Hašek neumí lhát a Sobotka neumí dělat sametové revoluce
Štěpán Kotrba
31. 10. 2013 Britské listy
Po vlně politického dusna a roztáčené spirále přátelské nenávisti mezi špičkami ČSSD je třeba se zastavit. Proč předsedu ČSSD chválí a podporují jeho političtí protivníci?
poznámka: Je to ještě horší, než jak to autor popisuje… Ivan David
Proč najednou dostává takřka neomezený prostor v babišomédiích a bakalonovinách, o České drtinové televizi nemluvě? Proč se pravicoví a liberální komentátoři předhánějí v jeho vykreslování jako mučedníka, oběti podlé zrady z Hradu? Vždyť na něm týdny a týdny před volbami nenechávali nit suchou. Proč se i kníže a Kalousek Sobotky zastává? Proč ho Babiš lituje? Proč je najednou Sobotka beránek a Hašek Jidáš, když to bylo doteď mediálně jinak ?
Pokud si odpovíte, že z něj mají teď všichni srandu a přejou mu to, nejspíš budete mít pravdu. Taková už ta politika je. A ne že ne. Čestné politické.
ČSSD šla do voleb jako jednoznačný favorit. Očekávalo se od ní, abych použil slova Jiřího Paroubka “zářivé a grandiózní vítězství”. Tak zářivé a grandiózní, že se na všechny billboardy v celičké zemi nechal vyfotografovat Bohuslav Sobotka. S napřaženou rukou Myslel si, že má na to právo a i ta touha hrát celou kampaň na sebe a to vítězství si pak vychutnat, byla pochopitelná. Protože Michal Hašek měl “své” kraje. Celostátně visel jen předseda. Ostatní byli odsouzení do rolí regionálních. Sobotka byl přece jednou zvolen předsedou strany, tak …. Nic. A vítězství se zdálo bezpečné. Vlády Topolánka a Nečase vykonaly kampaň za Lidový dům, zdálo se z jeho kanceláří. A ouha.
Ten, kdo se připravuje na velké vítězství, musí být smířen s tím, že to může být i velká prohra. Útěšné grafy předpovědí “analytika” ČSSD Oty Novotného vypadaly velkolepě, tak proč tomu nevěřit.
Sobotní odpoledne se neslo ve velkém a všeobcném očekávání velkého vítězství. Bude to třicet procent? Možná i přes? I já jsem předpokládal 26-31%. Jenže první grafy přinesly studenou sprchu. Dvaadvacet procent a stále klesající setiny a desetiny a oproti tomu Babišovo Ano, kterým setiny a desetiny stále narůstaly. Kdyby se sčítalo o dvě hodiny déle, byla by sociální demokracie čestně druhá. Vítězství, byť o chlup, to ale bylo. Při pohledu na možné součty hlasů pro případnou levicovou vládu to bylo vítězství Pyrrhovo. Sociálně demokratických 20%, komunistických 15%, SPOZ hluboko pod čarou ponoru, výsledky Zelených tristní. Ani liberální, ani konzervativní levice neoslovila. Oslovili nováčci. Babiš a Okamura.
Bohuslav Sobotka sice oznámil, že to “není výsledek, jaký jsme očekávali”, ale obratem, ruky prohlásil za viníka Miloše Zemana a SPOZ. Bez mrknutí oka a špetky sebereflexe nad oranžovým marketingem. Ostatní se kroutili před mikrofony jak žížaly na háčku či se skryli v hloubi Lidového domu. Jen Petr Dimun vyjídal povolební guláš v Lidovém domě spolu s Paroubkovou pravou rukou, Ivanem Přikrylem. Paroubek nenavařil, tak kluci šli jinam.
Sobotkův vztah k Zemanovi je obecně známý, ale nemyslím, že by to 1,3 procenta, které SPOZ dostal, sociální demokraty nějak vytrhl. Jakože by místo dvaceti procent dostali jednadvacet? No….
