Ivan David
19. 10. 2013
Na žádost některých čtenářů dávám k dispozici pro čtení upravený text mého vystoupení na letošním Vratimovském semináři.
Levice a prázdnota
Vážení přítomní… Jsme tak rozděleni, že mám problém i s oslovením. Děkuji za pozvání.
Budu mluvit v nadsázce. To je vysvětlení, ne omluva.
Příští týden čekají ČR takzvané volby.
Problémy bychom měli nejen konstatovat, ale i řešit.
Ať už dopadnou jakkoli, vládnout bude pravice. Pravice má v moci sdělovací prostředky, kterým pořád ještě lidé věří, ale hlavně rozhodují o tom, jaká témata budou nastolena…
Pravice má obsazená všechna klíčová místa ve veřejné správě. Levice bude prosazovat zákon o úřednících, aby to tak zůstalo.
Jan Keller zde měl pronést přednášku „Úpadek pravice a šance levice“. Možná by bylo na místě uvažovat o úpadku levice a šancích pravice.
Oskar Krejčí v polovině devadesátých let mluvil o tom, že levice zlenivěla. Je to eufemismus.
Naši političtí soupeři si mohou dovolit dělat chyby a konat zvěrstva, protože jejich oponenti nejsou dost akceschopní, jsou bezradní. To se netýká jen české republiky. Nechali jsme si vnutit témata. V programu jen „vylepšujeme“. Nesměřujeme ke změně systému. Pěstujeme „jetřebismus“.
Postupuje se podle hesla: „Rozdělme se, abychom nemohli panovat!“
Je pravda, že z komunální politiky přicházejí krásní mladí lidé plní elánu. Jenže i na celostátní úrovni pojedou v kolejích, které dobře znají: Komunální politika je o rozdělování veřejných peněz soukromým subjektům. Levice hlásá, že bude veřejné peníze rozdávat soukromým subjektům lépe.
Tito politici nebudou přehodnocovat systém, do kterého vrostli. Nic jiného neviděli a celý život vnímali propagandu, že tento systém je nejlepší z možných. Měli bychom kultivovat pochybnosti. Měli bychom razit tezi o nesamozřejmosti neoliberální kleptokracie s volebním divadlem.
Levice přijala myšlenku štíhlého státu (na obrázku vidíte štíhlý stát)
Dnešní levice nemá žádnou ideu k překonání neoliberální formy kapitalismu.
Pravice vládne v koalici. Koaličním partnerem je strach. Ten strach se latinsky jmenuje Horor vacui – strach z prázdna (další obrázek).
Panuje děs z představy, co by se proboha stalo, kdyby přestal fungovat neoliberální systém. Každý kdo žije z tohoto systému se děsí, ale děsí se i ti, kteří žijí z kritiky systému. Děsí se i ti, kteří jen žijí. Tady je úpadek levice a šance pravice.
Zdálo by se, že není důvod mluvit do myšlenkového prázdna.
Jerzy Lec v úplně jiné společenské situaci řekl: “Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami.”
Dnes můžeme od politických protivníků klidně převzít skoro zapomenutou rétoriku a říkat docela otřelé věci:
Například, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Okraden nebyl stát, okradena byla republika, “res publica”, věc veřejná, okrádána je o dostupné veřejné služby budované pod vlivem osvícenství od 18. století. Nevynalezla je komunistická strana. Ta je jen rozšířila natolik, že si před čtyřiadvaceti lety nikdo neuměl představit, že by mohly zmizet a komercializovat se, aby sloužili primárně zisku a ne lidem. Gottwald by se divil, že republika může být dojná kráva.
Je možné přijít s otřelým nápadem: Vyhlásit minulých 24 let za období svobody: totiž období svobody beztrestně lhát, podvádět a krást. Nesmíte ovšem jako bezdomovci krást dekly od kanálů, to je ošklivé a to se trestá, smíte krást miliardy z veřejných rozpočtů. Tak se stanete zvlášť váženými občany.
