Adam Votruba
4. 11. 2013
ČSSD měla v předvolební kampani prakticky jediné heslo: „Prosadíme dobře fungující stát.“ Po letech vládnutí pravice, kvůli jejímž reformám začal selhávat stát v poskytování svých základních funkcí, nebylo až tak špatné. Bylo to však trochu málo.
Asi není třeba konstatovat, že výsledek voleb do Poslanecké sněmovny a povolební vývoj v ČSSD vzbudil značné rozpaky. Zdá se, že ti komentátoři, kteří během prezidentské volby varovali, že Miloš Zeman může představovat pro sociální demokracii vážné nebezpečí, měli do značné míry pravdu. Osobně mi tenkrát přišly takové obavy přehnané.
Pro levicového voliče nedopadlo volební klání vůbec dobře, byť se zdá, že sociální demokracie má stále reálnou šanci sestavit vládu. Problém je, že Babišovo ANO, o něž se bude muset sociální demokracie v takovém případě opřít, nedovolí zrealizovat stěžejní body jejího programu. Z výroků představitelů Babišovy strany jasně vyplývá, že je pro ně nepřijatelné progresivní zdanění či zvýšení zdanění firem.
Přitom právě progresivní zdanění představuje zásadní krok, od kterého lze očekávat dlouhodobě příznivé důsledky pro fungování ekonomiky. Tímto opatřením bychom se mimoto vrátili k západoevropskému standardu, který Česká republika za vlády ODS opustila. Podíváme-li se na výsledek voleb programovou optikou, pak je možné oprávněně prohlásit, že levice volby opět prohrála.
Z programového hlediska by byla pro sociální demokraty nejlepší společná vláda s komunisty. V jistém okamžiku se z předvolebních průzkumů zdálo, že matematicky bude taková varianta možná. Pro řadu občanů by tato vláda byla pochopitelně nepřijatelná, na druhou stranu by mohla mít své pozitivní důsledky pro řešení problému, který má naše společnost s KSČM. Komunisté kontaminovaní vládnutím by nejspíš ztratili mnohé ze své atraktivity, kromě toho by po jejich případném vládním angažmá už nebylo možné strašit s nimi veřejnost takovým způsobem jako dosud.
Na právě proběhlých volbách je jistě zajímavý velký úspěch hnutí ANO a naopak relativní neúspěch sociální demokracie. Tento neúspěch mnozí komentátoři přičítají rozhádanosti sociální demokracie, která nepůsobí na voliče dobře. Myslím si však, že za srovnání stojí i předvolební kampaň obou stran.
Sociální demokracie se z různých billboardů hlásila prakticky s jediným heslem: „Prosadíme dobře fungující stát.“ Po letech vládnutí pravice, kvůli jejímž reformám začal selhávat stát v poskytování svých základních funkcí, to nebylo až tak špatné heslo. Bylo to však trochu málo. Každý se mohl oprávněně tázat, co vlastně takový fungující stát v podání ČSSD znamená a jak toho chtějí její představitelé dosáhnout.
Kampaň ANO byla naproti tomu mnohem sofistikovanější. Mísila se v ní populistická hesla („Nejsme jako politici, makáme“, „Češi jsou šikovní, jen je řídí neschopní“) s racionálními či alespoň žádoucími přísliby (vytvoření pracovních míst a podobně). Na řadu voličů to zabíralo. Mám s tím i osobní zkušenost. Když jsem před celkem inteligentními lidmi zpochybnil heslo o schopném národě a vládnoucích „pitomcích“, dočkal jsem se reakce: „Vždyť je to pravda.“
Od ANO bylo také dobrým strategickým tahem, že se tato strana před voliči nedefinovala ani jako pravicová, ani jako levicová. Samozřejmě poučení voliči nebyli na pochybách, že se podnikatelská strana vyprofiluje směrem doprava – mnozí levicově smýšlející intelektuálové se od ní jednoznačně distancovali, řada podnikatelů a manažerů zase její volební úspěch uvítala.
Pro lidi znechucené politikou však byla zdánlivá pravolevá nevyjasněnost evidentně přitažlivá. Mnozí z voličů uvažují tak, že hašteření mezi pravicí a levicí je nesmysl, že je třeba dobře spravovat stát.