Kampaň na Moravě se mezi jihomoravskou jedničkou a jihomoravskou dvojkou nesla v studenoválečně konfrontačním duchu. Trojka stála v zákrytu. Když jeden někam přijel, druhý odjel. Zvědové vyslaní do první linie zajišťovali, aby se předseda ČSSD s místopředsedou ČSSD nepotkali. To nebyla kampaň jedné strany, ale souboj dvou stran pod jednou vlajkou. Volební heslo na Moravě bylo “Volím 1, kroužkuju 2 a 3”. Kdo si začal, je už jedno. Předseda měl ale jako první mít rozum. Souboj si ale Sobotka vybral sám. Nikdo mu ho nevnucoval… Vztahy s “druhým centrem moci” ve straně byly chladné dlouho, prakticky už od sjezdu, který pat mezi dvěma kandidáty vyřešil tak šalamounsky.
Kdyby si Sobotka hned po zjištění výsledků voleb posypal hlavu popelem, mohly věci vypadat jinak. Mandát by nejspíš dostal. Symbolický posyp někdy zachrání velké věci. Ale to by možná dokázal starší a rozvážný pán, který už něco pamatuje. A kterému jde více o politiku, méně o vládnutí.
Jenže mezitím, co diskutoval o svém “pyrháči”, do Lán za Milošem Zemanem odjeli Michal Hašek, Milan Chovanec, Jeroným Tejc, Zdeněk Škromach a Jiří Zimola. O čem s prezidentem mluvili, to prozatím stále nevíme. To, co víme, je, že je “práskla” prezidentova ochranka, která reportérům ČT na prostou kontrolní otázku po tématech se shánějícího štábu bezlestně sdělila, že hosté už k panu prezidnetovi už dorazili… A vyjmenovali je. Prostě ti chlapci u brány netušili, že schůzka “u povolebního guláše” je tajná.
Informace, že pětice byla u Zemana, se – pochopitelně – neutajila. Dostala se do médií. “Když jsme z Lán odjížděli, věděli jsme, že schůzka byla prozrazena”, přiznal médiím Chovanec. Podle Škromacha to byl právě Chovanec, který nechtěl, aby informace o schůzce byla uveřejněna. Prý měl obavu z reakce předsedy.
Tolik sobotní večer.
Na neděli sociální demokraté svolali předsednictvo, rozšířené o předsedy klubů a další členy vedení ČSSD. Co se na něm dělo, nevíme. Víme jen, že závěrem dvacet lidí souhlasilo s rozčilenou výzvou brněnského primátora Romana Onderky, aby Sobotka zvážil setrvání na postu předsedy. Dvacet je dost. Víc než dost. I tak se dá předsedovi vyjádřit nedůvěra. Nijak nezpochybněný mandát členů předsednictva rozhodovat mezi zasedáními ÚVV dával tušit, že nespokojenost se slabým předsedou je stav názorů v jednotlivých krajích. Členové předsednictva přeci v nejvyšším orgánu nejsou za sebe a své názory – jsou to reprezentanti regionálních organizací.
“Na první dobrou” to vypadalo, že tah to byl rázný a rychlý. Proč Sobotku litovat? Protizemanovská rétorika předsedy ČSSD, jeho neschopnost zklidnit odbojného senátora Dienstbiera a jeho skupinku pražských aktivistů a vyslanců zelené platformy CESTA, předsedův rétorický souboj se SPOZ a hradním kancléřem namísto s TOP09 a ODS vytvořily z volební kampaně sociální demokracie bramboračku. Největším nepřítelem předsedy levicové strany přeci není její bývalý předseda a nyní levicový prezident, ale dvě pravicové koalice a pravicové strany v nich angažované. Sobotka v kampani jím řízené zkazil, co mohl. Na vyjádření nedůvěry v jeho vůdčí schopnosti to stačilo. Vypadalo to, že za Haškem stojí hejtmani a za hejtmany regiony. Tolik teorie. Nejsem lítostivý, a tak jsem slzu neukáp.
Ještě nezačalo vyjednávání o nové vládě a tak se nedalo říkat, že jde o vnější nejednotu strany tváří v tvář požadavkům budoucích koaličních partnerů. Šlo o ryze vnitrostranickou záležitost. Před volbami prát špinavé prádlo nešlo, ale problémy v řízení strany a definování jejího směřování doutnaly měsíce a měsíce.