Můžete svobodně říci: Co bylo ukradeno, musí být vráceno. Můžete trvat na lustracích. Zkusme definovat, kdo společnost velmi poškodil a neměl by se podílet na veřejných funkcích. To všechno můžete: „Dejte si to!“, jak říkal Jan Werich: „Můžete nahlas.“
Jenom si uvědomte, že když to uděláte, nebudete moci kandidovat za žádnou levicovou politickou stranu. Byli byste totiž podezřelí, že nejste demokrati. To by znamenalo, že se dostanete pod palbu kritiky pravicových médií, tedy skoro všech. Tím byste ohrozili volební úspěch své strany, proto to nesmíte říkat. Musíte se chovat mravně.
Například David podle paní inženýrky Kořínkové, to je ta, co byla ministryní kontroly v době, kdy se nic nekontrolovalo a kradlo se ve velkém za bílého dne, nemůže kandidovat ani na funkci předsedy sociálně demokratických seniorů, protože je podle inženýrky Kořínkové příliš levicový. Paní inženýrka Kořínková se hodí pro jakoukoli funkci, protože není příliš levicová, což dokazuje tím, že je předsedkyní dozorčí rady firmy Veolia, která se stará o to, aby nejen pražané neměli příliš nízké vodné. Proto při volbách předsedy klubu seniorů bylo do urny vhozeno 89 lístků a z toho bylo 117 platných hlasů. Prohrál jsem o dva hlasy. Že jsem pro některé funkcionáře ČSSD příliš levicový, je logické podobně, jako když majitel humoristického týdeníku odmítl zaměstnat Jaroslava Haška, protože se o něm dozvěděl, že je šprýmař.
Abyste mohli sedět v dozorčích radách firem, které dobývají rentu z chudých obyvatel ČR, tak nesmíte být příliš levicoví, musíte být levicoví tak akorát, aby si vás tyto firmy najaly do své dozorčí rady. Zdá se mi, že o to dnes v levicové politice převážně jde. Pravice vládne a levice sedí v dozorčí radě. Aby v ní směla sedět, nesmí být příliš levicová.
Téma levice se změnilo
Dalo by se to chápat, pokud by vymizely sociální protiklady, ale ony se prohlubují.
Například Jana Volfová hřímala na sjezdu ČSSD- cituji doslova: “Musíme bojovat proti diskriminaci podle barvy pohlaví!” Dnes už jí to tolik na srdci neleží, protože posunula celou svoji hmotnost doprava a kandiduje za nacionálně pravicovou Janu Bobošíkovou. Z toho je vidět, jak lidem žijícím z politiky leží barva pohlaví na srdci, když chtějí obhájit vlastní živobytí.
Od Miloslava Ransdorfa kterého si pro jeho rozsáhlé vědomosti vážím, jsem se dozvěděl, že přežije ten, kdo se dokáže změnit. Podle něj, cituji “Levice prošla procesem přeskupování a našla dominantní téma a tím je globalizace a prosazování široce pojatých lidských práv, obrana lidské důstojnosti.”
Polský básník Julian Tuwim psal také aforismy. Zde mě napadá tento: „Mysli na chudé“, říkal mi jeden Lodžský fabrikant, „to nic nestojí.“
Bídy všeho druhu- nejen materiální – stále přibývá. Proběhla restituce majetku a po ní následuje restituce bídy. Soudím, že pokud se nezmění zásadně řízení společnosti, slova o lidských právech budou k ničemu.
Ransdorf cituje Gramsciho, podle něhož mají komunisté sázet na pronikání do občanské společnosti a na její kultivaci. Soudí, že není jiná cesta k socialismu než přes- cituji “rozvinutou demokracii všedního dne”. Ovšem podle toho, jak se nám rozvíjí demokracie každý všední den i ve svátek, tak k socialismu nesměřuje. Asi nejsem dost optimistický.
Jsem přesvědčen, že pokud budeme důsledně hrát podle cizích pravidel na cizím hřišti a rozhodčí bude pískat proti nám, můžeme jenom prohrát. Na cizím hřišti nám nebude nikdo fandit. Potřebujeme připravit vlastní pravidla a vlastní hřiště. Když to uděláme dobře, netřeba podplácet rozhodčího a diváci nám budou tleskat.