Srovnáme-li tedy předvolební kampaň dvou nejsilnějších stran, docházíme k závěru, že sociální demokracie předvedla objektivně horší výkon. Pokud bychom chtěli použít oblíbené novinářské klišé, mohli bychom říci, že sociální demokracie neumí voličům vysvětlit svou politiku. Myslím si však, že tato věc je zásadnější povahy. Sociální demokracie se vyhýbá ideovému boji.
Problémem České republiky je vládnoucí neoliberální paradigma. Dokud bude neoliberální koncept ovládat smýšlení podstatné části české veřejnosti, pak se nelze nadít ani změny v politickém směřování. Voliči znechucení politikou, voliči rozčarovaní z korupce, voliči odmítající pravolevé dělení, voliči sympatizující s havlovskou antipolitikou – ti všichni nakonec sáhnou po stranách, které buď explicitně nebo implicitně schvalují neoliberální přístupy k řízení státu.
Je pravda, že mnozí intelektuálové neoliberální doktrínu odmítají a že o liberálních poučkách má pochybnosti i mnoho občanů. Mezi politiky však není nikdo, kdo by dokázal přesvědčivě artikulovat, v čem je neoliberální doktrína chybná, a oslovit tímto způsobem pochybující část veřejnosti. Nestačí, aby takto mluvili novináři a filosofové. Liberální ideologii vštěpovali národu politikové, politická levice by měla umět odpovědět i v této rovině.
Je například škoda, že sociální demokracie nezískala na svou kandidátku Ilonu Švihlíkovou. Tato fundovaná ekonomka je na veřejnosti slyšet a je schopná velice dobře formulovat argumenty proti neoliberalismu na poli ekonomie – tedy právě tam, kde se neoliberálové cítí neomylní.
Ideologická vlažnost sociálních demokratů má své hluboké historické kořeny a má na jednu stranu i svá pozitiva. Díky pragmatickému přístupu dokázala tato strana dokonce již před vznikem ČSR dojít ke konstruktivním řešením některých politických problémů. Ostatně rozpad strany v roce 1921 vyplynul ze zásadního konfliktu mezi pragmatiky a ideology, kteří se nakonec cítili lépe v nově založené komunistické straně.
Je samozřejmě třeba vidět, že případná ideologická konfrontace v sobě skrývá jistá úskalí. ČSSD by se stala snadnějším terčem pro antikomunisty a zároveň by mohla částečně přijít o svou dosavadní image. Přesto by mohl být vstup do ideového střetu dlouhodobě pozitivní, zvláště pokud by byl dobře strategicky koncipován.
ČSSD rozhodně nemusí stavět vlastní ideologicky dogmatický systém podobný neoliberalismu či marxismu. Může se však od obou těchto přístupů distancovat pomocí věcných a odborně podložených argumentů a tím zároveň ztížit pozici těm, kteří odmítají vidět rozdíl mezi ČSSD a komunisty.
Sociálně demokratickým politickým cílům nejlépe odpovídají v ekonomické rovině keynesovské, či postkeynesovské přístupy. ČSSD by měla být například schopná vysvětlit, v čem spočívá přínos progresivního daňového systému, měla by být schopná upozornit na to, že v současnosti je náš daňový systém de facto degresivní a podobně.
Lze se také odvolávat na evropské modely sociálně-tržní ekonomiky, jaké známe třeba z Německa či ze Skandinávie. Ty jsou pro mnohé voliče jistě přitažlivé, nehledě na to, že mohou být pro naši zemi praktickou inspirací.
Sociální demokracie by tak mohla vhodným způsobem ukázat voličům, že stojí mimo konflikt neoliberalismus versus komunismus a že naopak představuje svébytnou alternativu mezi bezbřehým kapitalismem a státním komunismem. Václav Klaus tvrdil, že není třetí cesty. Na to je možné odpovědět, že západoevropský sociální stát je živoucím důkazem nesmyslnosti takového tvrzení.
Nevím, jestli dnešní sociální demokraté jsou vůbec připraveni vstoupit do veřejné diskuze tohoto druhu. Některým z nich je možná nakonec bližší marxismus než keynesovství. Jiní jsou naopak ochotni považovat některé neoliberální poučky za vhodný způsob stimulace ekonomiky, čímž přinejmenším oslabují svoji vyjednávací pozici, neboť pokud i levice tvrdí, že by se měly bohatým snížit daně tak, proč to rovnou nenechat na pravici, která takovou reformu provede pořádně.
Domnívám se ovšem, že pokud demokratická levice naznačený ideový střet nepodstoupí, pak se v České republice nic podstatného nezmění ani v reálné politice.
Domov