Bude ČSSD levicovou stranou, neštítící se vytváření široké levicové spolupráce od komunistů, přes odbory, antikapitalistické občanské alternativy až po protiválečná hnutí? Nebo to bude havlovská kamarila, protijaderná, protiprůmyslová, zalykající se bojem proti smogu, lidskými právy v Rusku, nezávislostí Tibetu a namísto snahou po referendu nejen o církevních restitucích snažící se o leštění karoserie kapitalismu tváří v tvář Dukovu oltáři?
Vladimír Špidla, Ota Novotný i Jiří Dienstbier toužili po koalici s křesťany a z komunistů měli apriorní fobii. Pragmatický předseda Asociace krajů Hašek znal své pappenheimské a přes povinnou předvolební protikomunistickou rétoriku se nevyhraňoval. Nevadilo mu nikdy jednat stejně ostře napravo, ale ani nalevo. Na způsob koordinace hejtmanů si nikdo nikdy nestěžoval, na řízení Jihomoravského kraje také ne.
Předsednictvo stanovilo vyjednávací tým pro jednání s politickými stranami. Hašek a Tejc + Zaorálek a Chovanec. Tým to byl vyvážený: dva “haškovci”, dva “sobotkovci”. Dva poslanci, dva hejtmani. Sobotka mimo. Zařízlý jako slepice. Slušné to nebylo, politické to bylo.
Sobotka rozhodnutí svého předsednictva nepřijal a rozhodl se rozjet operaci To-Je-Puč-To-Je-Skandál. A s předsedy stran vyjednávat separátně. Schizofrenní rozhodnutí: jedna strana, dva týmy, dvě možné dohody. Za osobu odpovědnou za výsledek jednání předsednictva strany opět označil Sobotka opět Zemana. Situaci nazval pučem.
A média začala jak na povel spekulovat, co chlapci u Zemana dělali. Schůzku nepotvrdil prozatím nikdo. ČT přitom měla informaci potvrzenou.
Pondělní státní svátek byl dramatičtější. Dramatizaci zajistil Lidový dům. Sobotkovi věrní se rozhodli předsedu podpořit a mobilizovat všechny kanály. Náhle se zjevili, plni protizemanovských transparentů a hesel o demokracii. Pomník TGM, hořící svíce, věnce páchnoucí smůlou, neuměle napsané transparenty, vlhnoucí oči davu. Nálada jako před dvaceti lety. Nebo jako v “boji o demokracii” před Českou televizí. Vidět bylo nejvíce Jiřího Dienstbiera, který dodnes nemůže zapomenout Miloši Zemanovi, že lid zvolil prezidentem právě jeho. Jako strážci pečeti Stanislav Huml, Karel Březina. A začala se roztáčet kola nenávisti. Hašek byl označen za pučistu, zrádce a renegáta, začaly se podepisovat petice a všechny ty věci, které pamatuje ještě moje generace při lítém boji s imperialismem, po plyšáku zas při odvolávání komunistických ředitelů ze závodů Občanským fórem. Lynč. Sobotka oznámil, že nepůjde na Hrad na oslavy státního svátku, že se raději bude procházet. Nenávist k hlavě státu byla zcela hmatatelná. Slávku, ať chceš nebo nechceš, je to i tvůj prezident. A minimálně polovina voličů ti ho zvolila.
V úterý se sešel poslanecký klub. Diskutoval dlouho a vyjednávací tým, ustavený předsednictvem, se začal drolit. To už sociální sítě, babišomédia i bakalonoviny čpěly krví a nenávistí.
Prvně vyjednávací tým opustil Milan Chovanec, nejslabší článek řetězu, který potvrdil, že u prezidenta byl, ale že ostatní nechá, aby si vzpomněli taky. Přeřekl se. Haška nechá, aby si vzpomněl… Potom odešel Lubomír Zaorálek a poté se jednací tým rozpustil. Aby “odblokoval patovou situaci”.
Navzdory silným slovům o puči se dokázal Jeroným Tejc, doposud nejzdrženlivější ze všech, stát jasně předsedou klubu. 30 hlasů pro, 16 proti. Jasná hrozba, že v případě patu nemusejí být jen dva vyjednávací týmy, ale i dva poslanecké kluby.