Na shromáždění před prezidentskými volbami jsem se zeptal Jiřího Dientsbiera, jak chce při jím navrhovaném prohloubení evropské integrace dosáhnout levicových cílů, když Evropská unie je zřetelně neoliberální projekt. Odpověděl mi, že až levice zvítězí ve sjednocené Evropě, dosáhne svých cílů. Byl jsem odpovědí zmaten, nevěděl jsem, zda se smát nebo plakat.
Levice je na scestí
Relativně okrajová témata pokládá za zásadní a zásadní témata opustila. Úpadek levice je šancí pro pravici a pravice jí využívá.
Soudím, že by stálo za to hledat inspiraci u existujících politických stran s radikálně levicovým programem v Západní Evropě, měli bychom se inspirovat Jižní Amerikou, Skandinávií, Islandem, ale i některými projekty v rozvojových zemích. Zdůrazňuji, že tím nemyslím levičáctví. To je třeba důrazně odmítnout.
Samozřejmě, že se bojíme vyděsit veřejnost masírovanou pravicovými médii. Ale ptám se, jak dlouho ještě bude moudřejší ustupovat?
Levice nabízí kosmetické úpravy odporné tváře neoliberalismu. Jeho podstatu neohrozí.
Levice nabízí lepší rozdělování veřejných fondů soukromým firmám
Neexistuje žádný dlouhodobý program radikálních změn, neexistuje způsob jak ho nabídnout.
Všichni přijali neoliberalismus jako normu, vzor, osnovu… Skoro nikdo se proti němu nevymezuje.
Řekněme, že neoliberalismus není standardní obyčejný kapitalismus poloviny dvacátého století, ale je to perverzní ideologie, která úspěšně porodila nestvůrné režimy. Říkejme, že současný režim je odporný, odsouzeníhodný a proto ho odsuďme. Musíme to udělat, pokud chceme změnu. Hlasme se k tomu, že chceme změnu režimu. Hnusný neoliberalismus tvrdí, že je demokratický. Opravdu věříme, že vládne lid?
Lid je frustrovaný a diskutuje po hospodách, zda táhnout na Prahu s vidlemi, nebo postačí hole. Ale to je zoufalství.
Je dobré, že máme odborníky, kteří dovedou stanovit diagnózu společenských neduhů. Budiž čest a sláva organizátorům tohoto každoročního semináře. ČSSD nemá ani to. Má Masarykovu demokratickou akademii, dříve dělnickou akademii, kde přesvědčuje vlastní seniory.
Funkcionáři si vystačí a nestojí o nastavená zrcadla. Nemůžeme odborníkům vyčítat, že se vedle stále dokonalejší diagnostiky nezabývají také terapií, že se nehlásí k takovému úkolu. Je výborné, že existují, politologové, sociologové, ekonomové a další odborníci, kteří dovedou nalézt chyby. Odhalení chyb je nutnou podmínkou pro nalezení vyhovujícího řešení. Ale není vyhovujícím řešením.
Může se stát, že za pár let budeme mít přesnou diagnózu. V pitevní zprávě.
Někdo může odmítat snahu hledat a prosazovat taková řešení s tím, že jde o “sociální inženýrství”. To je pojem s negativní konotací. Jestliže předpokládáme, že společnost se zorganizuje optimálně bez regulací, věříme na zázraky nebo jsme podlehli prostoduché argumentaci Strany svobodných. Musíme se hlásit ke snaze regulovat. Hlasme se k sociálnímu inženýrství. Slovo “inženýr” původně znamenalo “konstruktér válečných strojů”. Potřebujeme válečné stroje.
Levice nemá vynikající manažery. Pan Babiš je schopný manažer ve svém oboru. Dokazuje to svých obchodním úspěchem. Kritici poukazují na zmatenost a inkonsistenci jeho výroků. Netvrdím, že je génius. Nemusí být. To připomíná vtip, jak se ptali úspěšného obchodníka jak to dělá. „Prostě něco koupím za sto a prodám to za dvěstě“, pravil, ten dobrý muž. “Mně těch deset procent stačí.”
