky přestaly půjčovat, protože se jim zdála většina firem příliš riskantní. Komerční banky za sebou měly bankovní a dluhovou krizi, protože obrovské množství „toxických“ aktiv ztratilo hodnotu a selhával dokonce i státní dluh. Centrální banky proto začaly předstírat, že cenné papíry, které v bankách zbyly, mají plnou cenu, a půjčovaly proti nim prakticky neomezené množství hotových peněz.
Jenže ani tato intenzívní péče nebyla ekonomice moc platná. Polepšily si jen banky, a u toho zůstalo. Firmám nadále docházel dech. Ekonomové proto přemýšleli, jak dostat peníze do reálné ekonomiky. Oprášila se věcná úvaha, že když můžou banky dostávat peníze za nic, měl by se i zbytek společnosti pokropit „penězi z helikoptéry“. Základem hospodářských obtíží země jsou prázdné peněženky občanů. Když se zvýší mzdy, platy a důchody, když se odloží nebo sníží některé platby firem, třeba urychlením odpisů, když se zmobilizují veřejné zakázky, objeví se peníze i tam, kde jedinou překážkou obnovení hospodářské aktivity byl nedostatek hotovosti – a můžeme se znovu hnout z místa.
Pouštění žilou chudokrevnému
Měnová intervence ČNB představuje něco jiného, téměř se chce říci – přesně opačného. Spíše navazuje na „škrtformy“, které jsou základem našich hospodářských potíží. Usiluje o snížení kurzu koruny, to znamená, že zdraží dovozy. To se dotkne jak spotřeby, tak investic. Avšak představa, že zdražení dovozu zvýhodní nakupování domácího zboží, může být mylná. Kde by se to zboží vzalo? A kdo by je prodával? Spotřebu u nás zprostředkovávají oligopolní zahraniční řetězce. Pokud se jejich dodávky zdraží, budou to řešit snížením kvality, jako vždycky. Budeme jíst ještě odpornější zahraniční hnusy, jen jich možná bude na talíři méně, protože podřadná kvalita už všechno nepojme a ceny trochu vzrostou.
Pokud jde o investice, situace je tragická, máme za sebou dlouhé období absolutního poklesu fixních investic, tedy něčeho jiného než je IZIP, dopravní registr nebo S karta. Něco z toho, co se postavilo, navíc zase spadlo. Pro dopravní systém je charakteristické, že rozestavěný most u Studénky spadl na projíždějící rychlík. Elegantně zvlněné dálnici u Ostravy zase chybí pevná vrstva pod nasákavou odpadní struskou, na kterou se položil rovnou beton. Na stavbu D8 v Českém středohoří spadl svah, a padá tam vždycky, takže se možná tenhle úsek opustí a bude se hledat jiná trasa. D3 nespadla, protože soud zakázal, aby se hnala kolem Jílového, kde je to poddolované středověkými zlatokopy. A stavby v této kvalitě jsou podle NKÚ o čtvrtinu dražší než prvotřídní stavby v Německu.
Stavby, které je třeba stavět znovu a znovu, stejně jako dálnice nikam, to nám chybět nebude, ale slabší koruna zdraží technologie, které je třeba dovézt pro zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky. Úspěchem by bylo pouhé zastavení jejího propadu. Pokud se však zdraží zvyšování technologické vyspělosti firem, bude se konkurenceschopnost honit jinudy, přes snižování ceny práce.
Někde se bude snižovat cena práce absolutně – lidi se vyhodí na ulici. Jinde se jim sníží plat nebo se vyhodí ti dražší kvalifikovaní a naberou se nedoukové, kteří pak část potřebných dovedností odkoukají od druhých. Lze také ořezat odvody na pojištění, zavřít oko nad neplacením daní, zdržovat platby dodavatelům a dělat další kousky ve hře „drsnější vyhrává“. Tedy žádné sypání peněz z helikoptéry, přesně naopak – pirátská helikoptéra občas přilétne z nečekaného směru a sebere vše, co zbylo.
Změna, nebo další cíl?
Zásah ČNB je komplexnější, nejde jen o oslabení koruny. Podle guvernéra ČNB Miroslava Singera jde o snahu nastavit určitý žádoucí kurz koruny, nyní tedy 27,00 Kč/EUR. To znamená zásadní obrat v měnové politice. Až dosud ČNB cílovala inflaci a dosahovala toho především nastavením svých úrokových sazeb. To teď nejde, sazby jsou na nule, takže ovlivnění negativního vývoje inflace snížením sazeb už není k dispozici. ČNB tedy začíná cílovat kurz měny. Něco, o čem se dříve tvrdilo, že to nejde. Přesněji, tvrdilo se, že nejde sledovat dva cíle – inflaci i měnu. Přednost se dávala inflaci. Vlastně mantře Inflace, tedy představě, že pohyb inflace o pár desetinek nahoru nebo dolů je pro vývoj ekonomiky významný.
Podle mnoha ekonomů je však inflace faktorem až v hodnotách kolem 10 procent, jinak se ekonomika přizpůsobuje bez problémů sama. Ale o to ať se hádají akademici mezi sebou. Jinou věcí je, že ČNB reálně přibrala druhý cíl v podobě směnného kurzu, a je otázka, zda bude cíle střídat, nebo zda je bude cílovat oba.
To druhé je pravděpodobnější, protože zároveň může jít o nácvik příprav na převzetí eura. Tam je stabilita kurzu v dvouletém předvstupním obdobní podmínkou. Až totiž zvládneme maastrichtská kritéria, budeme muset projít ještě dvouletým „údolím smrti“, kdy bude třeba udržet kurz koruny v úzkém koridoru 15 % (možná dohromady, možná nahoru i dolů, to dnes nikdo s určitostí neví). Cílování směnného kurzu tedy ČNB čeká, a čím dřív se začne rozcvičovat, tím líp.
Jinou věcí je, že centrální banky obyčejně mívají dva cíle, aspoň ty velké. Evropská centrální banka měla vedle cílování inflace i cílování měnové zásoby, ale ten druhý cíl je čirá magie, ve které se nikdo nevyzná. Hodnoty se sledují, ale nikdo se jimi neřídí. Také ČNB zkoušela cílování měnové zásoby, ale pak raději přešla na cílování inflace, jasného čísla, za kterým si lze něco představit.
Avšak americký Fed cíluje jiné dvě hodnoty – inflaci plus plnou zaměstnanost. Na všech kongresech akademických ekonomů je sice onen druhý cíl označován za nesmysl a není vyloučeno, že se za to občas dává i nějaká ta Nobelova cena, avšak USA zatím procházely finanční krizí lépe, měly kratší nápory recese, jejich ekonomika je dynamičtější. A když porovnáme množinu profesorů ekonomie a množinu zbylých obyvatel, nemusí být teoretický neúspěch centrální banky tím nejhorším, co obyvatelstvo Spojených států postihne.
Česká ekonomika je na tom opravdu bídně. Na úroveň roku 1989 se dostala až někdy kolem roku 2000. Potom HDP rostl jen do roku 2008, a znovu use pohybuje pod dosaženou úrovní. ČNB to nezachrání, ale jsou tam chytří lidé a je dobře, že začali rozšiřovat svůj instrumentář, byť nám to třeba v tuto chvíli moc nepomůže. Doufejme jen, že u toho neskončí. Možností jen opravdu víc.
Vaševěc.cz