Michal Hašek v rozhovoru s Danielou Drtinovou zapírá schůzku se Zemanem. Jako malé dítě.
Válka vypukla naplno.
Středa střet vyhrotila. Bohuslav Sobotka, aniž projevil jakoukoliv snahu situaci nějak zklidnit, povolal na svou tiskovou konferenci do Lidového domu nešťastníka Milana Chovance a předhodil jej početnému novinářskému obecenstvu. Chovanec se zlomil naprosto, provedl čínskou sebekritiku, vyznal se z toho, že hlasování na předsednictvu byla chyba že z ní má “morální kocovinu”. Později mimoděk přiznal, že schůzku nenapráskal proto, že by se mu nějak v tu chvíli příčila, ale protože se roznesla zpráva, že z ní existuje obrazový záznam.
Každý se jednou zlomí a Chovancovi stačilo málo.
Vidět, jak se jeden člověk mění v bláto před posměšnýma očima novinářů, není nic hezkého. Hleděli na něj s cynickou ironií, ale vlastně mi ho bylo líto. Milujeme zradu, ale nenávidíme zrádce, tak to je. Miloš kdysi citoval Napoleona přesně. City netrpěl nikdy ani Miloš Zeman, ani Slávek Sobotka. Mladší se učil od staršího. Byl jsem tehdy dost blízko, abych neměl iluze.
Pak už nezbylo, než aby schůzku přiznali všichni. Včetně Haška, který ji před tím výslovně a energicky zapřel. Mnohokrát. Chyběl jedině kohout. Zapírat se může, neexistuje-li možnost, že existuje důkaz.
Mezitím na sociálních sítích řádili ti, kteří jsou obvykle tiše zalezlí, ale náhle naskočili na vagón s kapelou. Kdysi dávno jsem se v mediální teorii učil o bandwagon efektu i o spirále mlčení – ne nadarmo ji vymyslela dáma, co pracovala v časopisu Das Reich, ale poprvé od hysterického plyšáku jsem viděl davový hysterický efekt naplno. Od vypískání Štěpána, pádu Urbánka, volba Havla prezidentem s výhrůžkami smrtí Čestmíru Císařovi. Tak se budovala demokracie s TGM na rtech. Ale nyní jsem pochopil i leccos z dějin. Řev davu, i od lidí od nichž bych to nečekal, nebyl pro mne novou zkušeností. Kdo seje vítr, sklízí bouři, bouřil dav. A Oranžové kohorty se spojily v šik.
Chceme okamžité prověrky! Okamžitě vyloučit! Petice! Už jen chybí to “pověsit”, ale v tom křiku na to jistě taky dojde, aniž by těm, kdo křičí docházelo, jak se blíží svým předkům. Protože lynč je vždycky jednoduchý.
A tak jsme se, kromě toho, že odpůrci “zrádců” opakují dějiny, nedozvěděli nic.
O čem ona pětice “pučistů” mluvila s prezidentem v Lánech? Ano, “všichni” vědí, že to je špatné, protože nemají rádi prezidenta, ale o čem mluvili? O OKD? O holkách? O nevýhře jedné velké levicové strany? Obcovali s černým kozlem?
Nevíme.
Proč došlo k hlasování na předsednictvu? Čeho to byl důsledek? Byl to skutečně puč nebo Sobotka své předsednictvo něčím naštval? Nevíme. Ale vědět bychom mohli, podle stanov se totiž musí pořizovat zvukový záznam. Bylo by možná fajn, kdyby ho sociální demokraté zveřejnili. Úpravy se dají snadno zjistit a tak ho asi nikdo falšovat nebude. Tak šup sem s ním, pokud se Lidový dům a jeho předseda s demokratickým mandátem sjezdu, který neodstoupí a neodstoupí, nemá za co stydět…
Co víme?
Že nenávist a zlo je v nás hluboko. Jen stačí ukázat prstem nepřítele a už se stádo žene. A je jedno, jestli je rok 1620, 1848, 1948, 1952 nebo 1969. Nebo 1989. Je to v nás.