Hitler byl také schopný manažer. Včera jsem v rozhlase slyšel Vandase a Okamuru. Mluvili tak, že ve všem co řekli, měli pravdu. Nezbylo než s nimi souhlasit. Asi by se nám nelíbilo, kdyby realizovali i to, s čím bychom souhlasit nemohli.
Neoliberální ideologie je v úpadku, ale neoliberalismus vládne. Volný trh bez přívlastků vyrábí hrstku boháčů a spoustu chudáků. Nikdo nenabízí chudákům východisko. Pro pravici je demokracie riziková, protože by mohli prohrát. Kdyby levice měla ideu mohla by pravice prohrát nejen volby, ale mohla by dokonce přestat vládnout. Řešením jsou pouze formální volby. Demokratické volby s vyloučením veřejnosti. A pravicová diktatura. Pan Babiš dnes rozdává po ulicích koblihy. Co by asi rozdával v případě svého úspěchu?
Je třeba odmítnout levičáctví: voluntaristické nápady, které nerespektují zájmy lidí, nevšímá si jejich postojů. Levičáctví se chystá páchat dobro. Nabízejme jen to, po čem může být poptávka.
Plně souhlasím s Oskarem Krejčím, že tyto volby nevyřeší nic, protože strany nenabízejí řešení nazrálých problémů, ale nevěřím společně s Oskarem Krejčím, že řešení přinesou až příští volby, protože jsem přesvědčen, že volební subjekty nejsou schopny v horizontu volebního období vyřešit problémy. I kdyby toho byly schopny, ani se k tomu nechystají.
Nenadávám na politiky, protože oni jsou takoví, jací musejí být aby zůstali politiky. Musejí především likvidovat konkurenci ve vlastní straně, aby se udrželi na svých místech. To je jejich nutná a většinou postačující kvalifikace. Umějí se vyhýbat rizikům, proto přežívají. Nepotřebují řešit problémy, protože je to v politické soutěži uvnitř stran nezvýhodňuje. Nezvýhodňuje je to ani v konkurenci mezi stranami, protože strany si dnes nekonkurují řešeními, ale nabízejí jen kosmetické změny a soutěží o představu, kdo je menším zlem. Podle Davida Riesmana máme politiky s radarem- to jsou ti, kteří se umějí vyhýbat rizikům, ale potřebujeme politiky s kompasem, tedy takové, kteří mají cíl a za ním jdou. S politiky s radarem nedojdeme nikam.
Politici dnes neusilují o překonání perverzního neoliberalismu, ale o jeho vylepšování.
Já nenadávám na politiky paušálně. Nakonec jestli někdo nabídne žádoucí radikální změnu, nebudou to ani cukráři, ani zdravotní sestry, budou to nutně politici. Už dnes nesporně existuje poptávka po zásadních změnách. Jak mi se smíchem řekl Štěpán Kotrba: “Tobě vadí, že se toho nedožiješ…” On to řekl expresivněji… Ano, vadí mi to. Jde jenom o to, aby ještě bylo co zachraňovat.
Štěpán Kotrba soudí, že se lidé ještě nemají tak špatně. Ještě mají na zahradě růže a ne brambory, ještě nechovají králíky. Jiný známý novinář zase soudí, že je to proto, že si odvykli překonávat bídu tak, jak to uměla předminulá generace. Minulá generace to nepotřebovala.
Lidem nevadila restituce majetku, i když se jich netýkala. To ještě nevěděli, že bude následovat restituce nemajetnosti, která dříve nevadila, protože se nemuselo za veřejné služby tolik platit. Netušili, že po restituci nemajetnosti bude následovat restituce bídy. Společnost před dvěma generacemi odvykla představě hladu a bezdomovectví.
Kovozemědělci mohli přežít nezaměstnanost. Obyvatelé paneláků jí přežít nemohou.
