Zbyněk Fiala
14. 11. 2013
Konference o chudobě v ČR, která proběhla v úterý v Senátu pod záštitou jeho předsedy Milana Štěcha (ČSSD), přinesla mnoho běžně neznámých konkrétních údajů o stavu české společnosti.
Ilja Hradecký z charitativní organizace Naděje (http://www.nadeje.cz/vz/dtbezdm.pdf) uvádí, že v průměru je bezdomovci 26 z tisíce občanů, tedy 0,26 % populace, ale v Praze se Středočeským, v Ústeckém a Moravskoslezském kraji je to dvojnásobek (0,5 % populace). Obrovský potenciál bezdomovectví pak představuje 600 tisíc dětí v neúplných rodinách a dětských zařízeních.
Průměrná délka pobytu v dětských ústavech je 14,5 roku, čili prakticky nepoznají nic jiného. Z dětského domova mladí zamíří obyčejně do ubytovny, a později je čeká ztráta bydlení. Pak už nemají moc na výběr. Statistiky jsou děsivé, do pěti let od odchodu z dětských domovů se dopustilo 56 % bývalých chovanců trestné činnosti. Z bezdomovců, kteří přicházejí do Naděje, 48 % má zkušenost s dětskou institucí. České dětské instituce jsou tedy špatným startem do života.
Přitom většina dětí je tam zbytečně, méně než 0,6 % dětí z dětských domovů jsou oboustranní sirotci. Podíl dětí v ústavní péči přitom u nás vzrostl proti roku 1989 na dvojnásobek, zatímco na Slovensku a v Polsku stagnoval a v Maďarsku klesl na polovinu.
Chceme-li tedy zabránit prudkému nárůstu bezdomovectví, musíme začít u zásady, že dětské domovy jsou až krajní volba, nesmí dostávat tak snadno přednost před přirozenou rodinou. Lepší je také náhradní rodinná péče – pěstounská nebo adopce.
Chybí také prevence nuceného vystěhování – odpuštění dluhu, splátkový kalendář, přefinancování půjček – všechno je levnější než bezdomovectví. Nezbytná je také paralelní služba pro bezdomovce – zdravotní péče, potravinová pomoc.
Příkladný je „vídeňský model“ – než se dá ve Vídni návrh na vystěhování, musí se to oznámit sociálnímu odboru města, a ten začne dojednávat podmínky splátkového kalendáře, odpuštění dluhu, dotace nájemného. To všechno je podle jejich údajů 7 x levnější než bezdomovectví.
U nás se setkáváme s opačným postupem. Jsou běžné případy, kdy v českém městském bytu narůstá dluh na nájemném do statisíců korun, přestože město má i sociální odbor, který se mohl dávno problémem zabývat? Odpověď není tak těžká – když město vypudí nájemníka, náklady o bezdomovce převezme stát…
Nejhorší je chronické bezdomovství, praxe říká, že člověk potřebuje třikrát víc času na adaptaci, než byl na ulici. Statistiky potvrzují, že chudoba, se pak přenáší do dalších generací.
Česká republika konečně předložila svoji Koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020, jak ji k tomu v EU zavazuje Národní plán reforem. Dokument pochází z července letošního roku, ale okamžitě se dostal do rozporu s jiným dokumentem, kterým se ministerstvo při místní rozvoj pokouší řešit sociální bydlení. Nabízí ubytovny se společnými záchody a kuchyněmi, koncentraci lidí na špatné adrese, což je podle Hradeckého systémové budování vyloučených lokalit.
Sociální bydlení nesmí být segregované, jsou to naprosto normální byty, specifické jsou jen podmínky poskytnutí, zdůrazňuje Hradecký. Obce se bohužel zbavily většiny svých bytů v privatizaci, ale situace není zcela bezvýchodná. V posledním sčítání lidu a bytů ČR bylo zaznamenáno 400 tisíc volných bytů. I kdyby v polovině z nich někdo bydlel načerno, je tu 200 tisíc zcela volných bytů. Měl by se o to zajímat stát a hledat v tom potenciál nabídky pro sociální bydlení.
Tomáš Tožička z občanského sdružení Educon mluvil o ostrovech bohatství v moři chudoby, kterými jsou velká města a průmyslová centra obklopená obíraným a zapomenutým venkovem. Například platné rozpočtové určení daní přiděluje Praze třikrát větší podíl ze sdílených daní než mají malá města. K tomu ještě mnoho ekonomických subjektů sídlí v Praze, přestože hospodaří někde jinde, to je další okrádání venkova.
Investiční pobídky a subvence jsou poskytovány velkým nadnárodním společnostem, přestože jejich odchod z regionů je mnohem častější než v případě malých firem. Oligopoly se koncentrují v centrech – ostrovech bohatství – okusuje se tak území reálné ekonomiky, které je nakonec soustředěno jen na pár center.
Extraktivní průmysl je podle Tožičky něco jako hospodářská rakovina. Stačí se podívat na někdejší kvetoucí města a jejich okolí, jako příklad Mostecko nebo Ostravsko. Jejich surovinové bohatství občanům nepřináší nic dobrého. Je to krátkodobé podnikání – do doby, než to vytěží. Přitom však způsobí změny, které jsou obtížně vratné. Poškozeny jsou i sociální vazby.
Také tlaky globální ekonomiky přispívají ke vzniku regionálních center, ve kterých se zintenzivňuje snaha o ořezávání nákladů a udržování mizerných mezd. Vytváří to iluzi tvorby pracovních míst, která se mění – po jejich ztrátě – v rezignaci. Ubití lidí sražení na dno rychle ztrácejí životní šance, výzkumy potvrzují, že se v takové situaci deprivace hůře rozhodují.
Co s tím:
· Vliv velkého kapitálu je ve svých důsledcích katastrofální, nebrat.
· Větší pravomoce na regionální úroveň.
· Větší prostor pro občanskou participaci – v rozpočtu, správě, dalších věcech.
· Daňové určení daní příznivější pro regiony.
K tomu Martin Šimáček z Agentury pro sociální začleňování informoval, jak peníze na zmírnění chudoby jejich adresáty jen protékají a míří do výdělečného průmyslu chudoby, v poslední době zejména předražených ubytoven. Celkově jde do ubytoven 30,5 procenta doplatků na bydlení. Nejvíc ubytoven je v Moravskoslezském kraji (více než 200), z toho 45 v Ostravě. Velká hustota ubytoven je také na severozápadě republiky. Republika je poseta místy se sociálním vyloučením a sociologové se soustřeďují na studium vnitřních a vnějších periferií, kde je největším kapitálem ten sociální – širší rodina, dobří sousedé, rozumná obec, prostředí, ve kterém si lidé vzájemně pomáhají.
Vasevec.cz