Víme už, že Michal Hašek neumí dělat puč a hrát šachy. Pokud to, co odstartoval Onderka, měl být cíleně naprogramovaný pokus o puč, byl legrační, zmatený a nedomrlý. Zeman své hry neprohrává. Proto, že nehraje s amatéry. Tohle nevypadá na Zemanem cíleně připravenou vraždu Sobotky. Je to doteď také… komunální. Ukázalo se, že členové předsednictva neměli od svých regionů mandát, že se rozhodovali ne pod sílou argumentů, ale emocí. Alespoň někteří. Ti ostatní jsou zbabělí svůj názor veřejně hájit. Ukázalo se, že všechno se v téhle zemi nakonec vykecá. Miluju knihy, které se zabývají vojenskou strategií, ale zdá se, že nás moc není. Michal Hašek se poprvé, a zdá se, že naposledy ukázal prostě jako trdlo. Zkušený politický hráč lže logicky a důsledně. Jen v tom, co nelze zjistit. Bezpečnostní kamery už jednou zradily na “tajné” schůzce Šloufa. Schůzka s prvním mužem státu není nic, zač by se měl kdokoliv kdykoliv stydět. Pokud nešlo o Zemanem řízený puč. Jako pučista neměl ale jinak zkušený politik Hašek připravený krok 2 a 3 pro všechny varianty, které přicházely v úvahu. Jako politik tentokrát selhal. V taktické předvídavosti.
Lhát se nesmí, praví kněží a pak vyprávějí, že Bůh existuje, a že ho potkali. Lhát se nemá, praví prosťáčci, včetně těch, kteří nepřiznají, že Boha nepotkali a pokud ano, nepoznali ho. Lhát se musí, praví podvodníci a prodávají svatou vodu. Lhát se občas musí, praví lékaři a doporučují pít vodu častěji než rum. Lhát se nemusí, ale může, když se na to nepřijde, praví politici. Pijí víno. Lhát se nemá, když existuje záznam. A záznam existuje vždy. Pravil Ištván a NSA.
Politika je tvrdý boj. Bez pravidel. A hraje se o hodně. Minimálně o dostavbu Temelína, dálnic, metra a další dopravní infrastruktury. Hraje se o možnost referenda o církevních restitucích, způsob a množství vydaného majetku. Hraje se o ukončení byznysu exekutorů a lichvářů… Hraje se o solární a řepkový byznys. Hraje se o Ištvána a další. O Kalouska a Parkanovou, Nečase.
Víme už definitivně, že Bohuslav Sobotka neumí řídit stranu. Ani zachovat státnický klid v době krize. Neumí ani zklidnit rozjitřenou situaci a do ohně rád leje benzín. Interní spor se svým místopředsedou, o kterém věděl dlouhou dobu dopředu a mohl mu kdykoliv předejít, nechal bez pokusu o smír proběhnout. A pak dělal, že se diví, když prohrál jedno hlasování. A učinil spor věcí veřejnou, skandálem, který přes celý vagón podpory davu poškodil pověst sociální demokracie na hodně dlouho. Otevřel tak možnost vlády pravice. On to byl, kdo se vzepřel a pro zachování své funkce přenesl vnitrostranický souboj o moc na ulici, k pomníku TGM. Jestli to dělá, aby si získal alespoň takto mediální popularitu nebo protože neví, co s tím, těžko říct. Je to ale jedno. Následky se staly.
Být Sobotkou, přemýšlel bych, proč jsem užitečným idiotem a loutkou v mediálních hrách svých protivníků. Proč se mne najednou zastávají předsedové těch stran, které jsem (marně) haněl celou dobu volební kampaně. Proč mne brání pravicoví komentátoři, kterým náhle moje verbálně deklarovaná levicovost nesmrdí (jako jindy).