Bída je genocidní. Většina zvířat se v nepříznivých podmínkách nerozmnožuje. Ani lidé se v nepříznivých podmínkách nerozmnožují. Vývoj lidských mláďat trvá velmi dlouho a je pro rodiče velmi náročný. Populace je hubena, protože je nepotřebná pro ty, kteří dnes vládnou.
Vladimír Špidla mě před 15 lety poučil, že za dvacet nebo třicet let třetina lidí nebude mít práci, třetina bude mít práci nejistou. Na moji námitku, že by to vedlo k depopulaci odpověděl, že je to zbytečná starost, protože do tohoto prostoru se zcela jistě nastěhují jiné národy.
Nevím, jestli má politik s bohorovným klidem přihlížet zkáze vlastní komunity.
V německém filmu jsem před 30 lety viděl dialog Němce s přistěhovalým Turkem. Němec se ptal: “V Turecku není práce?” Turek odpověděl:”Práce je spousta, peníze nejsou.”
I u nás je práce spousta. Nesmíme si nechat ukrást peníze na veřejné služby. Je nutné zlikvidovat dobyvatele renty. Aby bylo jasno, nemluvím o podnikatelích obecně, tedy o těch, kteří dovedou organizovat výrobu nebo poskytování služeb, mluvím o těch, kteří organizují předražování veřejných zakázek. Mezi ně počítám také dodávky vody, energií a podobně. I socialismus měl své podnikatele. Dobré i špatné. Pokud společnost neumožní uplatnění lidí schopných organizovat výrobu a služby, společnosti se to těžce nevyplatí, protože emigrují. Schopnost organizovat má jen zlomek obyvatel. Neuplatnění schopných vede k uplatnění neschopných, což dovrší tragedii.
Klíčovým pojmem fungování společnosti je zajištění dostupnosti veřejných služeb. Jakmile se veřejné služby komercializují a zbytek je poskytován jako charita, společnost se zhroutí. Vysoká produktivita výroby a nízké mzdy vedou k nízké poptávce po službách. Jediným východiskem je vytváření společensky užitečných veřejných služeb. Musí je organizovat veřejná správa. Stát musí vybírat daně na veřejné služby, ne na soukromé rozkrádání.
Levicové strany soutěžící v těchto volbách jsou v podstatě smířeny s komerčními veřejnými službami s volnou tvorbou cen a s charitou místo služeb dostupných každému, kdo je potřebuje.
Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba dobře rozumět motivaci lidského chování: psychiatr Profesor Jan Dobiáš říkal, že: „Od utrpení k parazitismu je jen krůček“. Je nutné odstraňovat bídu a utrpení a nepodporovat při tom parazitismus. Jakmile nebudou lidé motivováni k prospěchu společnosti, povede pomoc k parazitismu. Proto musí mít všichni přístup ke společensky smysluplnému uplatnění. Mluvím o uplatnění, nejen o placené práci. Uplatnění musejí mít školní děti i důchodci. První aby rozvinuli svoje schopnosti, druzí, aby neshnili.
Paní docentka Vlasta Hábová poukázala vtipně na známou skutečnost, že nelze překonat společenský systém, pokud si neumíme představit jiný. Nevolníci ani feudálové nemohou překonat feudalismus. Nevolníci jsou závislí na feudálech a feudálové na feudalismu.
Je nejvyšší čas na vytvoření konceptu dlouhodobě udržitelné solidární společnosti.
Z toho důvodu jsme s přáteli konstituovali organizaci Nová republika (obrázek).
Cílem je vytvoření radikálně nového konceptu společenského zřízení.
Víme, jak funguje odborné zázemí politických stran. Odborníci by mohli konkurovat politikům.
“Nová republika” proto, že jednak slovo republika upadlo v zapomnění, jednak se u nás republiky přestaly číslovat. Francouzští levicoví radikálové bojují za 6. republiku.
Uvedu některé hlavní teze…
O co nám musí jít?
