Ivan David
24.9.2013
Generace seniorů má nepopiratelné zásluhy, ale nároky jsou jí přiznávány neochotně. Stýskat si na nezájem a nepřízeň politiků nemá smysl. Politici musejí být k zájmu donuceni. Zlepšení životních podmínek seniorů je nákladné. Jestliže mnozí senioři soudí, že na nich už nezáleží a báby přemluveny vnukem či vnučkou volí pravici, je obtížné je oslovovat levicovou argumentací, že by na ně měla pamatovat mezigenerační solidarita.
Jestliže jsou nespokojeni s 22 let trvající vládou pravice (Zemanova vláda byla menšinová, Špidla a Gross vládli v objetí pravice a jen Paroubek se pokoušel vládnout levicově – “třeba i s Marťany”) volí levici, ta jim za to pak nemusí nic nabízet, protože jim přízeň seniorů odpracovala pravice. Početní síla seniorů je beznadějná, jestliže svoji potenciální sílu neumějí prodat.
Investice politického kapitálu například do vyšších důchodů nebo do ochrany práv seniorů je tak investicí nevratnou, tedy neefektivní. Mnohem efektivnější je stavba třeba “víceúčelového centra” – předražené veřejné zakázky, která však naplňuje více účelů.
Firma vysoce pravděpodobných sponzorů dostane zakázku, její čelní prosazovatelé úplatky, občané pocit, že se pro ně cosi velkolepého dělá (aniž by tušili, že za jejich peníze), chráněnci politiků dostanou lukrativní pozice a jiní aspoň nějaká pracovní místa.
Obchodníci, sportovci, umělci a j. dostanou prostory a občané po letech příležitost doplácet na vzniklé dluhy.
Ještě lepší je například koncertní síň, divadlo stadión nebo zoologická zahrada, protože téměř nikdo netuší, kolik by měl stát pavilón tlustokožců.
Naproti tomu úplně špatná by byla investice do obecních nájemních bytů. Každý tuší kolik asi může stát stavba bytu. Obtížněji se předražují.
Jsou-li pravicově drahé, těžko se pronajímají a návratnost je dlouhá. Jsou-li levicově levné, naštve to nemajetné občany, na které se nedostane, i “lepší lidi” přesvědčené, že si chudí za svojí bídu mohou sami a nemá se jim pomáhat. Politici přemýšlejí a nenabídnou soukromým firmám veřejné peníze bez řádného uvážení. Je to v zájmu jejich přežití ve funkci nynější a dožití se funkce vyšší.
Protože senioři nejsou schopni vytvořit “koupěschopnou” poptávku, nikdo v ČR nenabízí seniorům více než skoro nic. Skromností, plachostí a tichým brbláním nelze cílů dosáhnout. Politici budou konat s nadějí na oprávněný zisk hlasů ze splnění slibů k nimž byli dotlačeni nebo pod tlakem hrozby, že ztratí vliv. Bez naděje či hrozby konat nebudou. Ani jiní lidé bez hrozby či naděje nekonají, i když chovají jiné naděje a děsí je jiné hrozby.
Organizace monitorující bídu důchodců mají zásluhu na šíření vědomostí, ale řešení se nedomohou, nepracují-li s vytvářením nadějí nebo hrozeb.
Není divu, že sociálně demokratickým seniorům dokáže snadno vládnout Ing. Květoslava Kořínková, CSc, která jako předsedkyně dozorčí rady pomáhala firmě Veolia zajišťovat zisky a a na druhé straně nejen seniorům vysoké účty za vodu.
Stejně obratně vytvořila “Statut klubů seniorů”, který seniorům v ČSSD zabezpečuje, že mohou jen marně reptat, protože stížnosti přinesené do “Klubu seniorů” zde i končí. Pokud by senioři chtěli něčeho dosáhnout, museli by se zorganizovat jinak, mít jiný “statut”.
Ponížení důstojnosti seniorů nevyplývá jen z materiální bídy, ale i ze ztráty postavení, vlivu a autority a z nižší výkonnosti z opotřebení. To vše by jim bylo možné částečně kompenzovat, kdyby to patřilo mezi priority, kdyby společnost byla solidární. Životní zkušenosti ztráty nevyváží. Nelze je už plně uplatnit a docenit je dokážou jen ti, kteří je mají.
– See more at: http://www.blisty.cz/art/70224.html#sthash.L1G2D0Kl.dpuf