Víme už, že Milan Chovanec je slaboch. Přezdívka Rosol. Člověk, který není čestný (na “tajnou” schůzku bez předsedy šel, ani se nezačervenal) neumí držet partu a slovo (přiznal se a ještě i prstem ukázal na druhé). Koně bych s ním krást nešel, jak praví staré cikánské přísloví. Jeho “whistleblowerské” udáníčko mu nepomůže. Ani u jedné strany. Nevzal bych nikdy do týmu člověka, který zradil mého nepřítele. Věděl bych, že mne jednoho dne zradí taky. Nevzal bych nikdy do týmu člověka, který zradil mého přítele. To už dávám rovnou přednost férové opoziční smlouvě (nebo dohodě) s nepřítelem. Chovancova politická kariéra byla doteď krátká a tragikomická. Možná se stane “za odměnu” ministrem dopravy. Možná se ještě chvíli udrží “za odměnu” jako hejtman. Možná “za odměnu” dostane jinou trafiku. A možná kopanec, až už nebude užitečný. Možná ho zaříznou jak jehně, když to bude nejmíň čekat. Čekat to může od obou stran. O morálce ani o politice jako profesionál už nikdy mluvit nemůže. Na hejtmanskou morální kocovinu je dobrý Alka Seltzer.
Vinu na volebním výsledku má celé vrcholové vedení ČSSD. Nejen předseda, nejen místopředseda. Nejen předsednictvo. Ústřední výkonný výbor měl sejít po prezidentských volbách a určit mantinely těch, kteří propagovali volbu Karla stejně, jako těch, kteří propagovali volbu Miloše. Po debaklech se Švejnarem nemohl nikdo soudný čekat, že v přímé volbě část ČSSD nebude Miloše podporovat. Postavit se k tomuto faktu čelem a rovně, analyticky a politicky, nelhat si a nezakrývat tento fakt mohlo určit meze vzájemného soužití. Politik může udělat chybu, a může a měl by se omluvit, ze udělal chybu. Pak mu bývá odpuštěno. Politik nemusí říkat vždy všechno. Neříkat všechno ještě není lež. Ale politik nemůže a nesmí lhát!!! To se nepromíjí ani neodpouští. Pravil politik a boxer. Jaroslav Foldyna.
Co teď?
Je třeba sdělit veřejnosti bez emocí vše o tom, co se dělo a o čem se mluvilo v Lánech. Bez ohledu na slib Zemanovi. Nebo právě proto. Právo voličů i členů je vědět. A to je silnější, než právo Zemana dělat kabinetní politiku. Pokud ji dělal. Pokud byl hovor o tom, co mohla levice ve volbách udělat lépe a neudělala, není se čeho obávat.
Zveřejnit nahrávku z předsednictva. Celou. Ihned. Důvody jsou stejné. Pokud byl hovor o tom, co mohla levice ve volbách udělat lépe a neudělala, není se čeho obávat.
Zklidnit situaci zacouváním do výchozích pozic před bojem, zklidnit morální hysteriky. Politika je umění možného. Není to nikdy ideál a spory o ideje nejsou následování Krista v houfu ovcí.
Přestat hledat nepřítele. Volič rozhodl, že vláda levice nebude. Komunisté pochopili. Volič rozhodl, že nebude ani vláda pravice. TOP 09 pochopí. ODS už se nikdo neptá. Volič rozhodl, že nechce Zemanovu stranu, i když chtěl Zemana. Zeman musí pochopit. Šlouf už pochopil a doménu SPOZ vypnul. Respekt k voliči znamená, že ambice samečků i fanatiků musí počkat. Je načase se dohodnout. Ne si podřezávat krky, i když je to zábavné. Kampaň skončila volbami. Babiš a Okamura jsou novým fenoménem české politiky. Volič rozhodl a hodlá rozhodovat i příště. Od teď kdykoliv. Tečka.
Nejít do krve a statků a usmířit se. Poražený nepřítel totiž jednou vstane a bude silnější. Předvedl v ČSSD Paroubek po dvanácti letech ve stranické emigraci. A pokud by si snad Sobotka myslel, že to převálcuje silou, Kaťuško, silou, bude to to nejhorší, co v životě udělal. Na to je v politice už dlouho, příliš dlouho, byl u příliš mnoha věcí a příliš mnoho lidí zná jeho tajemství. Tady by mohli hrát spojovací a mediační roli ti starší a moudřejší. Například Alena Gajdůšková, byť se také postavila poměrně vehementně na stranu Bohuslava Sobotky, umí spojovat nespojitelné a smiřovat nesmiřitelné. Mimochodem to byl důvod, proč se nakonec do vedení strany dostala. Tohle by mohla být její životní role. Životní role političky, ženy. Matky rodu. Ne kněžky MORu – morální obrody republiky s varovně a vyčítavě vztyčeným, hříšníky trestajícím prstem. Vždycky byla zklidňující element. Tak ať ukáže, co v ní je.