V prvé řadě o solidaritu, o sociální kohezi. To je víc než obrana lidské důstojnosti. Tu totiž bráníme, až když je pošlapána.
Strašně důležité je uplatnění pro všechny. Nejde jen o placené zaměstnání, jde i o uplatnění o děti, mládež, invalidy, staré lidi. Aby jejich život měl smysl.
Svoboda médií, tak jak ho uplatňují není ničím než právem beztrestně lhát…. Jeden sborník mediálních odborníků se jmenoval “Média, jako překážka v komunikaci”. Média jsou nositeli cenzury, rozhodují, která témata se nastolí, která potlačí. Musíme trvat na pravdivé a úplné informovanosti.
Je nutné zrušit volnou tvorbu cen monopolních dodavatelů nebo oligopolů a volnou tvorbu cen základních komodit.
Každý musí platit daně tam, kde pracuje podniká, ne tam, kde má sídlo. Sídlo na Kajmanských ostrovech vylučuje podnikání v Česku.
Zásada, že od chvíle, kdy podnikatel přijme peníze z veřejného fondu, tak jsou jeho a nikomu není nic do toho, jak s nimi nakládá, je nepřijatelná. Peníze z veřejných fondů musí být průhledně zúčtovatelné do poslední koruny.
Veřejné služby musí poskytovat nesoukromí dodavatelé s výjimkou případů, kde by to bylo v dlouhodobém horizontu neefektivní.
Aby to nevypadalo, že zůstávám v obecné rovině, uvedu poznámku ke zdravotnictví, která by mohla vysvětlit, jak si takzvaná levice zvykla na pravicová pravidla.
Dnes je frekventovaným tématem, že nemocnicím chybějí peníze. Jako řešení se takzvaně hledají peníze. Existující “levice” má obavu, že nedostatek peněz ohrozí sociální jistoty zdravotníků a dostupnost zdravotní péče. Produkuje prohlášení, jak je třeba nasypat do zdravotnictví další peníze. Zdravotnické odbory chápu, těžko mohou mít jiné ambice. Horší je, že si nikdo z levicových politiků neklade otázku, kde přesně chybí peníze, jaká je struktura výdajů, jaké jsou ceny, jak se nakupuje. Politici to nevědí a myslí si, že to nepotřebují vědět.
Ale především trvale uniká pozornosti, že systém organizace či spíše desorganizace zdravotnictví, tak jak ho zde pravice zavedla nemá jiný smysl, než jeho komercionalizaci. Trochu to zjednoduším. Nesystém slouží k dobývání renty jednak prostřednictvím předražování komodit při volné tvorbě cen monopolů nebo při kartelových dohodách. Značná část výdajů je neopodstatněných. Zavedený výkonový systém vede ke zvýšení nabídky a stimulaci poptávky. Výdaje tak nutně musí růst. Za 15 let od doby, kdy jsem byl ministrem stouply výdaje ve zdravotnictví na dvojnásobek. Je snad populace dvakrát nemocnější? Stoupla dvojnásobně kvalita, Nikoliv. Nerostla jen cena práce.
V levicových stranách na toto téma vůbec neexistuje seriózní debata. Za poslední dva roky jsem byl jen jedenkrát pozván na jednání zdravotní komise. Celé bylo věnováno pseudoproblému “Kolik má být pojišťoven.” dospělo se k závěru, že na tento “důležitý” problém existuje více názorů a není jednota a proto ho odložíme. Levicové subjekty navrhují jen symbolické a parametrické změny a zůstávají zcela ve vleku pravicí zavedeného nesystému, který má zajistit, že zdravotní péče má být spolehlivě rostoucí příležitostí k zisku, nikoliv obecně dostupná služba.
Místo koncepčního přístupu a řešení problémů “kultivujeme rozvinutou demokracii všedního dne.
Potřebujeme řešit problémy tak aby společnost nedegenerovala a nehynula a ne aby poslanci přežili příští volby. O tom má být “Nová republika”.
Téma tohoto semináře zní: Čeká českou republiku nový začátek?
Pokud na něj budeme jenom čekat, tak nečeká.