Přestat křičet na sociálních sítích, do mikrofonů a kamer médií nesmysly a přestat používat slovník let minulých. Už chybí jen mandelinka – americký brouk. Cynicky štiplaví až sarkasticky krutí dokážeme být všichni.
Hodit všechny petice do koše a už se k nim nevracet. Emoce jsou emoce a co když se pak za ty podpisy budou stydět? Takových petic pracujících už tu bylo. A kdo je na ten podpis pyšný teď?
Přestat svolávat demonstrace proti “zrádcům” a “pučistům” jak vyšité z padesátých let. Staří soudruzi se musí tetelit vzpomínkou na mládí, když to vidí. “Skoncujme se zrádci všemi!” “Kdo nejde s námi, jde proti nám!” “Kdo seje vítr, sklízí bouři!”
Drzého samorosta Dienstbiera, který už dlouho sleduje jen své osobní cíle a stranu používá pouze jako výtah a rukojmí, zklidnit. Nestal se prezidentem a nepochopil, že to byla past. Nebyl, není a nebude morálním etalonem. Nicméně může být (prozatím) dobrým senátorem. Pak se uvidí.
Smířit se s tím, že v jedné straně mohou mít lidé různé názory. Byli battěkovci a zemanovci. Byli zemanovci a grossovci. Byli špidlovci a grossovci. Byli sobotkovci a haškovci. I po nich různé proudy budou v jedné straně. Nebo budou dvě či tři či čtyři slabé levicové strany jednoho muže. V tuto chvíli nemá ani jedna strana na vítězství. Předseda buď odejde sám, nebo se musí najít dvoutřetinová většina, která se nenajde. Místopředseda buď odejde sám, nebo… Nikdo sám neodejde. Sociální demokraté nesmí být ovcemi – zemanovci, haškovci, sobotkovci.
Nutno přestat s osobními útoky. Nikdo není dokonalý.
Diskutovat o politice a směřování strany, ne o kandidátkách a zákulisních dohodách. Veřejně. Dělat ale politiku dohod a názorových kompromisů i uvnitř názorově vyhraněných proudů ve straně, ne politiku zničujících vnitrostranických válek. Stejně veřejně. Dělat politiku nad programem, ne nad balíky peněz. Jde o tuto zemi. Levice potřebuje jak Sobotky, tak Hašky. I s jejich chybami. Každého na něco jiného. Zaměnitelní nejsou.
Vedlejší škody nepovedeného puče jsou větší, než je přijatelné. Vzít rozum do hrsti a rychle se vzpamatovat. V řádu hodin. Jen tak totiž může přežít nejen ČSSD, ale celá politická scéna, jak ji známe.
Za poslední rok vidím padat do propasti už druhou velkou stranu. A to je docela smutné. Na pravici neschopnost dvou premiérů pohřbila tradiční ODS. Na levici neschopnost dvou premiérů pohřbila naděje vlády levice a pohřbila i je samé. A jestli spadne i tahle příležitost na jakžtakž slušnou vládu, záleží dnes hlavně na stále ještě předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi. A místopředsedovi Haškovi. Ne proto, že má právě teď jeden z nich díky hysterii médií navrch, ale protože mají oba funkci, ke které patří odpovědnost, kterou v nedávné minulosti zanedbali. Pokud se to totiž nedá v míru a hlavně rychle dohromady, máme tu válku. Do hrdel a statků. O hrdla a statky. A další předčasné volby cobydup. A v nich dávám pak ČSSD tak maximálně šest procent. Celkem. Rozpůlená dostane ještě méně.
Zářivá a grandiózní prohra. Pokud sociální demokraty nesjednotí pud sebezáchovy.
